Kam spěcháš, holčičko?

V posledních týdnech Českem otřásla neobyčejně brutální vražda mladé dívky z Jihlavska, což díky podrobným a nechutným informacím bulvární TV Noha jistě už každý do detailu ví. Není účelem tohoto článku přihřívat si polívčičku na cizím neštěstí, chtěla jsem se pouze zamyslet nad tím, v jakém rozporu je fyzické a psychické dospívání dnešních dětí i nad rolí rodičů při jejich výchově, ovlivněné pokřiveným obrazem médií.

Hned na úvod bych měla uvést, že píšu tento článek z pozice rodiče, který vychoval dvě děti (dnes jsou obě dospělé) a zažil tedy třikrát na "vlastní kůži" tu děsnou nemoc mládí, zvanou pubertu. A samozřejmě i onu nedočkavost, která ji provází - touhu si všechno vyzkoušet na vlastní pěst co nejdřív, pomyšlení, že jsem nejchytřejší a že se mi nic nemůže stát.

---

Když mi bylo sladkých patnáct, šestnáct, velice jsem se divila, když mě rodiče drželi doma zkrátka, nutili mě do domácích prací, učení a vůbec - měli o mě strach. Cítila jsem jako nespravedlnost, že jako holka mám méně volnosti, než měl později můj bratr, že musím doma pomáhat, chodit včas a hlásit, s kým a kam jdu. Dnes jsem ráda, že se o mě rodiče starali, byť to bylo někdy dost drsné a hodné nahlášení na Linku důvěry (která ovšem za mých mladých let ještě nefungovala). Když jsem zkrátka neposlechla ( a že to bývalo dost často, byla jsem vzpurná), dostala jsem pár facek, trest domácího vězení a ještě jsem musela absolvovat mnohahodinové rozhovory o tom, jak špatně se chovám a jak se chovat mám. Samozřejmě se mi to nelíbilo, které puberťačce taky jo, že. Ale dnes zpětně uznávám, že jsem byla dost hloupá a naivní a mít rodiče, kteří by mi dali absolutní volnost a nic po mě nechtěli, možná by ze mě byl dneska úplně jiný člověk (spratek).

A nebo bych tu třeba ani nebyla.

Nejsem zastánce fyzických trestů a lámání přes koleno, jak by se mohlo podle předchozího odstavce zdát. Ale nejsem ani zastáncem naprosto volné výchovy, která je dnes tak moderní a propagovaná a při níž má rodič obavu, aby se na dítě křivě nepodíval a tím ho nestresoval. Ani jeden extrém určitě není správný a ideální.

V dřívějších dobách se s dětmi nikdo takzvaně nemazlil a musely doma zastat spoustu úkolů, nezřídka i fyzicky velmi náročných, přičemž na zábavu jim zbývalo daleko méně času. Tyto děti dospívaly fyzicky později, než dnešní, ale po psychické stránce byly daleko dřív připraveny žít samostatně a umět se o sebe postarat. Děvče v šestnácti letech se mohlo vdát a mít děti, chlapec v osmnácti byl připraven stát se sedlákem a zabezpečit rodinu. Bylo to dáno celkovým přístupem společnosti; děti nemohly být příliš dlouho dětmi, neboť každé ruky bylo v hospodářství potřeba, a tak bylo samozřejmé, že se snažily si co nejdříve zařídit svůj život alespoň trochu podle sebe. I když u dívek bychom o tom mohli mluvit jen s velkými výhradami. Jediným úkolem děvčete totiž bylo se vdát a mít rodinu, pro ni vlastně ani jiná volba neexistovala.

Dnes je situace samozřejmě úplně jiná. Díky rozvíjející se technice ubývá těžké manuální práce, málokdo už dnes musí dřít a tím přibývá i volného času. Mohlo by to tedy znamenat jednu pozitivní věc - že budou tím pádem lidé mít na sebe více času a budou ho trávit pohromadě. Jenže... to bychom nesměli žít ve věku informačních technologií, které nám nahrazují normální lidský kontakt. Dospělí se s tím nějak vypořádají, ale co děti? Ty teprve hledají své vzory, učí se dodržovat pravidla, formují své názory. Pokud s nimi doma nikdo moc nemluví a nemá na ně žádné požadavky, obrátí se ve své touze po vědění jinam. Takové patnáctileté stvoření se pak vrhá do náručí chlapců, u nichž hledá cit, který třeba doma postrádá.

Vžívám se do dívenky, která po diskotéce míří do bytu ke svému kamarádovi - s jakými pocity asi stoupala po schodech? V patnácti ještě rozumem dítě, ale tělem už žena. Proč tak spěcháš, holčičko?

Možná si někdo z vás řekne, že jsem staromódní a že dneska je jiná doba - ale říkejte si, co chcete, já myslím, že patnáctiletá holka ještě dítě je. Měla by si chránit svoje rozvíjející se ženství, teprve sladce snít a prožívat první nesmělé lásky a ne chodit do bytu k mladému muži za zcela jasným účelem. Co jiného taky může takové děvče čekat, když přijde samo za chlapcem v noci? Že jí ustele na válendě vedle sebe a bude se na ni usmívat?

Ano, děvčata už dnes v patnácti žijí běžně sexuálním životem. Berou antikoncepci, jsou zodpovědnější a poučenější než má generace, která končila u oltáře po dokončení střední školy. Ale není právě ta bezpečnost - zdánlivá bezpečnost - stejně nebezpečná? Dnešní muži si zvykli na pohodlí sexu bez zábran a strachu z otěhotnění, neberou na sebe rizika, spojená s dlouholetým užíváním antikoncepce. Mladé ženy zase pod vlivem společenského tlaku odkládají těhotenství na pozdější dobu, kdy už klesá jejich plodnost - a muži jim situaci nijak neulehčují, neboť se založení rodiny brání.

A kdo na sebe bere v sexuálním životě větší zodpovědnost? Bohužel je to vždy žena - protože ona je ta, která se musí chránit, případně na sebe vzít tíhu rodičovské zodpovědnosti i za cenu toho, že bude bez partnera.

Proč se tedy mladičké dívky ženou do víru pohlavního života tak brzo? Odpovím jednoduše - chtějí si to vyzkoušet, být zajímavé, dospělé a touží po lásce a citu, kterého se jim nedostává doma. A pokud mají onu bezbřehou svobodu, která hraničí ze strany rodičů až s nezájmem, snadno mohou narazit.

A co společnost? Stačí se podívat kolem sebe - úcta k ženství se dnes zcela vytrácí pod nánosem plakátů s polonahými dívkami u silných aut, bulvár plní titulky píšící o tom, kdo se s kým vyspal, žena je dnes brána jako objekt sexuálního "násilí" a ne jako budoucí dárkyně života. Pod tímto tlakem vyrůstají dnešní dívky a jejich vzorem se stávají vyhublé modelky a "slavné" hvězdičky z titulních stran dívčích časopisů.

Teď je namístě se vrátit zpět na schodiště k oné ještě živé dívce - stoupá tedy vzhůru a vstupuje do bytu, kde se po chvíli začne oddávat radovánkám. Něco se jí nelíbí a tak nechce pokračovat - ale onen mladík, posilněný omamnými látkami by chtěl, jasně. Proč nakonec ne? Krásná holka za ním v noci přišla sama, nikdo ji nenutil.

Přeruším onen příběh, který je jasný a na stránkách tn.cz stokrát do poblití a podrobností omletý. Prosím vás, byla bych nerada, kdyby mě někdo nařkl z toho, že viním ono děvče. Nechci se vyjadřovat k tomu, co se stalo pak a co je neomluvitelné a bezcitné. Nabízejí se otázky, jak je možné, že tak otřesného a brutálního chování je někdo vůbec schopen, ale na to nenajdeme odpověď. Rozhodně nám k tomu nepomůže fotografie roztomilého blonďáčka s modrýma očima, z nějž se později podle bulváru stala bestie. Jak je možné, že tehdy vypadal normálně jako každé jiné dítě?

A pomůže někomu, když se bude internet plnit pikantními detaily a do nebe volající neetikou novinářů, kteří se tímto případem zabývají?

Nevím. Téhle dívce, která příliš spěchala, to ale už život nevrátí.