Zápisky z toulek po Maroku (část 7., cesta do Marrakéše)

Poslední ráno v poušti se slunce zase vyspalo do růžova. Bohužel se opět balíme, vedeme marný boj s pískem ve spacácích i ve věcech. V noci totiž vítr neustával, takže jsme se ráno probudily zcela zasypány jemným popraškem a věřím tomu, že kdybychom tu ležely delší čas, stala by se z nás pěkná duna.

Tento den se měla vyřešit i otázka našeho odjezdu, zůstávající od včerejšího večera stále otevřená. Původně jsme měly jet taxíkem přímo do Marrakéše, což by sice bylo malinko dražší, zato pohodlné. Jenže z toho sešlo - a my se to dozvěděly na poslední chvíli. Nakonec jsme byly ale rády, že to tak dopadlo.

---

Po snídani přišel náš organizátor Lahcen a sdělil nám, že pojedeme minibusem do Ouarzazate. Tam už jistě chytneme nějaký autobus do Marrakéše. Vyrazit se mělo brzy a já se po rozloučení a předání našich zavazadel vydala pouští k autobusům. Lucie se ještě zdržela, Lahcen se od ní nějak nemohl odtrhnout a i když tomu celou dobu nic nenasvědčovalo, chlapec se nám do ní zřejmě zamiloval.

U minibusů jsme zjistily dvě potěšující skutečnosti - šlo o opravdu luxusní (alespoň tedy na marocké poměry) vozidla a náš doprovod byl neméně skvělý, dělali ho hudebníci Nico Wayne a Samba Touré s kapelami. Z toho jsem měla radost jako puberťačka. Usadily jsme se přímo za Sambou a Nicem a já cestou hustila do Lucie, že mě musí se Sambou vyfotit. Potíž byla v tom, že většina osazenstva autobusu neovládala angličtinu a francouzsky se zase nedomluvila ani jedna z nás. Těch pár dnů v poušti nás sice naučilo říkat bonsoir, merci a bonjour, ale to by jaksi k plnohodnotné konverzaci nestačilo.

Cesta byla vlastně takovým dalším malým výletem. Nejprve jsme zastavili v Tamegroute, kde je slavná hrnčířská dílna. Po prohlídce, během níž jsme byli pronásledováni dětmi, nabízejícími zvířátka uplácaná ze zbytků hlíny a ukázce, jak funguje hrnčířský kruh, jsme se už přesunuli do obchodu.

Málem nám vypadly oči z důlků! Ta nádhera všude kolem! Překrásné talíře s reliéfní výzdobou, misky, mísy, keramické nádoby na tajine, popelníky, hrnky - prostě tolik krásné keramiky pohromadě jsem už dlouho neviděla. Zaujaly mě zejména obrovské talíře s nádhernými rytinami v tradiční zelené barvě. Zeptaly jsem se obchodníka, co za ně chce. Dvěstě dirhamů, zněla odpověď. To mi vyrazilo dech, takový talíř by u nás stál možná pár tisíc. Hned jsem se nadchla a s Lucií jsme si každá jeden koupily. A jeden menší ještě pro moji mamku - budu mít alespoň originální dárek k Vánocům (na něž jsem v Maroku úplně zapomněla).

ukázka práce hrnčíře

***

Proslulá dílna a obchod v Tamagroute, kam jezdí celé zájezdy zahraničních turistů

Ovšem jak to povezeme? Toť byla otázka. Pan prodavač nám ale s úsměvem nechal zboží pečlivě zabalit do novinového papíru a důkladně ještě přelepil páskou. Tak jsme se do autobusu vracely obtěžkány dalším, pěkných pár kilogramů vážícím zavazadlem.

Pak přišla na řadu zastávka na oběd v obci Adgz. Proč o tom píše, mohli byste si pomyslet, ovšem kdy se vám poštěstí sedět u jednoho stolu s Nicem Waynem a jeho kapelou? Lucie jídlo odmítla, pořád ještě jí nebylo nadvakrát a já, známý žrout, si ho nemohla nechat ujít. Samozřejmě jsem ho zaplatila, abyste nemysleli, že se chrtím na něco, co je zdarma.

Vždycky jsem měla dojem, že neumím způsobně jíst a že Francouzi jsou známí tím, že u stolu excelují ve vybraných způsobech. Jak se mi ulevilo, když jsem viděla, že mí spolustolovníci jsou stejná čuňátka, jako já! Ba co víc, že jsou ještě větší čuňátka! Každou chvíli něco někomu spadlo na ubrus (jedlo se z jedné mísy, ze které jsme si nabírali na talíře), každou chvíli ukápla šťáva z rajčat. Za chvíli ubrus vypadal, jako by se jídlo servírovalo přímo na něm.

Ale nikdo si z toho těžkou hlavu nedělal. Všichni žertovali, smáli se, chtěli se se mnou bavit, (pak zjistili, že to asi nepůjde, ale když jsem se později osmělila, trochu jsem si povídala s Azízem Aflakem a ten mi dal svou vizitku).

K jídlu bylo několik chodů - marocký salát s chlebem, tajine z hovězího masa, špízy s hranolkami, olivy, mandarinky a káva. Musím ale říct, že na to, jak byl podnik luxusní, jídlo nebylo nic moc.

Lucie celou dobu seděla venku na zahrádce u jedné koly - chudinka - ale zatím se stačila dozvědět, že ten kluk s dredy, krásnými bílými zuby a tmavou pletí se jmenuje George. A že by si moc rád povídal, ale jazyková bariéra ho odkázala jen na úsměvy a zjednodušenou znakovou řeč. I rukama se dá někdy komunikovat docela výmluvně.

Po cestě do Ouarzazate jsme minuli tento kaňon, u něhož nám řidič zastavil. Pěkně to tam profukovalo.

V Ouarzazate nás řidič vyložil u hotelu, zamávaly jsme tedy Georgovi, který se velice divil, proč jdeme pryč, sebraly bágly a táhly se s nimi směrem k nádraží. Ale jen jsme ušly pár kroků, zastavil na druhé straně náš minibus a řidič na nás volal, ať jdeme do vozu, že nás odveze. Nejprve jsme zastavili před kanceláří Supratours, odkud ovšem autobus do Marrakéše odjel před deseti minutami, tak se jelo na nádraží. Cestou se Lucie ptala, co za odvoz, odpovědí řidiče byl jen hurónský smích a mávnutí rukou.

Milý pan řidič nám zastavil u nádraží, ještě připomněl, že hned vedle je stanoviště grand taxi a popřál šťastnou cestu. My mu s tisícerými díky zamávaly a už jsme se vrhly opět do chaosu nádražní budovy. Kupodivu si nás nikdo nevšímal, nebyli zde obvyklí naháněči. Po domluvě s mužem u okýnka bylo jasné, že nejlepší volba bude taxi. Autobus totiž jel až za tři hodiny a to bychom v Marrakéši byly určitě po půlnoci.

Takže tedy taxík. Kdo sleduje moje vyprávění od začátku, mohl si už přečíst, jak je to v Maroku s taxíky. Jeden řidič, co do Marrakéše jel, nám hned naložil bágly do kufru - chtěl tam dát i talíře, ale to jsme nedovolily - a pravil, že máme čekat. Ještě nás totiž nebylo šest.

Jedna žena, která tu čekala se svým manželem, co ji jen doprovázel, dva muži - bylo nás dohromady pět. Čekalo se ještě na zaplnění posledního místečka. Naštěstí se objevil chlapík, který počet doplnil. Naskládali jsme se do auta - vedle mě byl namáčklý chlápek, z druhé strany Lucie s talíři na klíně - a vyjelo se. Cesta byla nekonečná. Spát se v tak stísněném prostoru nedalo, takže jsem neustále sledovala silnici. Chlapíci vpředu se po chvíli živě bavili s řidičem jako staří známí, muž vedle mě neustále prohlížel svůj mobil, mladá žena vedle Lucie se obložila dekou, aby ji netlačily dveře, a taky vytáhla mobilní telefon. Čím víc jsme se blížili k horám, tím větší chladno začínalo být. Otevřeným okénkem foukal do auta čerstvý větřík přímo do mých uší, které tohle nesnáší. Nebylo to tedy vůbec příjemné.

Cestou horskými průsmyky jsme viděly ležet kolem vozovky hromádky sněhu - dovedete si tedy představit, jaká nám byla zima. Byla jsem věru šťastná, že mě chlápek vedle zahřívá svým vlastním tělem. Z Ouarzazate jsme totiž vyrazily docela polehku a na nohách jsme měly jen letní sandály. Modlila jsem se, ať už jsme na místě a já si můžu vytáhnout z báglu ponožky.

Když jsem viděla v údolí pod horami světla Marrakéše, radovala jsem se jako malé dítě, že už budeme brzy "doma". Ale trvalo ještě hodnou dobu, než jsme zastavily u autobusového nádraží. Co teď? Autobus, kterým bychom mohly jet do centra, jsme nenašly - bylo už dost pozdě, něco po deváté večer. Lucie spásně rozhodla, že si vezmeme další taxi, abychom se s těmi našimi notně ztěžklými zavazadly nemusely trmácet noční tmou. Nebylo to nic složitého - hned se objevil kulhavý naháněč (nejprve jsem myslela, že je to řidič) a zavedl nás k vozu. Dojely jsme k Djemmě tedy pohodlně a rychle mířily do hotelu Medina.

V Maroku se vůbec nemusíte obávat, že byste nenašli nocleh na místě. V Medině nám majitel na recepci hned dal klíč od pokoje, my mu nechaly svoje pasy k opsání údajů (je to běžná praxe, v každém hotelu, kde budete v Maroku bydlet, to musíte udělat) a pak už sprcha, zakutat se do spacáků a spát.