Asi jsem se píchla

Šípková Růženka byla trnem v oku zlé sudičky, která, nepozvána na křtiny, ji v kolébce proklela slovy:

"Až sedmnáct let uplyne,

o trn se píchne, zahyne!"

A druhá, hodná sudička, tuto zlou věštbu zmírnila:

"Nezemře, jen sto let bude spát,

to je vše, co mohu jí dát."

Je ovšem otázka, zda je lepší prospat sto let ve věži, nebo to mít rychle za sebou. Život není žádná pohádka a princové, prodírající se hrdinně trním, aby zachránili krásnou dívku, už asi vymřeli. Spíš je to tak, že se mnohokrát popícháme na své pouti, abychom získali jednu jedinou růžičku. A mezitím se z krásných dívek stanou dospělé ženy, vrásky přibývají a už i ti potencionální zachránci ztrácejí zájem.

Je pravda, že když si tu svou růži vybojujeme za cenu krvavých šrámů, budeme si jí dost považovat. Všechno, o co člověk musí v životě bojovat, má cenu. Je to takové malé soukromé vítězství. Ale je lepší, když po té trnité cestě životem jdou spolu dva. Jeden třeba občas odhrne to nejhustší křoví a když je nejhůř, podají si ruce. Ale kde hledat toho prince? Asi už jsem stará na pohádky.

Když jsem se posledně prodírala tím svým křovím, tak jsem se píchla o trn. O trn z růže, která uspává. Následkem toho píchnutí se ze mě stala princezna křížená s medvědem Brtníkem. Každý den, když se připotácím domů z práce, vrhám se nejprve na zásoby do spíže a posléze do své věže (postele) a upadám do prapodivných mdlob. Spánek jako únik, jako útěk od reality. Je mi v něm fajn, protože mi dává zapomenout na starosti. Víte co, přijít mě teď budit nějaký princ, tak ho asi něčím praštím...