Tajemství proutěného koše
Ve velkém proutěném koši na staré skříni začínalo být dusno. Tísnily se zde panenky s dlouhými vlásky a dávno vybledlými mašlemi, celuloidová miminka s dudlíky, dřevěné kostky s obrázky zvířat, gumové pískací hračky a spousta dalšího harampádí.
Hračky se nudily, nikdo si s nimi už dlouhá léta nehrál, děti v domácnosti pomalu odrůstaly, a tak nacházely postupně útočiště právě ve starém koši. Po každém velkém úklidu přibyl do koše někdo nový, což mezi starousedlíky vzbuzovalo nelibost. Panenky fňukaly, že se jim umažou mašle a zacuchají dlouhé copy, miminka ronila slzičky, když se jim mezi kostkami ztratil cumel a gumoví medvídci pískali jako pominutí, jakmile na ně dopadlo tělíčko nového nájemníka. Chudáci, měli to těžké, jelikož se nacházeli v těch nejspodnějších vrstvách hraček. Jéje, ti už si ani nepamatovali, jak si s nimi děti hrály a jak jim jejich nemotorné ručky mačkaly bříška, až samou radostí výskali! Do očí jim padal prach a jen mezi mezerami v proutí viděli, jak ubíhá den za dnem a noc za nocí.
Panenky v horních patrech se často hašteřily a hádaly se, která z nich je hezčí a kterou měla jejich holčička radši. "Mám takový dojem, dámy," pronesla důležitě nohatá Barbie v růžových minišatech s kanýrem, "že takový úspěch, jako já, neměla žádná z vás." Mezi panenkami to zašumělo nelibostí. "Zase se vytahuje, protože ji prý přivezli až z Německa! Všimly jste si, že jí dodnes zůstal ten nepříjemný přízvuk?" zašeptala hadrová panenka v květované zástěře. Ostatní panenky pokývaly hlavičkami, ale jen tak nenápadně, protože měly z Bárbíny strach. Když se naštvala, dokázala svými dlouhými nehty pěkně škrábat."Když mě tatínek naší holčičky tehdy viděl za výlohou, mohl se radostí zbláznit! Hned vběhl do obchodu a dokonce se kvůli mě pohádal s nějakou paní, že mě viděl dřív!" vytahovala se Bárbína. "Měla jsem takový krásný domeček z krabice, pěkně vyzdobený a s okýnkem. A taky jsem dostala od výrobce pořádnou výbavu, ne jako vy. Troje šaty, župánek, kabelku i svatební závoj!"
"A kdepak máš ty věci teď?" optala se uštěpačně malá panenka s blond culíky. "Nooo, nebuď drzá! Máš štěstí, že na tebe nedosáhnu, hned bych tě praštila. Kde bych je měla? Někde tady budou..." zabrebtala Bárbína nejistě.
"Chi,chi,chi" smály se panenky tichounce do dlaní, "ty šatičky už dávno skončily na smetišti! Byly potrhané až hanba a komupak by se chtělo je zašívat a spravovat!"
Takhle nějak to tedy vypadalo ve starém koši. A možná by se tam hračky hádaly až do soudného dne, kdyby se jednoho dne mezi nimi neobjevil medvěd Tomáš. Byl to ostřílený mazák, který měl velké úspěchy při uspávání dětí už hezkou řádku let. Pomáhal usnout nejen holčičce, ale i její mamince a dokonce i babičce. I když už byl velmi starý, hnědá srst mu místy olysala a lesk jeho černých korálkových očí už nebyl tak jasný, byl v rodině vážený. Vždy, když se třídily hračky na vyhození a došla řada na něj, maminka ho s něhou v očích pohladila a řekla: "Kdepak, Tomáše nevyhodím! Schováme ho až přijdou vnoučátka, udělá jim ještě službu."
Teď se tedy Tomáš octl v horním patře koše. Položili ho rovnou na ufrfňanou Bárbínu, která hned křičela: "Okamžitě ze mě sundejte tu obrovskou, chlupatou potvoru!" Ale nikdo ji neslyšel. Maminka naposledy pohladila medvěda a s povzdechem zasunula koš vysoko na skříň.
"Promiňte, slečno, já nerad," zabručel Tomáš. "Pokusím se trochu posunout, abyste měla místo," řekl zdvořile. Bárbína odfrkla a načechrala si lokny: "Děkuji," ušklíbla se. "Nemusel jste se obtěžovat." Hned se nadechovala k další řeči a ostatní panenky se už už chichotaly a čekaly, jak se bude zase naparovat. Ale Tomáš ji předběhl: " Dovolte, abych se vám představil. Tomáš, to jest jméno mé. Rukulíbám slečno." Óóó, mezi panenkami to jen zahučelo! Tak vychovaného medvěda ještě neviděly. Teď se jen tetelily, co Bárbína na to.
"Já jsem Bárbí, ale říkali mi Sally," zašeptala Bárbí upejpavě. Tomáš jí dvorně políbil nastavenou ručku a otočil se k ostatním : "Milé dámy, je mi ctí, že jsem se dostal do tak krásné společnosti. Vynasnažím se, abyste se se mnou nenudily, a také abych nebyl na obtíž. Doufám, že spolu budeme dobře vycházet!" Po této slavnostní méďově řeči několik panenek hlasitě zatleskalo a miminka se dala do smíchu. Některá si totiž Tomáše pamatovala a těšila se, co bude dál.
Tomáš se posadil na okraj koše, aby měl rozhled a také aby příliš neutlačoval nebohé panenky. "Pokud budete mít zájem, milé krásné slečny, mohl bych vám vyprávět zajímavé příběhy. Za tu spoustu let, co je mým úkolem uspávat nejmladší členy rodiny, jich znám na tisíc." "Ano, ano, vyprávějte!" volaly jedna přes druhou panenky. Miminka otevřela údivem pusinky a vůbec si nevšimla, že jim dudlíky zapadly na dno koše. Tak byla napjatá.
A Tomáš spustil. Vyprávěl o starých domech, zaprášených tajuplných zákoutích a půdách, které za svůj předlouhý život prozkoumal. Vyprávěl o vyřezávané kolébce, o dřevěném kočárku, podomácku vyrobeném z prkýnek a natřeném světle zelenou barvou. O tom, jak ho v něm vozili na procházku a on se díval na nebe a koruny stromů. Vyprávěl také o tom, jak po jejich ulici jezdil povoz, tažený koníkem a vozil konve s mlékem. A děti utíkaly za vozem a když byly hodné, mohly se kousek svézt.
Tomáš vyprávěl, jak babička jejich holčičky měla radost, když ho objevila pod stromečkem. Jak ho přitiskla k srdci a nepustila, protože to byla její první hračka, kterou dostala. Povídal o tom, co s ní prožil, jak jí foukal na rozbitá kolena, jak ji chránil před výpraskem, když něco provedla, jak těšil její dětské bolístky a nešťastné lásky. Vyprávěl toho tolik, že ostatní hračky ani nedutaly a poslouchaly. Ani jedna z nich se nemohla chlubit tak bohatými zážitky, protože většina z nich byla nová, moderní.
Příchodem Tomáše se nálada v koši změnila jako mávnutím kouzelného proutku. Všechny hračky byly zticha, poslouchaly jeho vyprávění a v noci pak tvrdě usnuly. Vždyť byly za celý den unavené z toho, jak prožívaly medvědova dobrodružství a poznávaly postupně celou historii jejich společné rodiny. A nejedna panenka i nejeden pískací slon si v duchu pomysleli, že by bylo krásné, kdyby tak jednou i oni mohli vyprávět... Kdoví, co bude za pár let, jestli si s nimi ještě někdo bude hrát, nebo je vytlačí nějaké moderní vymoženosti. Osud plyšového medvěda jim ovšem dával naději. Naději, že děti jsou ve všech dobách vlastně stejné. A hračky odevzdaně ležely ve starém, proutěném koši a čekaly, až se narodí nová generace dětí a holčička-maminka přijde a s nostalgií v očích jim opráší tvářičky.
Komentáře
Okomentovat