Zápisky z toulek po Maroku (část 1.Marrakéš)

Maroko bylo vždy tajným snem mých nesplněných cestovatelských tužeb - už od dob, kdy jsem sledovala se zatajeným dechem DVD Unledded, na němž na náměstí Djemma El Fna v Marrakéši vystupovali Robert Plant a Jimmy Page. Moje láska k world music způsobila i to, že se mé hudební choutky velmi často obracely do těchto exotických končin a vše završila má dcera Lucie, která tuto zemi před třemi lety navštívila. Tehdy ovšem velice dobrodružně - s přítelem procestovali stopem celou Evropu, aby se pak nalodili v Algecirasu na trajekt, jež je převezl Gibraltarem až do marockého přístavu Tanger. Na zážitek z noci, strávené v přístavu za neustálého obtěžování místních tlup "dětí", dodnes nerada vzpomíná - byl to zajisté nerozum přistát u břehů neznámé země uprostřed noci bez jakýchkoli znalostí místních zvyklostí a poměrů. Ale jak sama říká, tento nepříjemný prvotní dojem si pak Maroko vylepšilo svou krásnou krajinou, půvabnými městy s tržišti nejrůznějších vůní a barev a nakonec i úchvatným dojmem z pouště, odkud si odvezli zážitek z lezení na největší dunu na světě v Erg Chebbi.

Letos se tedy naplnily mé touhy - má hodná dcera se rozhodla splnit sen nám oběma, už v zimě zakoupila letenky do Marrakéše a zajistila naši účast na festivalu Taragalte. Zabila tedy dvě mouchy jednou ranou, mé hudební i cestovatelské srdce zaplesalo a už se nemohlo dočkat chvíle, kdy se odpoutá od všední reality a vznese se do neznáma. Kdo je tedy zvědav, jak naše marocké dobrodružství probíhalo, nechť čte dále...

---

V sobotu 3. listopadu jsme přistáli po noci, strávené na letištích a v letadlech ve sluncem zalité Marrakéši na jednom z letišť, v Ménaře - první nadechnutí působilo jako opojná droga a okamžitě ze mně setřáslo únavu a nevolnost z cesty. Po úvodních serepetičkách a štemplu do pasu jsme se vymotaly z krásné a výstavné letištní budovy a nasedly do městské hromadné dopravy.

Doprava v Marrakéši, to je asi první věc, co vás jako Evropana zaskočí - zjistíte totiž, že tu neexistují téměř žádná pravidla silničního provozu. Auta, autobusy, taxíky, osli, motorky i bryčky, tažené koňmi, se tu proplétají v zdánlivém chaosu, mezi nímž balancují chodci a cyklisté, staří lidé i maminky s dětmi, uvázanými na zádech v šátku. Stejně tak můžete spatřit na motorce dvě hrdé Maročanky - jak v burce, tak i v běžném evropském oděvu - kterak si to metelí ulicí někam k tržišti. Motorky jsou v Maroku běžným dopravním prostředkem - v každé postranní uličce uvidíte přehlídku nejrůznějších značek v nejrůznějším stádiu rozkladu - ovšem všechny jsou pojízdné a každou chvíli některá z nich najde svého dočasného majitele, či majitelku. Poškozená vozidla si můžete nechat opravit v některém z pouličních "servisů" - udělají tam nemožné, aby bylo vaše "žihadlo" opět fit.

Při naší jízdě autobusem jsme tedy sledovaly změť a hluk v ulicích a konečně "přistály" u stanoviště bryček, které je
opodál centra Marrakéše - náměstí Djemma El Fna. Bryčky s dost unaveně a sedřeně vypadajícími koňmi zde stojí seřazeny a připraveny pro turisty k vyjížďce, ovšem už jen s ohledem na ta ubohá zvířata bych nemohla do vyzdobeného kočáru sednout. Navíc my už jsme nikam jet nepotřebovaly, byly jsme na místě. Blízko náměstí byl cíl naší cesty - hotel Medina, v němž jsme se na rady knižního průvodce rozhodly ubytovat.

Hotelů je v Marrakéši spousta a záleží jen na vašich nárocích a stavu vaší peněženky, abyste si z jejich nabídky mohli
vybrat. My, coby cestovatelky s napjatým rozpočtem a s jinými cíli, než trávit dny lenošením v krásném riadu (tak se jmenují luxusní hotely v centru starého města, takzvané Mediny), jsme volily tento levný, ale čistý a pěkný hotýlek poblíž náměstí, už když jsme pročítaly průvodce.

Hotely mimo sezónu většinou není potřeba rezervovat - stačí pouze přijít, zeptat se majitele na volný pokoj, cenu a můžete se stěhovat. Naše unavená těla potřebovala po celonoční cestě nutně sprchu a trochu spánku - hotel Medina nám obojí poskytl za velmi příznivou cenu. 100 dirhamů za noc pro dvě osoby - to je zhruba něco přes dvěstě korun - je cena víc než lidová. Malý, ale útulný a čistý pokojík s umyvadlem a dvoupostelí nám plně postačil, sprchy v patře byly funkční, teplá voda tekoucí a na střeše bylo pěkné posezení, jak jsme posléze zjistily.

Po krátkém odpočinku jsme se převlékly do letních triček a sandálů - ó, jak to bylo příjemné! Zvědavě jsme vyšly do křivolakých ulic plných stánků, lidí a už zmíněných dopravních prostředků. Náměstí Djemma El Fna bylo zalito sluncem a žilo svým každodenním životem - prodavači ve stáncích, vrchovatě obložených pomeranči, nás lákali na osvěžující drink, datle, fíky a ořechy se na nás smály hned vedle, smutně vypadající opičky na provázcích se povalovaly v prachu na zemi vedle svých živitelů, kejklíři a zaříkávači hadů provozovali svá kouzla a ženy se stříkačkami, naplněnými henou, mě trochu poděsily svou nabídkou tetování. Mezi tím vším se linuly neroztodivnější vůně, zněla orientální hudba a změť lidí, nejrůznějších národností, se proplétala vším tím chaosem... ano, chaos, to bylo první slovo, které mě v souvislosti s Marokem napadlo.

Byly jsme ovšem už trochu vyhladovělé, takže jsme opět vytáhly věrného průvodce a jaly se hledat "naši" restauraci. Restaurant Oscar Progress nepatří sice k luxusním podnikům, je to v podstatě taková trochu lepší jídelna, zato se tu můžete opravdu dobře a levně nacpat do sytosti.

Co se týče marocké kuchyně, je velmi jednoduchá, prostá a chutná. Jinak bude stravování Maročanů vypadat v domácím prostředí, ale zase je faktem, že spousta z nich si pouliční občerstvení dopřává celkem běžně - jsou zvyklí jíst venku daleko více než my. Venkovní stravování je zastoupeno tajine - což je pomalu dušené maso s olivami, případně i zeleninou (do níž se zahrnují i brambory), nebo tradičním nakládaným citronem, ochucené kořením. Tajine se připravuje ve speciálních nádobách na dřevěném uhlí - jsou to obyčejné misky z pálené hlíny s glazurou, pokryté kónickou "čepicí" ze stejného materiálu. Jídlo, které vám v těchto nádobách číšník přinese, ještě dobublává - k němu dostanete chlebovou placku. Chléb je v Maroku samozřejmě zcela jiný, než jsme zvyklí - mají ale mnoho různých druhů a je vcelku chutný. Je trochu nasládlý, měkký, může být sypaný semínky a pro naši chuť je méně slaný.

K tajine se hodí perfektně - ničím jiným totiž nevytřete misku lépe, než kouskem chleba. Tajine můžete ochutnat z různých druhů mas (vyjma vepřového, které islám zakazuje). Viděly jsme tento pokrm z holubů, králíků, krůt, jehněčího i hovězího masa, ale nejlepší volbou asi bylo kuře. Tedy alespoň mně chutnalo velmi a s oblibou jsem si tento pokrm dávala v naší oblíbené jídelně - někdy i s porcí hranolek navrch. Mimo tajine si můžete objednat kuskus, kořeněný a obložený zeleninou a masem. Z dalších tradičních jídel doporučuji marocký salát - jako předkrm i jako lehkou večeři za pár korun (vlastně dirhamů). Skládá se z rajčat, papriky, cibule a koření a samozřejmě k němu dostanete chléb.

Ke každému jídlu a posezení v Maroku patří čaj. Dostanete ho na tržištích při uzavření oboustranně výhodného (či nevýhodného) obchodu, můžete si ho dát v kterékoli restauraci. Zelený čaj s lístky čerstvé máty, která voní na každém rohu, je velmi osvěžující a zde je zvykem pít ho velice sladký. Záhy zjistíte, že je to vlastně výborné - tak jako já, která doma čaj popíjí zásadně bez cukru.

Po vydatném obědě v Oscar Progress, který se nám po chvíli hledání podařilo najít, a po ochutnání dobrot marocké kuchyně jsme se vypravily zpět na Djemmu - ovšem nechtěly jsme se pachtit v uličkách mezi pokřikujícími prodavači. Zamířily jsme tedy do kavárny, z jejíž nejvyšší terasy se dal hluk Djemmy sledovat pohodlně ze židle, za cinkotu lžičky ve výborném pressu. Kaváren a restaurací je na Djemmě spousta - a všechny se uživí. Jsou mezi nimi ovšem značné rozdíly jak v cenách, tak i v kvalitě občerstvení. Café de Francé se stala naší oblíbenou vyhlídkou, stolky byly za pěkného počasí stále obleženy turisty a měly jsme zde celé město hezky na dlani.

Největší dominantou v Marrakéši je bezesporu mešita Koutoubia, která je ve večerních hodinách krásně osvětlena a do dáli září jako drahokam. Mešit je ve městě mnoho a je již pravidelným obřadem, že v určitých intervalech se jejich věžičky rozsvítí a z reproduktorů, umístěných po stranách, se ozve naléhavý muezzinův hlas, zvoucí k modlitbě. Zvláštní a kouzelná je chvíle, kdy ze všech mešit v okolí zní hlasy, v jejichž melodii rozeznáte snad jen volání Alláh Akbar a po chvíli vše utichá, jen lidé se dávají do pohybu a spěchají vykonat svůj náboženský rituál. Muži se trousí jeden po druhém do mešity, u vchodu zouvají obuv a bosi vstupují do míst, která jsou vyhrazena pouze jim a do kterých může zvědavé cizincovo oko jen nahlédnout.

Udolána touto zvláštní ukolébavkou, všemi orientálními vůněmi, chutěmi i zvuky, jsem uléhala na malé lože v hotýlku a těšila se na další den.

Programem našeho druhého dne byla prohlídka města - samozřejmě jsme se vypravily ke Koutoubii, pak jsme měly v plánu projít palác El Bahia, Melah, což je židovská čtvrť a také jsme se chtěly podívat do zahrad. V podstatě jsme se chtěly tak trochu toulat městem - což se nám nakonec splnilo, jelikož nás hned zkraje odchytil podnikavý mládenec, který nás dovedl uličkami k "svému" obchodníkovi s kořením. I přes přesvědčení, že nakupovat budeme až na zpáteční cestě, jsme se nechaly ukecat povídáním o čajích, kořenících směsích s větvičkami mimózy a voňavé ambře a mošusu - nakoupily jsme tedy značné zásoby a dárky pro známé a nádavkem jsme dostaly berberské rtěnky (což jsou kulaté, jakoby hliněné placky, které po naslinění barví do červena) a také lahvičku zklidňujícího olejíčku na potírání spánků. Hned se objevil malý hoch s podnosem, na kterém byly narovnány skleničky s čajem, jímž bylo obchod třeba zapít a pan prodavač (berber) se s námi chtěl vyfotit. Chlapec pak byl poslán, aby nám udělal doprovod k židovské synagoze - spolu s ním tu ovšem byl ještě jiný hošík, který si chtěl přivydělat dirhamy a když zjistil, že žádné nedostane, byl rozladěn a prohlásil, že nejsme dobré.

Co se týče lidí v Maroku, je třeba se trochu naučit s nimi jednat a přizpůsobit se jim. Když si osvojíte pár arabských frází, vžijete se do jejich způsobů a budete příjemní, zjistíte, že jsou vlastně hrozně milí. Můžete se jen tak procházet po soucích (trzích) a prohlížet si vystavené zboží - pokud nemáte chuť do nákupu, nikdy nepřistupujte na smlouvání. Pak se totiž jen složitě vysvětluje, že vlastně nic kupovat nechcete. Prodavači se vás budou vyptávat, odkud jste - mnoho jich tipuje od pohledu téměř přesně a už na vás zdálky volají polsky : "Vičam vas". Když zjistí, že jste Češi, překvapivě hodně z nich vám hned řekne hlavní město, velebí naše sportovce (hlavně fotbalisty, neboť fotbal je v Africe populární), někteří vás udiví i nějakým tím českým výrazem.

Pokud jde o domluvu, většinou si vystačíte s běžnou znalostí angličtiny. Pokud umíte francouzsky, jste ve výhodě - ale není to ve městech podmínkou. I s angličtinou si popovídáte, prodavači vám ochotně předvedou svůj sortiment, který budou vychvalovat až do nebe a když se vám nebude nic líbit, s klidem se můžete s poděkováním rozloučit. Souky jsou v Marrakéši jednou z dominant - v úzkých uličkách můžete obdivovat kožené zboží, malované talíře, všudypřítomné lucerničky a lucerny, koberce, nepřeberné množství šperků a cetek, hromady voňavého koření a čajů, ale neminete ani zeleninový trh a stánky s masem, kolem nichž to nepříjemně zapáchá. Atmosféru dotvářejí marocké vlajky, rozvěšené mezi krámky a také portréty krále.

Na trzích si jistě všimnete, jak rozmanitě se Marrakéšané oblékají a jaké rozdíly můžete mezi nimi vystopovat. Mnoho mladých žen jde ruku v ruce s evropskou módou a nosí rifle a přiléhavé kabátky, či svetříky a na hlavách lehký šátek. Další ženy - většinou to bývají matky s dítětem, uvázaným v šátku na zádech či v náručí - nosí tradiční splývavý oděv s kapuckou, na níž je směšný střapeček, dodávající tomuto oděvu z lesklé, barevné látky zdání pyžama. Tento dojem ještě umocňují botky, které Maročani s oblibou nosí - jsou to barevné kožené ťapky, do nichž si bez skrupulí berou pestrobarevné ponožky; móda, nemóda.

Pak můžete potkat ženy, jejichž tvář je zakryta šátkem - většinou černým - no a nakonec i ženy, které mají tradiční burku - a na ní třeba navlečené velké sluneční brýle a jedou takhle na motorce. Jak jen to ty ženušky dělají...

S ženami si ve městě moc nepopovídáte - ne snad, že by nebyly hovorné, to jsou, na každém rohu ulice si dělají malé posezení a žertují s procházejícími muži - ale s turisty se většinou do hovoru nedávají. Dětičky, vykukující maminkám z šátků, jsou roztomilé a sladké jak panenky, s temnými obrovskými kukadly, ovšem když na to přijde, umí se pěkně vztekat. Maročané děti milují a není vůbec nic divného, že se tady mnoho otců stará o své ratolesti, nosí je v náruči a všelijak hýčká.

Abych se ale vrátila k ženám - bývají ozdobeny na rukou i nohou ornamenty z heny, která je zde tradičním barvivem. Ženy, které se umění malování henou věnují, tu budou jedny z mála těch, které vás samy osloví. Heně jsme se vyhýbaly, protože ne každá pokožka ji snese bez alergické reakce a navíc - neměly jsme ani moc zájem to zkoušet na vlastní kůži. Ovšem pokud budete chtít nějaký ten ornament na ruce vykouzlit, není nic snazšího, než si vybrat ze vzorníku a usadit se na rozvrzanou plastovou stoličku. Za pár chvil už budete vyzdobena jako zdejší dámy.

S muži se ovšem setkáte častěji a budou to oni, kteří s vámi budou komunikovat. Jak už jsem psala, většina z nich je
bilingvní - to znamená, že se domluví více jazyky. Kromě arabštiny, či berberštiny mluví francouzsky, někteří anglicky, nebo i španělsky. Muži mají v islámském světě lepší postavení, než ženy, ale ve městech je situace přece jen o něco lepší, než na venkově. Uvidíte zde běžně dvojice, držící se za ruce, nebo dívky v kavárně v družné debatě. Jsou to samozřejmě jen malichernosti a pod pokličku života běžné rodiny jsme nenahlédly, ale ani jsme se nesetkaly s nějakým špatným chováním k ženám obecně.

Co se týče povahy Maročanů, řekla bych, že jsou daleko srdečnější a otevřenější, než Češi. Při každém setkání se objímají, políbí na tvář, nebo si alespoň podávají ruce - totéž budou dělat i vám, pokud s vámi stráví nějaký čas. Daleko víc se usmívají, jsou zvědaví, budou se vás vyptávat na vaši rodinu, na to, co děláte, jak se vám líbí jejich země. Mají upřímnou radost, když na ně promluvíte pár slov v jejich rodné řeči - takové šukran bezaf (děkuji pěkně) s nimi udělá divy. Neustále štěbetají - jejich touha si povídat se projevuje i v tom, že téměř každý z nich má mobilní telefon.

Na svých cestách jsme potkaly mnoho těch, kteří nás utvrdili v přesvědčení, že dobří lidé žijí všude - ale o tom zas v některém z dalších článků. Po dvou dnech, strávených v Marrakéši, jsme se totiž vydaly k oceánu - do malebného přístavu Essaouira.