Dáš si špeka? aneb konopí léčí

Loni jsem jela na minisraz naší bývalé třídy. Je to takový malý babinec, který udržujeme vždy jednou za rok návštěvou u jedné z nás. Domluvily jsme se s kamarádkou, která bydlí ve stejném městě, že pojedeme spolu jejím autem.

Neměla jsem moc šancí se dostat ke slovu, neboť moje skorodvojče je ukecané, až běda. Skorodvojče proto, že jsme narozené ve stejný měsíc i den i rok, jen matky a otce máme rozdílné. Ovšem v našich osudech by se daly vystopovat určité podobnosti, i když já jsem introvertní snílek a ona typický extrovert.

---

"Hulíš?" nevinně se otázalo mé skorodvojče, když jsme vjížděly na okrsku směr Frýdek-Místek a dychtivě se na mě podívalo. "Jasně," povím já zcela přihlouple. Mám na mysli kouření cigaret, kterému někteří lidé v mém okolí říkají hulení. Holt jsem hulič.

"Fajn, tak to si dáš se mnou," zaraduje se skorodvojče a vytáhne z přihrádky špeka. "Ježiš, to ne!" kroutím hlavou. "Já myslela cigára!" Skorodvojče na mě pohlédne, jako bych spadla z Marsu a zklamaně se pousměje. "Hm, já myslela, že v tom aspoň nebudu sama... A tys fakt nikdy nehulila? Ne? Nekecej!"

"Fakt nekecám. Nikdy jsem to v hubě neměla," pravím já a nevím, jestli se mám stydět, nebo být na sebe pyšná.

Skorodvojče se tváří, že mi nevěří, neboť má pověst školní rebelky se se mnou táhne dodnes a dodnes se taky vzpomíná na naši hromadnou první opici, při níž jsem já jediná skončila s lehkou otravou alkoholem. Automaticky mi zůstala nálepka experimentátora, i když - kdyby všichni pili tak, jako dnes já, naše hospodářství krachne a metanoloví traviči si ani neškrtnou.

Trávu jsem si tehdy s kámoškou nedala. Nemám k tomu důvod, nic mi to neříká. Potupně se přiznávám k závislosti na nikotinu, který je dozajista daleko víc škodící, než občasná konzumace marihuany. Jsem člověk, který lehce podléhá a doznávám, že mám trochu strach z neznámých pocitů. Ale jsem taky člověk, který nic neodsoudí, aniž by si předtím o tom něco nezjistil.

Drogou číslo jedna je u nás především alkohol. Státem tolerovanou hlavně proto, že z ní má zisk. Když si to uvědomíte, zjistíte, že státu vůbec nejde o zdraví občanů, ale prostě a jednoduše o to, z čeho může profitovat. Jedna krabička cigaret má hodnotu asi dvacet korun, zbytek jde do státní kasy. Alkohol je také devizou, na níž stát vydělává nemalé peníze. A i když je drogou legální, stejně vás stát neochrání před pančovaným alkoholem, který u nás zabil několik desítek lidí.

Co se týče legalizace konopí, jsem pro. A to z toho důvodu, že marihuana v rukou nelegálních dealerů je mnohem víc nebezpečná. Navíc nikdo z nás neví, kdy se může dostat do situace, v níž pro něj bude konopí jedinou záchranou (jako je tomu třeba u nemocných rakovinou, roztroušenou sklerózou, Parkinsonem, lupénkou, ekzémem a dalšími závažnými, invazivními lékařskými metodami obtížně léčitelnými onemocněními). Až budete ochrnutí sedět na vozíčku a doktoři vám budou cpát do těla všelijaká chemická svinstva, protože bolestí nebudete moci vydržet a ono vám to nejenže nepomůže, ale naopak způsobí další zdravotní problémy, budete se chytat každého stébla.

Je jasné, že lékaři a farmaceutické firmy se budou bránit jakékoli jiné formě léčby, která pro ně znamená ztráty zisku. Lékaři potřebují nemocné pacienty, kteří se na ně budou obracet jako na poslední záchranu. Zdravotnictví je těžký byznys. Konopí na rozdíl od chemicky vyráběných léků je přírodní droga. Droga je označení pro jakoukoli léčivou bylinu, nejde jen o hanlivé a hrůzu budící pojmenování, které evokuje představu zfetovaných existencí. Nelze ovšem zaměňovat toxickou marihuanu, distribuovanou dealery a léčivé konopí.

Není tak dávno doba, co veřejností otřásly případy lidí, kteří byli pronásledováni proto, že si ze zdravotních důvodů pro vlastní potřebu pěstovali léčivé konopí. Mnozí z nich byli odsouzeni i přes to, že podle mezinárodních úmluv je povoleno pěstovat konopí v rozsahu jednoho aru a nepotřebují k tomu žádné povolení. Ovšem tyto zákony a úmluvy státní orgány nectí. Někteří tito lidé si z důvodu nespravedlivého obvinění vzali život.

Nyní nám politici nabízí zavedení léčby rakoviny a dalších nemocí konopím z lékárny. Je tu ale problém, že jde o dovezenou marihuanu z Holandska a Izraele, jejíž cena je pro běžného občana nedostupná. Léčbu konopím nebudou podporovat pojišťovny a kdo z nemocných si bude moci dovolit měsíčně vydat desetitisíce až statisíce na tyto léky, jejichž účinek navíc nebude moci být podrobován výzkumu?

Bylo by určitě dobré, kdyby nemocní měli možnost si sami beztrestně vypěstovat konopí pro vlastní potřebu a dostali k tomu příslušné informace, aby bylo zajištěno, že získají opravdu léčivou rostlinu. Pěstování by mohlo být třeba také doménou bylinkářů, kteří by ho mohli provozovat jako legální živnost, registrovanou na úřadě. Ti by pak z konopí vyráběli masti, tinktury a další léčivé přípravky.

Samozřejmě se nabízí otázka, zda by legalizace konopí neznamenala boom v užívání mezi mládeží a dětmi. Nemyslím si to. Nejlépe chutná zakázané ovoce a nedělejme si iluze o tom, že děti se dnes k němu dostávají nějak těžce. Bydlím na sídlišti a vím, že se tu dá sehnat všechno - od trávy až po pervitin. Nejlepší prevencí je informovanost a výchova, jenže na tu dnes mnoho rodičů nemá čas a neví, co jejich děti ve volném čase dělají.

Pokud by se marihuana přesunula z rukou dealerů do rukou soukromých pěstitelů, mohlo by to znamenat nejen jisté oživení skomírajícího zemědělství, ale též záruku toho, že se bude kontrolovat nejen obsah THC, ale i dalších léčivých látek. Navíc by se ulevilo mnoha nemocným lidem, kterým zatím zdravotnictví nabízí pouze nešetrnou léčbu chemoterapií a dalšími svinstvy se spoustou vedlejších účinků.