Živák a mrtvák

Jistě už jste se v hudbě setkali s ležérním označením živák. Jde o živou nahrávku nebo vystoupení, koncert. Takový živák mívá větší grády, než studiová nahrávka. Jaký je ale adekvátní protiklad slova živák? Jako existuje v pohádkách živá a mrtvá voda, tak i v hudbě jsou písně živé, a pak takzvané mrtváky. Po jejich poslechu vám ovšem nepřiroste hlava k tělu, jako se děje po pokropení mrtvou vodou. Někteří jedinci budou spíš při něm svou hlavinkou kroutit, div si ji nevykroutí.

Možná budete proti tomuto označení protestovat, ale dnes opravdu vychází spousta mrtváků. Samozřejmě to není pravidlo, ale mnohé skupiny, či zpěváci se snaží vzkřísit staré skladby stylem, který je spolehlivě zabije. Pak také k tomu přispívá fakt, že živé nástroje při nahrávání alb už bývají přežitkem a všechno nahrazují umělé technologie. Přežitkem bohužel bývá často i to, že zpěvák by měl umět zpívat. Nemusí, hlas lze dodatečně upravit ve studiu.

Z živáků takových kapel se pak stávají zíváky. Alespoň pro mě, sleduji, jak zpěvák snaživě otevírá pusu, aby se trefil do playbacku a v pozadí se hemží skupina tanečníků, kteří mají odvést pozornost. Zářným příkladem mrtvých zíváků bývaly u nás televizní estrády a vystoupení hvězd typu Helenky Vondráčkové, nebo Ivety Bartošové. Ty se dnes nebezpečně blíží do stadia, kdy mrtvákem nebudou jen jejich písně.

Mrtvákem by se dále mohly nazývat skladby, které už v době svého nahrání jsou odsouzeny k zániku. Jsou to písně jalové, zbytečné, nicneříkající a vydané jen proto, aby se zapláclo místo. Nebo proto, že na autora tlačí jeho vydavatelství a byznys velí vyprodukovat zas nějakou tu desku, aby se o něm chvíli mluvilo.

Sezónní mrtváky jsou zase písně, které si prožijí svých pár minut slávy a pohlceny časem mizí v propadlišti. Životnost takových skladeb se počítá na týdny, po které se pohybují v některém z žebříčků a za rok už nikdo neví o jejich existenci. Přijdou zase noví chrliči mrtváků a kolotoč se opakuje.

V dnešní záplavě hudebních interpretů, lidí, kteří se touží stát slavnými, ale chybí jim k tomu talent a schopnosti, zato mají přehršel drzosti, se dá těžko orientovat. Zvlášť když se nám média snaží vecpat do přízně písně, které už v zárodku obsahují mrtvolný pach zániku.

Na druhou stranu existují nahrávky, jejichž interpreti jsou už dávno po smrti, ale ty skladby žijí dál. Jsou totiž nesmrtelné a nezapomenutelné. Díky Bohu za ně i za ty, kteří nepropadají trendu vydávání mrtváků za každou cenu.