Jak jsem vyráběla vánoční dárek

prosince 30, 2012

Letos se mi splnilo jedno z mých největších přání - díky mé dceři jsem se poprvé dostala za hranice všednosti a navštívila zemi, o níž jsem vždy jen snila - Maroko. Ještě, než jsme na začátku listopadu zvedly kotvu a vypluly vstříc dobrodružství, naskytla se na mém emailu nabídka vskutku lákavá. Byl to poukaz na fotoknihu za cenu příznivou, jak jsme posléze se synem zjistili důkladným prohlédnutím podobných služeb na internetu. Syn mě, váhavou, přemluvil k nákupu voucheru a přesně v den, kdy jsem opustila domov a sedíc ve vlaku směr Praha odjížděla na naši dovolenou, můj balíček s poukazem přistál na naší poště. Byl to ovšem trochu problém - já na druhý den byla v Maroku, syn v Ostravě a na poště neústupná úřednice, která mu odmítala zaplacený poukaz vydat. Naštěstí se nakonec podařilo prodloužit úložní dobu zásilky a když jsem se z Maroka po dvou týdnech vrátila, moje kroky směřovaly na poštu.

Foťák plný krásných obrázků, mysl nabitá zážitky a vzpouzející se zařadit zpět do stereotypu - hned jsem se pustila do psaní článků na blog a třídění fotek. Fotokniha zůstávala v rozpracování, tak nějak jsem se bláhově domnívala, že to zmáknu levou zadní. Ovšem nebylo to zas tak jednoduché, jak jsem záhy zjistila.

Už když jsme odjížděly, měla jsem plán vyrobit své hodné dceři jako výraz poděkování tu nejhezčí knihu, kde by byly nejen fotografie, ale také text, zachycující naše zážitky. A tak jsem psala a psala, upravovala fotky do předepsaných šablonek, texty zkracovala na míru rámečků fotoknihy, vymýšlela obálku, nadpisy, vztekala se, když se mi měnil typ písma... až jsem ve finále zjistila, že dělám knihu, na kterou se má slevová poukázka nevztahuje. Málem se mi chtělo brečet, tři dny práce v háji. Takže znovu a teď už snad dobře. Rozměr původní knihy byl 300 x 300 milimetrů a té, co jsem měla dělat, byl 240 x 300. Tudíž všechny fotky a texty se musely předělávat a přizpůsobovat novým rozměrům. Po dalších dvou dnech práce a následných korektur textu jsem měla hotovo. S rozechvělým srdcem jsem ji objednala a ejhle, povedlo se. Za pár dní už kýžená fotokniha doputovala do mých rukou. A musím říct, že se mi opravdu povedla. Je to ten nejhezčí vánoční dárek, který se mi kdy povedlo vymyslet a vytvořit.

Nejhorší bylo udržet to v tajnosti před dcerou, která ji viděla teprve včera. Bylo to velké překvapení, chtěla jsem ji napínat a udělat jí radost dárkem, jaký by asi nečekala. Ale ona, potvůrka, tak trochu tušila, že moje překvápko se bude týkat Maroka. Přesto, když hotovou knihu držela v ruce, byla upřímně nadšená a moc se jí líbila. Měla jsem z toho obrovskou radost. Větší, než kdybych dostala něco já.

Když jsme si tak povídaly a vzpomínaly na naše pestré zážitky z Maroka a festivalu Taragalte, který jsme tam navštívily, dcera pronesla jen tak na okraj: "V únoru je festival v Burkině Faso. Letenky stojí dvacet tisíc, lístek tři. Budou tam Tinariwen (ach, moje velká láska hudební), Tartit, Tamikrest, Samba Touré... Mít ty prachy, hned se balíme a jedem!"