Pustý ostrov v moři lidského nezájmu

Ve dveřích ztěžka zarachotil klíč, se skřípotem se otevřely a do šera nevlídné předsíně propustily trochu zaprášeného světla. Marie se schoulila v křesílku a přitiskla si plyšového medvídka pevně k hrudi. "Kdopak to asi přišel", šeptala si tiše. Konečně se osmělila a tichounkým, třaslavým hláskem zavolala do prázdného prostoru: "Františku???" Její hlas narážel na stěny a vracel se s tisícerou ozvěnou zpět. Hlučné kroky, klapající předsíní a rázné zmáčknutí kliky jejího pokojíku, ji okamžitě vrátily do reality.

---

"Prosím tě, mami! Kolikrát ti mám říkat, abys nesundávala tu plenu! Kdo si myslíš, že bude po tobě furt uklízet!" zlobně odsekávala slova vysoká, štíhlá a hezky upravená žena středního věku.

"Alenko, jsi to ty? Já myslela, že se vrací tatínek." "Přestaň mi říkat Alenko! Jmenuju se Eva. Eva, rozumíš?! Alenka se odstěhovala do Emeriky." ušklíbla se ironicky Eva a vytahovala z igelitky pečivo. "A co to zase meleš o tátovi? Copak jsi zapomněla, že...." nedopověděla.

Marie se schoulila ještě víc, pokud to jen šlo. Byla jí zima, promočené křeslo studilo. "Tatínek šel pro rohlíky, Evičko. Za chvíli přijde, udělám ti svačinu do školy. Namažu ti čerstvý rohlík máslem." "Takhle to fakt dál nejde! Já se z tebe jednou zjančím. Člověk neví, kam dřív skočit a ty na mě jdeš s takovýma volovinama." pronesla Eva hrubě a vytáhla mobil. Namačkala na přístroji číslice a s povzdechem chvíli vyčkávala. Marie na ní visela ustrašenýma očima. Drobná tvář se téměř ztrácela za obrovskými brýlemi a přes ramena jí plandavě visel našedlý, ušmudlaný svetřík.

"No, to je dost, Vikine. Poslyš, jsem právě u mámy. Zase se mi tu pochcala a mě už vážně nebaví dělat otroka. Mohl bys laskavě přiject? Ne? A proč, prosim tě, to mi laskavě vysvětli? Aha, jo, moc práce. Jasně. A já se tu podle tebe rýpu v zadku. Hele, Vikine, nejseš ty náhodou trochu sobeckej? Je to snad i tvoje máti, tak nastartuj auto a doraž, chci se s tebou domluvit. A fofrem, nemám moc času!" výhružně ukončila Eva hovor a zahleděla se na matku. " Snad se aspoň převlékneš, ne?"

Viktor položil telefon na stůl, s tichou kletbou se zvedl a šel si pro bundu. "Jano! Volala mi Eva, něco s mámou. Musím prý tam jet."

"A to musíš zrovna teď?" vykoukla Jana z kuchyně a dala si mokré ruce v bok. "Nemůže Evička zapřáhnout toho svýho? Ale to vlastně ne, na to je moc hogo fogo, viď?! Evička pískne a všichni ostatní se můžou potentočkovat."

Viktor smířlivě pohladil ženu po rameni: "Jani, nebuď taková. Znáš přece Evu."

"No jasně, jsou svátky a ty si budeš trajdat bůhvíkde až do večera. Slíbil jsi mi, že pomůžeš odstrojit stromek!" Viktor si povzdechl a už mezi dveřmi řekl: "No tak na mě počkáš. Nebo řekni mladýmu, beztak se tam nahoře jen válí!"

Nastartoval auto a po očku sledoval manželku, jak zlobně přechází u kuchyňského okna. Žárlila, nebyla ráda, když odjížděl sám. Dřív nebyla taková, ale teď, co je doma...

Co se může dít tak vážného, že Eva volala? Když mámu viděl naposledy před pár měsíci, vypadala docela dobře.

Před domem, kde bydlela, zaparkoval vůz vedle Evina stříbrného mercedesu a zapadl popaměti do vchodu. Nasál tu známou vůni jejich starého činžáku, vůni, která mu bolestně připomněla dětství. Byla to šťastná doba - maminka hlídala domácí krb, tatínek jezdil do práce a vždycky jim dětem něco přinesl. Třeba maličkost, ale měli s Evou ohromnou radost.

Tak co se to děje?

Udýchaně vyběhl troje schody a zmáčkl tlačítko zvonku. Otevřít mu přišla Eva. Slyšel klapot jejích podpatků až na chodbu.

"No, to je dost," ušklíbla se místo pozdravu, otočila se a vedla ho do zadní místnosti. Byt byl podivně tichý a chladný. Na stěnách se bělaly rámečky po obrazech - ty si s Evou rozebrali po tátově smrti. Upatlané dveře do pokoje byly dokořán. Máma se choulila v křesílku a Eva se nad ní tyčila jako Bůh pomsty.

"Nechce se nechat umejt. Dělá mi tu scény a já už toho mám...." Vikiho oči sklouzly na matčinu drobnou postavu. Na levé ruce měla modřinu, na tváři trochu zaschlé krve. "Co se tady stalo, prosím tě? Mami, co je s tebou?" Zvedl ze země spadlého medvídka.

"Je jak malý dítě. Dělá mi jen vostudu po baráku, sousedka Horáčková mě pomlouvá, že prej se vo ni nestarám., když na ni beru prachy. Ale jen ať si to zkusí!" Eva překypovala zlostí. "Podívej se na to křeslo! Neni to ani tejden, co jsem ho čistila." Viktorův pohled bezděčně klouzal po ušpiněném křesílku, plném drobků z housek. Rozhlédl se po místnosti. Šedivá záclona, pamatující lepší časy, stolek pod oknem s usychajícím fíkusem. Skříňka na klíč, na zemi špinavý koberec, tím vybavení končilo. Tady by se zbláznil každý, pomyslel si v duchu.

"Mami," sehnul se Viktor na úroveň Mariiny tváře. V jejích očích probleskla jiskřička poznání. "Viktorku, to je pěkné, že jsi přišel. Evička se na mě zlobí. To víš, ona je na mě hodná, ale má toho moc."

"Mami, kde máš čisté prádlo? Je tu chladno, mohla bys nastydnout." Eva se rázně vložila do hovoru: "Musím jí všechno zamykat. I jídlo. Když jí to nechám, drobí housky po pokoji."

"Tím chceš říct, že jí tu nenecháš nic k jídlu??" vyděsil se Viktor.

"Však jsem tu denně. A ona stejně nic jinýho, než dvě housky, denně nesní."

"Vikinku, já moc nejím" šeptala Marie bojácně. "Ono se mi pak chce na záchod a když to nestihnu, Evička se zlobí."

Viktor pomalu zavrtěl hlavou. "Tak kde je to čisté prádlo?" pronesl tichým, ale výhružným hlasem směrem k Evě.

Když se Viktor vracel večer zpět domů, hlavou mu běžel neveselý film. Máma, zhroucená v křesílku, máma s promodralou kůží na nohou a obličejem, šedivým strachem. Myslel, že na Evu bude spoleh. Bydlí nedaleko, děti má už z domu. Vyřídila si, že se bude o máti starat. Zprvu to fungovalo, máma byla ještě jakžtakž schopná, ale teď...

Eva práskla dveřmi pokojíku a odkráčela s okázalým klapotem podpatků pryč. Předtím, než pečlivě zamkla dveře, vypnula plyn a zhasla světla. Zamykala mámu z praktických důvodů - ještě dřív se totiž stalo, že vylezla na chodbu a dělala v baráku ostudu.

Venku nasedla do auta, na nějž jí máma přispěla pěkných pár desítek tisíc, a vyjela do tmy.

Marie zůstala sedět v křesílku, ani se nepohnula. Medvídek jí ležel v klíně, tiše mu prozpěvovala nějakou ukolébavku. Nerozuměla ani slovo z toho, co tu dnes Eva s Viktorem říkali. Prý už brzo půjde do nějakého domova. Co to je domov? Bude to tam lepší, nebo horší? Marie měla strach.

Seznam věcí, které si měla s sebou vzít, už má Eva u sebe. Dvě noční košile, pyžamo, prádlo, župan, trepky... co víc potřebuje? Zachvěla se. Alespoň medvídka si vezme. Toho tichého společníka ve své samotě na pustém ostrově.