Zápisky z toulek po Maroku (část 8, Marrakéš a výlet do údolí Ourika)

Návratem do Marrakéše a následným třídenním pobytem v tomto pohádkovém městě naše cestování končilo. Ale za ty tři dny se událo ještě několik drobných příhod, které stojí za zmínku, takže dnes naposledy otevíráte článek s názvem Zápisky z toulek po Maroku.

---

Čím déle jsme poznávaly tuto zemi a její obyvatele, tím víc jsme nabývaly jistoty a klidu. V Marrakéši jsme se už cítily skoro jako doma. Přispěl k tomu i návrat do stejného hotelu - vsadily jsme na jistotu a ubytovaly se opět v Medině.

Hned první den jsme se rozhodly strávit odpočinkem - přece jen celodenní pondělní cestování nás poněkud vyčerpalo. Nutně jsme se potřebovaly po pobytu v poušti trochu zkulturnit a dát do pořádku naše šatstvo, plné písku. Nikdy byste nevěřili, kolik ho v zavazadlech bylo.

Stánek s ořechy a sušeným ovocem v Marrakéši

Pak jsme jako ostřílené turistky vyrazily do víru velkoměsta. V plánu byla procházka tržišti, kde jsme chtěly nakoupit ještě nějaké koření a snad i něco na památku.

Při korzování trhy, přeplněnými lidmi, jsem najednou zaregistrovala známou tvář, která se na mě usmívala. Hle, náš přítel Mohammed ze zagorského hotelu Chez Ali, přesně ten, co nám pomohl s dopravou na festival, si vyrazil do Marrakéše! Radost ze setkání byla veliká a rozhodli jsme se, že si musíme někam společně sednout a popovídat. Svět je menší, než se zdá.

Mohammed nás vedl spletitými uličkami až k mešitě Koutoubia, naproti níž stála pěkná restaurace. Vyprávěly jsme mu, jaký byl festival a potěšily ho tím, jak jsme se zatím stačily procvičit v arabštině. Beduíni nás totiž učili počítání a my teď Mohammedovi mohly hrdě předvést své znalosti.

V muslimských zemích není alkohol běžně dostupný, v restauracích si tudíž nic ostřejšího nedáte. Vlastně tam nejsou typické hospody, jak je známe od nás. Muži tam chodí posedět při čaji, nebo je uvidíte v hernách. Automaty byste zde však marně hledali, spíš uvidíte mladíky při hraní kupříkladu stolního fotbalu.

Lucie s Mohammedem

I my tedy seděly s Mohammedem u koly a mezi řečí se mu svěřily s tím, že se chystáme druhý den vyrazit na výlet do údolí Ourika, které je nádherným místem, vzdáleným od Marrakéše asi sedmdesát kilometrů. Mohammed hned navrhl, že bychom mohly na výlet jet s ním a jeho kamarádem autem. Na Lucii bylo vidět, že se jí do toho moc nechce a po poradě jsme se rozhodly, že této nabízené možnosti nevyužijeme. Mohammed to určitě myslel dobře; myslím, že mé radary mi správně napověděly, že je to dobrosrdečný a hodný chlapec, ale nechtěly jsme mu být zavázané víc, než je třeba. Sympatický a milý byl už jen jeho návrh, že při příští návštěvě Zagory bychom mohly bydlet u jeho rodiny a taky to, že nám nedovolil zaplatit si své pití a trval na tom, že nás pozval. Domluvili jsme se, že se v restauraci za hodinu a půl sejdeme a poradíme se, co s výletem.

Bryčka s koňmi čeká na turisty

Lucii stále nebylo dobře, šla se mnou trpět do Oscara. Já si dala tajine a ona se na mě mohla jen dívat a žužlat sušenky při čaji. Trochu jsme se zdržely a na místo setkání přišly pozdě.

Tak se stalo, že jsme se s Mohammedem minuly. Mrzelo mě to, ale nakonec jsme si říkaly, že to tak bude lepší. Lucie pak domluvila s naším hoteliérem výlet - za cenu sto dirhamů na osobu jsme měly dopravu a celodenní program s průvodcem.

Den jsme ukončily už tradičně posezením na terase kavárny na náměstí Djemma El Fna a stále s úžasem sledovaly neopakovatelné divadlo. Večerní Marrakéš má opravdu velké kouzlo - uličky ožívají lidským hemžením, nad náměstím se vznáší oblaka kouře z připravovaných jídel i ze zapálených ohýnků a všude, kam oko dohlédne, uvidíte stovky rozsvícených lucerniček. Ty jsou tradičním suvenýrem, který si odsud můžete odvézt.

K tomu si připočtěte orientální hudbu, zpěv, rozsvícené věžičky mešit a tajemné hlasy muezimmů, svolávající k večení modlitbě. Je to trochu jako byste se dívali na film, který vás nemůže omrzet.

Na druhý den ráno už jsme se chystaly na výlet. Času bylo dost, vyrazit se mělo po deváté, tak jsme zašly ještě na snídani do našeho oblíbeného snack baru Toubkal, který byl pár kroků od našeho hotelu. Obsluhující číšník byl velmi příjemný starší chlapík, který se neustále usmíval a žertoval a já vzpomínala na nerudný personál našich restaurací, co se mnohdy tváří, jako byste ho svou přítomností obtěžovali. Myslím, že by se mohli v Marrakéši učit, jak se mají chovat.

Jedinou nepříjemností, jež nás při jídle na zahrádce obtěžovala, byly všudypřítomné včely. Snídaně v Maroku se většinou skládá ze sladkého pečiva, palačinky a medu, který dostanete zvlášť. K pití se podává pomerančová šťáva - ale není to žádná umělina, je to opravdu vymačkaný pomeranč - a káva. Kávu si můžete dát s mlékem, nebo bez - je silnější, než naše a velmi dobrá.

Ve společnosti asi deseti včel, které se snažily dostat k medu v palačinkách a neustále se motaly na talíři, jsem byla značně nervózní. Včely sice nebyly agresivní a chovaly se jako omámené sladkostí a vůní jídla, ale přece jen, nebyla bych ráda, kdyby mě některá z nich píchla do jazyka. Všimla jsem si ale, že to tu nikdo neřeší a nikoho z místních, kteří s námi na zahrádce také seděli, to neznepokojovalo.

Berberská vesnice

Po snídani byl čas vyrazit. Opět jsme nasedly do minibusu - já měla čestné místo vedle řidiče, protože jinde už nebylo volno - a jelo se. V naší skupině byla zajímavá sestava - Japonci, Francouz, Newyorčan a dokonce jeden český manželský pár. To, že s námi jedou i Češi, jsme zjistily až v berberské vesnici, kde jsme měli první zastávku.

Bylo tam ekomuzeum - ukázka toho, jak se žije v horách. Hned po vystoupení z autobusu se na nás doslova vrhl stařeček, prodávající korálky. A taky horda dětí, které neustále dokola opakovaly : "dirham, bonbon" a někteří turisté otevírali peněženky, aby je obdarovali. Říkejte si, co chcete, ale myslím, že není správné ty děti učit takhle snadno přicházet k penězům.

Pohled na hory byl nádherný. Průvodce nám ukazoval vesničky, zasazené do jejich scenérie a vysvětloval, že některé jsou tak malé, že nemají ani svou mešitu. Do školy tady děti chodí pěšky, nebo jezdí na kolech.

Naše vesnice mešitu měla a také "náves", která ovšem byla jen malým prostorem, kolem nějž byly rozházeny nízké domky. Pod slovem domky si ovšem nesmíte představit stavení, podobná našim - jsou to objekty, vypadající vybydleně a jen satelity na střechách napovídají, že v nich někdo žije.

V jednom z domků pak byla prohlídka - dole žijí zvířata, nahoře lidé. V kamenném chlévě byly uvázány dvě krávy, v koutě stála pec na chléb, v dalším zase nádoby na vodu. Dnes už je zde voda zavedena, ale dříve ji musely ženy v těchto hliněných džbánech nosit.

V patře jsme se šli podívat do nevelké kuchyňky, kde nám paní připravila čaj a vysvětlovala (pro nás znovu), jak se dělá. Nejprve svařila vodu v konvici na vařiči, hodila do ní hrst zeleného čaje, nechala chvíli povařit. Pak přišel na řadu svazek čerstvé máty a kus homole cukru. K čaji jsme dostali chlebové placky, med, olej a domácí máslo, které jsem ochutnala a mělo úplně jinou chuť, než u nás.

Do té doby jsme netušily, že tu s námi jedou čeští turisté - ovšem když jsme uslyšeli češtinu, hned jsme je oslovily. Velice se divili, že cestujeme takhle samy - oni měli zájezd zařízený přes berlínskou cestovku a bydleli v riadu v Marrakéši. Když jsme poslouchaly jejich vyprávění, uvědomily jsme si, že je daleko lepší cestovat na vlastní pěst. Alespoň tedy pro nás to tak bylo - měly jsme více zážitků, nic nás neomezovalo a poznaly jsme podrobněji, jak se v Maroku žije.

Paní z ekomuzea má focení v popisu práce.

Teď jsme tu tedy měly společnost, bylo to docela příjemné moci si popovídat ve své mateřštině. Z vesnice jsme pak vyrazili na prohlídku jedné z mnoha výroben arganového oleje a zároveň i prodejen produktů z něj. Měli zde i záhonky s kořením a u vchodu nám ženy předvedly, jak se olej lisuje. Jsou k tomu potřeba vyloupaná jádra z arganovníku, stromu, který roste jedině v jihozápadním Maroku. V údolí Ourika jsme ale žádné arganovníky neviděly, takže si myslíme, že zde olej jde na odbyt hlavně pro neutuchající příliv turistů. Asi se jim vyplatí prodávat ho tady.

Tohle malé velbloudě jsme obdivovaly cestou. Mělo velkou žízeň.

Údolí Ourika je překrásné - skaliska dopňují zelená políčka a háje, červená hlína z hor se mísí s divokou vodou v řece. Trochu nás mrzelo, že nám řidič po cestě vždy jen na chvíli někde zastavil a po pár minutách se jelo dál. Raději bychom se procházely kousek pěšky.

Pak jsme ale dojeli na místo. Kaskádové vodopády jsou tím hlavním cílem, za nímž se do Ouriky jezdí a nás čekal výstup k nim. Po kamenech a přes řeku jsme se vyškrábali až nahodu k vodopádu (byl to docela slušný výstup), odkud jsme byli odměněni nádherným výhledem. Cestou jsme míjeli četné stánky - šperky, nerosty, alabastrové figurky a další suvenýry nás ale teď nechaly chladnými. Cestou zpět už všichni v autobuse poklimbávali. Přece jen už se stmívalo a než jsme dorazili do Marrakéše, byla už skoro tma.

***

***

Odměna za výstup

A když se noc přehoupla do slunečného rána, čekal nás už poslední den v Maroku. Uvědomila jsem si, že jsem za ty dva týdny skoro zapomněla, že chodím do práce a že mám i nějaké povinnosti. Bylo to jako ve snu. Naposledy jsme zašly na snídani do Toubkalu, nakoupily koření a lahvičku arganového oleje, vzpomínaly na povídání se Saídem (Saíd znamená šťastný), jenž nám nabídl výborný šafránový čaj a u nějž si Lucie koupila ručně šitou koženou kabelku a udělaly si známost s prodavačem koření, který nám věnoval jako dárek levanduli a sušené růžičky do koupele.

Jen nerady jsme se loučily s touto krásnou, podivuhodnou zemí - a já si slíbila, že se určitě vrátím. Tak zase někdy příště, Maroko!