Vzpomínky na dětství

"Tak co, jak probíhají přípravy na Vánoce," usmívá se na mě spíš očima drobná, šedovlasá paní, když se usadím naproti ní do křesílka. "Už máte napečeno?"

"To víte, jsem v jednom kole. Přes týden toho moc nestihnu, ale o víkendu se chystám," odpovím. "A co vy, kde budete přes svátky?" "Abych řekla pravdu, jsem nejradši doma. Ale moji synovci už se na mě domluvili, a tak Vánoce strávím u nich. Vezmou mě i na hřbitov, jindy se tam nedostanu. Když jsem ještě chodila, jezdila jsem tam každou neděli, teď už to nejde." Paní posmutní a sklopí oči. "Ani nemám komu psát pohledy, všichni známí už jsou mrtví. Kdo by to byl řekl, že tu budu tak dlouho!"

---

"Devadesátka je krásný věk a vy jste ještě šikovná", poznamenám, abych ji potěšila a zároveň cítím opravdu obdiv k té drobné paní - za to, jak jí to ještě myslí i za to, jak se donedávna dokázala postarat nejen sama o sebe, ale i o své méně šťastné vrstevnice. "Devadesát let," povzdechne paní s úsměvem. "Kdyby alespoň to zdraví trochu víc sloužilo a nohy chodily, bylo by dobře. Teď už můžu jen vzpomínat." Mám hrozně ráda, když někdo, kdo toho tak moc pamatuje, začne povídat, a tak ji hned pobízím: " A jak jste vy trávila Vánoce, když jste byla malá?" Paní se trochu zasní a začne:

"Jeden rok, to jsem chodila do první třídy, už o Adventu nasněžilo a mrzlo, jen praštělo. Chodili jsme se klouzat do parku, ale hlavně jsme my děti brousily kolem hračkářství. Svátečně vyzdobená výloha byla olepená otisky dětských prstíků, děti toužebně vzhlížely k vystaveným hračkám - kluci obdivovali autíčka, koníky a různé hry, děvčata snila o panenkách v přepychových pokojíčcích a loutkách v krásných šatech. No a já kolem hračkářství chodila s babičkou a vždycky jsem ji tahala za rukáv, aby chvíli počkala. Za výlohou totiž byla krásná panenka, panenka s mrkacíma očima a s vlásky.

Babička se jen usmívala a nechala mě. Počkej, až budete psát Ježíškovi, říkala. Třeba ti tu panenku přinese pod stromeček. Srdce se mi zachvělo radostí, ale vzápětí radost vystřídal smutek. Kde asi Ježíšek vezme korunky na tak krásnou panenku? Bude asi drahá a Ježíšek musí obdarovat tolik dětí, že mu jistě na můj dárek nevybyde. Posmutněla jsem a cestou domů uvažovala, jak to udělat, aby panenku přinesl.

A najednou se mi rozsvítilo! Vždyť občas dostávám nějaké penízky od příbuzných, když mám narozeniny, nebo jim s něčím pomůžu! A protože jsem peníze neutrácela, nahromadilo se mi v prasátku pěkných pár korun. Až tedy budu psát Ježíškovi, pošlu mu s dopisem peníze a on mi panenku určitě koupí!

Jak jsem si usmyslela, tak jsem i provedla. Když jsme se sestrou dostaly za úkol napsat dopis pro Ježíška, nakreslila jsem mu do něj vytouženou panenku a přibalila peníze. Pak jsem dopis s klidným srdcem odevzdala za okno a těšila se na Štědrý den.

Dny utíkaly pomalu a já se chodila každý den dívat do výlohy hračkářství. Panenka stála na svém místě a dívala se na mě svýma modrýma očima. Nemohla jsem se dočkat, až si s ní budu pod stromečkem hrát. Konečně nastal ten šťastný den. Od rána jsem byla netrpělivá a když bylo po večeři a tatínek nás zavolal do pokoje ke stromku, běžela jsem, div jsem se nepřetrhla. Pod stromkem bylo několik balíčků. V jednom z těch mých byla obrázková knížka, ale byl tu ještě jeden s mým jménem. Maminka mi ho podala a já nedočkavě trhala balicí papír. Jaké bylo mé zklamání, když jsem v balíčku našla pečlivě srovnané koruny, které jsem Ježíškovi poslala! Dala jsem se do pláče. Tu ale rodiče na sebe mrkli a odněkud zpoza stromku vydolovali ještě jednu krabici. Když jsem ji otevřela, dívala se na mě z ní panenka z výlohy! Má radost neznala mezí. Byly to asi mé nejkrásnější Vánoce."

Paní se při vzpomínce lehce zasměje. Vracím se zpět do reality: "Škoda, že dnes už se děti tak neumí radovat z dárků. Teda, ne že by se neradovaly, ale mají jich tolik, že pro jeden zapomínají na druhý a ve finále se ty hračky pak povalují pod postelí, nebo v krabici. A o tom, že by snad Ježíškovi na dárek přispěly, vůbec neuvažují. Moc děkuji za pěkný příběh." "A já děkuji, že mě posloucháte. Člověk tu sedí celý den sám a někdy se mi zdá, že zapomínám mluvit," povzdechne si stará paní a složí ruce do klína.