My a Oni aneb na téma rasismu

Možná to není v těchto dnech úplně ideální téma k psaní a je dost pravděpodobné, že tímto článkem vyvolám u některých lidí nechuť a nesouhlas s názory, které chci prezentovat. Myslím ale, že je potřeba o věcech mluvit zvláště dnes, kdy je naše společnost rozdělena na dva výrazné tábory - na tábor MY a ONI, čili Češi a nepřizpůsobiví, nebo abychom byli ještě adresnější: Češi a Romové.

---

Zdálo by se, že konflikt mezi Čechy a Romy se začal vyostřovat až po "sametové" revoluci v roce 1989, předtím jste si nikde nepřečetli nic o vzájemné nevraživosti a napadání obou skupin. Je to ovšem jen zdání. Totalitní režim ve snaze asimilovat romské obyvatelstvo s většinovým v podstatě dokončil to, co probíhalo skrytě po staletí a vyvrcholilo Hitlerovou snahou o zachování čisté rasy a tudíž vyhlazení "nečistých" v koncentračních táborech.

Za minulého režimu byl trend jasný - obyvatelstvo musí splynout ve vzájemné jednotě a plnit nadšeně cíle, dané stranou a vládou. Šlo o to, že Romové, kteří se k nám v té době stěhovali ze Slovenska (čeští a moravští Romové už v podstatě neexistovali, většina jich během války zemřela), budou žít stejným stylem jako ostatní obyvatelé na nově budovaných sídlištích a jejich děti se začlení do českých škol. Sociální pracovnice nabádaly rodiče, aby na děti nemluvili romsky, romština byla považována za hantýrku a ne právoplatný jazyk a často docházelo k odebírání dětí z rodin a posílání na převýchovu do dětských domovů.

Koncem padesátých let bylo vydáno nařízení, které zakazovalo Romům kočovat - a připravilo je tak o přirozený způsob života. Mnoho romských zaměstnání bylo spojeno s kočováním - například brusičství, košíkářství, nebo provozování hudby. Místo toho byly nabídnuty Romům sociální výhody v podobě přednostního přidělení bytů, vyšších sociálních dávek a dalších jistot a pozitiv, díky nimž se jen ochromila jejich snaha o samostatnost a prohloubila se propast mezi nimi a "bílými". Komunisté byli přesvědčeni, že skrze lepší materiální zabezpečení se Romové snáze a rychleji začlení mezi ostatní obyvatelstvo. A Romové se chopili nabízeného štědrého systému za cenu toho, že se vzdali svých tradičních hodnot a kultury. Mnozí z nich si zvykli na to, že stát se o ně vždy a za všech okolností postará a těchto výhod se dodnes odmítají vzdát.

Situace je ovšem ještě trochu složitější. S nástupem tržní ekonomiky se část obyvatel, mezi nimi i spousta Romů, ocitá na okraji společnosti. Nízké vzdělání a také skrytý rasismus mají na svědomí jejich velmi nízkou zaměstnanost. I když jsou u nás nejpočetnější národnostní menšinou a vlastně na našem území žijí několik staletí, zůstávají pro nás těmi nejcizejšími cizinci. Ve školách se jejich děti nedozvídají nic o své kultuře a historii, nemají žádné vzory ze své komunity, ke kterým by mohly vzhlížet. Vzdělanost Romů je stále velmi nízká a s tím jde ruku v ruce i špatné pracovní uplatnění. Když už někdo vzdělání a kvalifikaci má, setkává se zase s odmítavým postojem zaměstnavatele, který ve většině případů odmítá zaměstnat Roma. Na druhou stranu si zase všichni stěžují, že Romové nechtějí makat. Je to začarovaný kruh.

Jinakost, se kterou se potýkáme u Romů, ve většinové společnosti vyvolává často odpor, strach a vzájemné nepochopení. Je pravdou, že mentalita Romů je od té naší naprosto odlišná a také jejich vnímání hodnot je jiné, než naše. Nemůžeme ale proto říci, že všichni Romové jsou špatní lidé a že jejich hlavní náplní života je škodit nám a poškozovat náš majetek. Tyto nálady se po revoluci snažily vyvolávat nejrůznější neonacistické spolky a organizace a dokonce i některé politické strany, jako například nechvalně proslulí Sládkovi republikáni. Jeho výrok : "Každý Cikán by měl být trestně odpovědný od svého narození, protože už to je prakticky jeho největší zločin!" určitě nijak nepřispěl k spokojenému soužití. Strach o životy svých blízkých a podporované protiromské nálady uvrhly Romy do ještě větší izolace.

Sama za sebe můžu říct, že mě problematika rasismu a nynější vyostřená situace mezi většinovým obyvatelstvem a Romy velmi zajímá a sleduji ji. Ovšem když se podívám na internetové diskuse k článkům, které píší o konfliktech mezi těmito skupinami lidí, je mi kolikrát zle. Ono je totiž strašně jednoduché dát někomu nálepku na ksicht podle toho, jak vypadá. Jsi černý, automaticky kradeš, jsi agresivní, nepřizpůsobivý... Jsi bílý, je to v pořádku. Lidé by se ale neměli posuzovat podle barvy pleti, ale podle toho, jak se chovají. Pokud dělají bordel Romové, je potřeba je pojmenovat, ovšem už asi těžko někdo napíše, že skupina Čechů někoho okradla, nebo zbila.

Mám zrovna pár takových čerstvých zážitků se skrytým rasismem, o které se s vámi podělím. Možná někteří víte, že žiji v Ostravě, kde je koncentrace Romů dost velká. Zvlášť v obvodu, kde přímo pracuji v terénu, se s nimi setkávám každý den. Zatím se mi - musím zaklepat na dřevo - za těch třináct let nepřihodilo z jejich strany nic zlého.

Kolegyně se nám tuhle v práci chlubila, jak se jí podařilo dostat zlobící tříletou vnučku do auta - zrovna procházel chlápek s vozíkem a ještě pár dětí - ona hned hbitě využila situace a pohrozila jí, že pokud nebude hodná, ti zlí černí lidi ji seberou. Když jsem to slyšela, tak to mnou docela zacloumalo, protože přesně takhle vznikají stereotypy chování a předsudky, které s dětmi pak rostou do dospělosti.

Další situace, které jsem byla svědkem, se stala včera - procházela jsem zrovna kolem plechových vrat jedné firmy a naproti mě šel pomalým krokem asi dvanáctiletý kluk se školní brašnou na zádech. Rukou přejížděl v chůzi po zrezivělém plechu. Chlap, co vylezl ze vrat, si zřejmě myslel, že někdo chce jít dovnitř, vykoukl a když viděl kluka, hned na něj spustil : Chceš krást? Musela jsem se ještě otočit a docela mě mrzí, že jsem na obhajobu toho kluka nic neřekla. To je právě to, co děláme všichni : mlčíme. A mlčení znamená souhlas. V tomto případě souhlas s označením toho kluka za zloděje, i když nic nevzal a ani nevypadal na to, že by chtěl. Mlčela jsem a bylo mi to líto.

Násilí plodí zase jen násilí, jak jsme si mohli už mnohokrát ověřit. To, co se děje mezi Romy a Čechy teď, je vystupňované zlo a nenávist z obou stran. Přikrmované bulvárními médii a internetem, na němž se rozvíjejí diskuse, namířené jasně proti jedinému nepříteli - ten nepřítel je ovšem každý černý. Pak stačí v médiích párkrát prohnat případ mladých budoucích rodičů paterčat a už jsou diskuse plné nenávistných komentářů, narážejících zcela bezdůvodně na jejich původ. Internet je podle mě také ideálním semeništěm rasistických nálad - a nakonec za monitorem je každý anonymní a může vyzvracet své výplody bez toho, že by za ně dostal za uši. Nejhorší ale je, že tyhle zvratky bývají často hodnoceny jako nejlepší komentáře a spousta lidí s nimi souhlasí.

Dostávám se ke konci svého článku a závěrem vám chci říct, že původně jsem měla záměr psát o hudbě Romů. Tohle téma mě totiž napadlo jednou takhle v neděli, kdy jsem na bandzone našla skvělou romskou kapelu Benga Show, s níž vystupuje také známý aktivista a houslista Vojtěch Lavička. Po zhlédnutí několika videí jsem narazila na sběrný dokument o V. Lavičkovi, který doporučuji ke shlédnutí, i když už je staršího data. Líbí se mi, co říká na začátku - Být Romem znamená v prvé řadě být člověkem. A to si málo lidí uvědomuje.

Benga Show - líbí se mi emocionalita a spontánnost v hudbě a pro romskou hudbu tyto atributy platí dvojnásob. Pokud by vás zajímalo něco z historie romské hudby, doporučuji tento odkaz, kde najdete spoustu zajímavých souvislostí a informací, které jste určitě ještě neslyšeli.