Mainstream?

Pro jedny téměř vulgární výraz, pro druhé téma k zamyšlení. Pro mě jako hudbymilovného člověka výzva k úvaze o tom, co to vlastně mainstream je, odkdy se stává obyčejná hudební skladba mainstreamovou a jestli můžeme mainstreamem nazvat vše, co je populární.

---

Hned v úvodu musím říct, co mě vedlo k napsání této úvahy. Hledala jsem na internetu články o francouzské zpěvačce Zaz a na jednom nejmenovaném hudebním serveru jsem si přečetla zajímavý postřeh. Panu redaktorovi poradil nějaký čtenář, že na francouzské hudební scéně existuje spousta dalších umělců, o nichž by se dalo psát, a hned za tepla jich několik vyjmenoval. Odezvou mu byla reakce, že onen hudební server se věnuje mainstreamu, tudíž nebude psát o umělcích, které u nás nikdo nezná a odkázal zvídavého posluchače na nějaký francouzský hudební web.

Do jisté míry chápu onoho redaktora, který psal článek o Zaz s úmyslem informovat českou veřejnost o jejím koncertě v roce 2012 na Colours of Ostrava. Ovšem docela mě zarazilo ono slůvko - mainstream. Ano, správně tušíte, v hlavě mi začala hlodat myšlenka, jak to vlastně s tím zatracovaným mainstreamem je.

Když se podíváme na doslovné vysvětlení výrazu mainstream, znamená to hlavní proud, něco, co přitahuje velké masy lidí. Mainstream se týká hlavně hudby, ale i umění všeobecně a též literarury, kupříkladu i časopisů. Potud by se mohlo zdát všechno jasné. Ale...

Diskutovala jsem na tohle téma se synem, který je velký hudební fanoušek a nebojím se říct, že i znalec a ten řekl větu, která mi připadala celkem logická - každá kapela, která chce být populární, udělá alespoň jednu skladbu, hodící se do rádií a schopnou zaujmout i ty posluchače, kteří jinak o existenci oné kapely či interpreta nic neví.

Přeneseně bych to mohla říct i tak, že kupříkladu Led Zeppelin mají svou Stairway to Heaven, (která není sice typickou skladbou pro rádia už jen z důvodu délky osm minut) a to je přesně ta píseň, kterou zná téměř každý. Ovšem zkuste pustit takovému člověku třeba No Quarter, nebo The Battle of Evermore. V rádiu tyhle skladby běžně nehrají, tudíž je mainstreamový posluchač nemá možnost znát, a to, co nezná, nebude poslouchat.

Co se týče rádií - je jasné, že všechny soukromé i veřejnoprávní stanice pouštějí do éteru jen to, co je masově konzumováno. Nemůžou si dovolit, aby posluchač, zvyklý na Lady Gagu, Rihannu, či Justina Timberlakea, přepínal ke konkurenci jen proto, že zahrají něco neznámého. Nakonec, rádia mají perfektně vypracovanou psychologii běžného posluchače (proto jsem rádio před několika lety úplně vypustila ze svého denního programu) a střídají skladby tak, aby jim "jejich" posluchač zůstal věrný. Kdybyste si dali tu práci a vydrželi to, zjistili byste, že každé rádio má svůj omezený počet skladeb, které vysílá stále dokola. To znamená, že některé písně se vám chtě nechtě zaryjí pod kůži. Asi každý zná ten blbý pocit, když si po poslechu nějaké úplně stupidní skladby začne pobrukovat její melodii, protože ji má prostě v hlavě.

Když se podíváme na skladbu rádiových písní, zjistíme, že na mnohých stanicích jako by se zastavil čas: uslyšíte na nich normalizační střední proud, který byl u nás populární v sedmdesátých a osmdesátých letech, ale už vám nepustí písně kapel, co měly v té době nějaké omezení a které ve velké většině za něco stály. Mluvím teď o skupinách jako je Flamengo, Blue Effect, Progres 2 a dalších. Je škoda, že slibný rozvoj naší bigbítové scény komunistický režim zarazil a ani po více než dvaceti letech od revoluce se na domácím poli nepovedlo udělat nic převratného - vyjma několika nesmělých pokusů kapel devadesátých let, jako byla například Lucie. To, co nabízí současná mainstreamová česká scéna, je ovšem obrázek ubohosti a recyklace starých, otřepaných hitů. Strašáci normalizační kultury stále stojí v jejím čele a stát budou, pokud je smrt od koryta neoddělí.

Vraťme se zpět. Zajímá mě otázka, odkdy vlastně můžeme kapelu nebo interpreta považovat za mainstremového. Odvíjí se to od sledovanosti na youtube? Je známo, že některá naprosto příšerná videa mají obrovskou sledovanost, například píseň od PSY s názvem Gentleman má za zhruba dva týdny, co visí na internetu, neuvěřitelných 247 miliónů zhlédnutí. Jak je to možné? Jednoduše, je to prostě móda a davové šílenství. Lidé, kteří takovou "hudbu" dělají, vědí dobře, na jakou strunu uhodit. Je třeba mít velmi slušnou propagaci a velmi zajímavé videoklipy, které táhnou. Hudební stránka je vedlejší - tyto skladby nejsou určeny k poslechu, ale jako nenáročný podklad k tanečním párty, a také jako nezbytný doplněk namachrovaných chlapců v silných autech. Hledat v této "hudbě" jakoukoli myšlenku by bylo jen mlácením prázdné slámy.

Ale co třeba ona v úvodu zmíněná Zaz? Holka, která začala vystupovat v pařížských ulicích a která o sobě tvrdí, že nepotřebuje drahé hadry, parfém od Chanela a limuzínu? Je její hudba také mainstream?

Je mainstream proto, že se stala po svém vystoupení v Česku známou a rádia hrají jednu její skladbu? Nebude těžké uhodnout, která to je : nejsledovanější a nejznámější písní od Zaz je Je veux. Ovšem, Zaz hraje pop music, není to žádná těžká alternativa. Ale pokud tohle je mainstream, ráda si ho poslechnu a vůbec se za to nebudu stydět. Protože právě písním od Zaz nechybí osobitost, hravost, pozitivní náboj a emoce. A dostáváme se k další otázce: je mainstreamem jen pop? Co takhle rock?

Rock vládl hudební scéně v sedmdesátých letech, ovšem dalo se v té době mluvit o mainstreamu? Jistě, vydělával peníze, jeho protagonisté si žili na vysoké noze, chlastali, střídali holky, jezdili v limuzínách a lítali v letadlech, ale hudba byla (snad) ještě prvořadá. Navíc neexistovala taková možnost propagace, jako dnes - nebyl internet ani hudební televize, skupiny tedy měly jako jednu z hlavních možností zviditelnění živé koncerty a prodej desek. Chtělo to tedy vynaložení více energie nejen od nich samotných, ale i od jejich posluchačů a fanoušků.

A dnes? Rockové skupiny, populární mezi dnešní mládeží (kupříkladu 30 Second to Mars) hrají hudbu, která má s rockem společného asi tolik, jako těžní věž s cukrárnou. Kromě písní, které jsou jednoduché a hodící se do rádií, táhnou tyto kapely i na vzhled, oblečení, účesy, zkrátka na módu. Myšlenky a syrovost, které bývaly kdysi základem rockové hudby, se nyní tříští na pozadí vycizelovaného zvuku a naleštěných kytar. To je mainstream. Západní svět zkrátka prahne po pocitu zdánlivého bezpečí, kýčovitém pozérství.... přitom právě dnes je tu prostor pro protest, který kdysi provázel rockovou hudbu. Pro sjednocení, pro vyjádření nesouhlasu s tím, co se ve světě děje. Hudba by měla vyjadřovat jasné poselství. To dnes postrádáme.

A jak jsou na tom posluchači? Opravdu vyžadují jen to, co jim nabízejí všemocná média v popředí s internetem a bombastickou reklamou? Určitě ne všichni. Dnes máme naštěstí na výběr, co budeme poslouchat. Ale jako problém vidím to, že méně známé kapely ( i když třeba mohou být výborné a jinde ve světě uznávané) u nás nedostanou šanci. Jistě, kdo chce, ten si jejich hudbu najde. Ale jak se o nich dozví? Objeví je snad jedině ten, kdo se hudbě věnuje intenzivně. Ale obyčejnému posluchači nezbude nic jiného, než poslouchat buď staré fláky a nebo vzít zavděk tomu, čím ho nakrmí rádia a televize. Což je bída s nouzí.

A pořád je bohužel dost těch, kterým je to fuk...

P.S. Doprovodnou fotografii k textu jsem pořídila na loňském koncertě Zaz v Ostravě.