Řečnická otázka
Proč zrovna já - toť otázka, na níž lze nahlížet z mnoha úhlů. Asi jedno z prvních vysvětlení prapůvodu této otázky najdeme v hluboké minulosti, kdy se lidé sdružovali do skupin, které jim měly zajistit pocit bezpečí a ochrany. Stejně jako zvířata žijí ve stádech a tlupách, jelikož je větší pravděpodobnost, že takto organizováni přežijí útok predátora, tak i lidé ve větším počtu měli jakous takous jistotu, že medvěd, co přišel v noci na návštěvu do jejich jeskyně, neroztrhá je, ale někoho slabšího a hloupějšího. A nebo někoho, kdo bude mít prostě smůlu. Smolař už samozřejmě nemohl zvolat ono obligátní: "Proč zrovna já?" a to hned ze dvou důvodů. Za prvé mu to nedovolil rychlý útok medvěda, kterýžto se mu spolehlivě zakousl do krční tepny a za druhé, i kdyby to ještě stihl, znělo by jeho zvolání pravděpodobně: "O oa á?" jelikož pralidé neuměli vyslovovat souhlásky.
Dnes je situace samozřejmě poněkud jiná, ve městech se většinou neprocházejí jeskynní medvědi a mamuti, před kterými bychom se museli schovávat ve frontě před Kauflandem. Člověk ztratil obavy ze zvířecích predátorů, ale zároveň se potvrdilo staré známé pravidlo : "Člověk člověku vlkem". Tak nás v ranní frontě u Kauflandu nemusí potkat jen sousedovic Máňa, co si jde koupit ramu levnější o celých pětadvacet procent, ale také infarkt z toho, že onu ramu vyprodají těsně před tím, než přijdeme na řadu. Ach, proč zrovna já musím být tím, na kterého se nedostalo, sípe človíček, rudne a sotva popadá dech. Ano, právě zafungoval zákon kolektivní nevýhody, který spolehlivě zaručí, že Máňa odchází spokojeně domů i s nákupem, který ji vyšel o celých sto korun levněji než na sídlišti v samoobsluze. A náš človíček je smolařem, který nejenže nemá slevu, ale ještě dostane doma od manželky sodu za to, že zrovna on je tak neschopný a nemohl se do té fronty postavit dřív.
Ovšem frontový, či kolektivní zákon kromě nevýhod, demonstrovaných na výše popsané situaci, skýtá i ony výhody, na něž přišli pravěcí lidé. Totiž že v houfu se dá perfektně schovat, zvlášť když se jedná o povinnosti, nebo hledání viníka. Čím víc lidí, tím lépe. Ze školy asi každý zná ten pocit, kdy se radostí tetelí, že dnes na něj při zkoušení nevyšla řada. V práci se někteří lidé drží hesla Nevyčnívej a při přidělení úkolu nadřízeným dokáží mistrně přehazovat své povinnosti na bedra méně asertivních spolupracovníků. Vedeni otázkou Proč zrovna já?, doplněnou o Jen a Sám, se dovedou krásně s ostatními o práci podělit a nakonec slíznout smetanu v podobě prémií. A také náležitě obkecat i to, co ve skutečnosti neudělali. A oni méně asertivní zaměstnanci si pak nadávají: "Proč zrovna já jsem takový vůl a nechám se vždycky ukecat!"
Při přemýšlení nad tím, proč zrovna já, zabrousíme i na pole rodinné. Ano, rodina je takový malý kolektiv, v němž bývá jeden člověk (většinou je to žena) tím, na němž leží veškerá tíha rodinného veselí i starostí. Manžel i děti si rychle zvyknou, že maminka vše dělá jaksi samozřejmě a bez reptání, navíc to umí nejlépe, tak proč bychom se jí do toho motali, že? Je dlužno dodat, že mnohdy si za to maminky mohou samy, když odhánějí děti i muže od práce s tím, že všechno jen pokazí, že jsou pomalí, nepořádní a nešikovní. Pak se jim může stát, že si budou nejprve potichu a později pořádně hlasitě říkat: "Proč zrovna já mám tak línou rodinu!", nebo: " Proč zrovna já musím doma dělat otroka?" případně: "Proč jsem si já hloupá nevzala Pištu Hufnágla!" Rodina nejprve její stesky nebere na vědomí, ovšem jakmile začne vyžadovat po dospívajících dětech domácí práce a manželovi se bude snažit zatrhnout ležení u televize s tím, že potřebuje pověsit záclony a přinést z obchodu minerálky, už je tu revoluce. Všichni se podiví, proč zrovna oni by měli něco dělat a berou to jako děsnou nespravedlnost. Člověk v kolektivu prostě rád přenechává iniciativu těm druhým.
Zkrátka, život je samá nespravedlnost a samá příležitost k bolestínství a fňukání. Fráze "Proč zrovna já" se nabízí jako řečnická otázka, na niž nám nikdo neodpoví v mnoha případech.
"Proč zrovna já mám tak blbé dítě?" řve rodič po třídních schůzkách, kde se dozvěděl, že jeho syn propadá ze tří předmětů.
"Proč zrovna já mám tak debilní rodiče?" ptá se dítě, kterému nedovolili vzít si sirky do stohu.
"Proč zrovna já nemám kluka?" táže se naivní dívenka, která má pocit, že všichni kolem ní už jsou šťastně zadaní, jen ona ne.
Lidé chtějí všechno pokud možno bez problémů, ale bohužel, v životě to tak nebývá. Každý z nás má větší či menší starosti, kvůli kterým se trápí. Je třeba si ovšem uvědomit, že pokud nás bolí takové malichernosti, které jsem popsala v článku, jsme víceméně šťastní lidé. Na světě je spousta těch, které souží daleko palčivější problémy, jako je hlad, nedostatek pitné vody, nebo války. Proti tomu jsou naše sebestředné bolístky jen kapkou v moři.
Komentáře
Okomentovat