Zápisky z toulek po Maroku (část 6. Taragalte, neděle 11. 11. 2012)

Po náročném dni jsem spala jako dudek, ovšem ráno mě vzbudila Lucie, které nebylo dobře. Její choulostivý žaludek nevydržel zřejmě nápor zdejšího jídla, nebo jí prostě jen něco nesedlo.

No tak to bychom měly, napadlo mě. Lucie byla opravdu celá zelená a hned si vytáhla své věrné souputníky - živočišné uhlí, Imodium a Smectu, aby potíže zahnala. Na snídani se mnou sice šla, ale dala si jen šálek sladkého čaje.

Dopolední program tedy musela vynechat, zůstala ležet ve stanu a já vyrazila zatím s ostatními sázet stromky. Předtím však ještě přišly děti, které si nesly knihy s nomádským příběhem a usadily se s nimi pod stříškou, kde vznikla jakási malá škola.

---

děti poslouchají

***

a čtou...

***

Paní Wanda Hebly z organizace Sahara Roots a zároveň spisovatelka, která knihu Me and my Sahara napsala a ilustrovala

Děti pod dozorem četly, paní učitelka je laskavě opravovala a povzbuzovala a my ostatní přihlíželi. Pak se děti seřadily a společně s námi vyšly zadními vrátky tábořiště na místo, kde už byly připraveny propriety k sázení.

Tamaryšky se sadí v poušti do takzvaných vodních boxů, které jsou úsporné z hlediska použití vody a také se v nich rostlinkám dobře daří. Stromky se sadí bez kořenů, jsou to vlastně jen takové klacíky, z nichž za pár desítek let (pokud přežijí) vyrostou krásné vzrostlé stromy. A ty jsou zde potřeba, aby pomáhaly chránit oázy a vůbec celou krajinu před postupující pouští.

M'Hamid el Ghizlane je nejjižnější obcí na řece Draa v Maroku. Při jízdě z M'Hamidu do Ouarzazate uvidíte tu nejkrásnější zdejší krajinu. Najdete zde starobylé kasby, oázy datlových palem a spatříte fantastické hory. Ještě před patnácti lety tekla řeka Draa až do M'Hamidu. Ale nízký počet srážek a také přehrada poblíž Ouarzazate způsobily, že tento region patří nyní k nejvíc ohroženým suchem.

Jediný způsob, jak zabránit poušti, aby pohltila krajinu kolem M'Hamidu a zdejší vesnice, je výsadba stromů. Jejich kořenový systém usnadňuje absorpci vody do půdy, a tak umožňuje růst dalších rostlin v jejich blízkosti.

Tamaryšek je vhodný příklad takového stromu. Jenže vesnice jsou chudé a nejsou peníze na uskutečnění ozdravného projektu.

Právě proto zde organizace z Holandska, Sahara Roots, pořádá za pomoci místních pomoc ze zahraničí. Můžete přispět tím, že si zakoupíte na místě dva stromky za 25 euro a sami si je vysadíte (dostanou visačku s vaším jménem) - a pokud nemůžete osobně přijet, lze poslat finanční dar deset euro na účet nadace, za nějž získá poušť jeden strom.

Bylo nám vysvětleno, že dříve se pokoušeli do vodních boxů dávat stromky i s kořeny, ale takto připravené rostliny hynuly. Teď je tedy ověřen a odzkoušen dřívějšími úspěšnými pokusy tento "odchov".

Sázení stromů probíhá následovně: nejprve je třeba udělat v písku dost velkou prohlubeň. Ta se pak zalije kyblíkem vody a důkladně promíchá. Do takto připravené substance vody a písku se zasadí budoucí tamaryšky a přes ně se přetáhne speciální fólie se dvěma otvory. Celý box pak vytváří zelená kruhová nádoba o průměru 50 a výšce 25 centimetrů, na jejíž spodní část se upevní knot, kterým pak voda z boxu prosakuje do písku v množství asi 50 mililitrů za den. Nahoře ji uzavírá bílý, šikmo ke středu se svažující vroubkovaný poklop. Během nasazování boxu se kolem písek pořádně přihrne, aby rostliny nebyly v prohlubni.

Paní Wanda vysvětluje princip vodních boxů

***

a jak fungují...

***

jako první se sázení ujala Oum...

***

místo už mají stromky vybráno...

***

a tady vidíte první

***

už jsou oba v bezpečí

***

jen je třeba dodat jim vodu

Nakonec je třeba vše důkladně zalít skrz otvor v poklopu a uzavřít špuntem. Vodní box nejen udržuje vlhkost a přívod vody, ale také pomáhá vyrovnávat teplotní rozdíly - za horka je půda v něm chladnější, v noci zase teplejší. Vytváří tak ideální mikroklima, které o stromek pečuje a navíc ho ještě chrání před větrem. Při přívalových deštích je ovšem potřeba přebytečnou vodu z boxů odstranit, aby se rostlinka neutopila. To vyžaduje aktivní spoluúčast místních, kteří mají mladé stromky pak na starosti.

Fadimata Wallet Oumar

***

melodickým hlasem zpívala...

***

střední jméno "Wallet" v jazyce tamashek znamená dcera, Oumar pak značí jméno jejího otce. Dívky zůstávají dcerami svého otce i po svatbě...

***

Děti jsou zvědavé, jako všude...

Ke každému se přidá štítek s označením, kdy byl vysazen a můžeme mu zazpívat, aby pěkně rostl. Zazpívat stromečkům přišly i opravdové umělkyně - Oum a Fadimata Wallet Oumar z Tartit a každá z nich si jeden také zasadila.

Trees are great", don't you agree?
Think for a while and see!
Air is fresh due to Tree, don't you agree?
We eat fruit of so many kinds, sweet and sour give us glee, don't you agree?
We have honey…sweet and luscious due to Tree, don't you agree?
Veggie and wheat, meat and milk, due to Tree, don't you agree?
Space and sky, river and spring, lake and sea, due to tree, don't you agree?
Nature and Beauty, Bloom and Boom due to tree, don't you agree?
It is green, red or blue, white or bright, all you see, due to tree, don't you agree?
Soil and Mount, Rain and water, all for free, due to tree, don't you agree?
Thus I tell you grow more trees , go and start, "it's so nice" you will feel…
I am sure, it will heal so many hearts…
Feel it flee, you will agree, "Trees are great!

***

Již vzrostlý stromeček

Po obědě, během nějž byla sháňka po nemocné Lucii, ležící stále ve stanu, přišel ke mě Lahcen - muž, jenž nás v M'Hamidu přijímal a který měl o Lucii doopravdy starost. Vysvětlila jsem mu, že ji bolí břicho a tak se hned vypravil za ní do stanu a navrhoval jí, že v táboře je lékař, který by ji mohl prohlédnout. Ale statečná Lucie odmítala, už jí bylo přece jen trochu lépe a dokonce snědla i banán, který jsem jí od oběda přinesla.

Odpoledne jsme se tedy už pomalu procházely po dunách a já si zkoušela vyšívaný šátek, který jsem den předtím zakoupila u stánku Taragalte. Jenže zrovna v neděli se zvedl silný vítr, který nám zabraňoval v nějakých velkých vycházkách - ve stanu bylo přece jen o něco bezpečněji. Písek se zvedal ve velkých mračnech a zasypával vše, co mu stálo v cestě. I náš stan se neubránil jeho poryvům, skrz "střechu" z houní se sypaly drobné pramínky jemného prachu, dobře viditelné proti světlu.

V tu chvíli se toho moc dělat nedalo. Venku písek vnikal do očí, nosu i úst a já jen obdivně hleděla na našeho hlídače tábora, který poklidně ležel na zemi u stanu, obalen ve svém hábitu a turban naražený až přes oči. Ale i tak se neubrání vdechování jemných částeček, které proniknou i přes hustou látku a díky nimž většina beduínů trpí takzvaným "písečným" kašlem, jak jsem si ho pro sebe nazvala.

I přes nepřízeň počasí jsme ve stanu dlouho nevydržely. Vypravily jsme se k hlavní stage, kde jsme si čas krátily pozorováním velbloudích závodů, obdivováním krásných koberců a chvilkou, strávenou v nomádském bivaku, kde byl ženský dýchánek a také se zde předávaly účinkujícím diplomy.

Vytváření svátečního účesu může trvat hodně dlouho. Vlasy se při česání namáčejí, aby byly trochu poddajnější.

***

Holčička zvědavě prohlíží diplom...

***

Ty překrásné dětské oči...

Hodnou chvíli jsme potom strávily ve společnosti našeho prodavače - chudák se moc snažil Lucii i mě přesvědčit, abychom si koupily náhrdelník s ozdobami z azuritu, ale my tolik peněz u sebe neměly a nechtěly jsme už utrácet. Dostaly jsme čaj a opět prohlédly celou zásobu šperků, když vtom už jsme zaslechly, že na pódiu to začíná ožívat hudbou.

Místní kapela z M'Hamidu pod názvem Generations Taragalte hrála "hity" malijské skupiny Tinariwen, kterou, jak mí pravidelní čtenáři jistě ví, mám moc ráda. Zase dorazili naši kamarádi beduíni, ale my se před začátkem hlavního programu musely ještě navečeřet a Lucie potřebovala vyřešit doplacení festivalu s paní Marikou.

Takže jsme opět putovaly pouští zpět a při večeři, která se tentokrát z důvodu větru konala uvnitř stanu, jsme se rozloučily s Hamzou, který s námi tentokrát na hlavní program jít nemohl. Neustále mě překvapovala srdečnost všech lidí, se kterými jsme se (nejen) na festivalu setkaly - i když jsme se vlastně neznali, všichni se k nám chovali velice vstřícně, starostlivě a byli opravdu milí.

Generation Taragalte

***

Jak vidíte, účinkující se vzájemně neustále doplňovali...

Lucie vyřešila doplatek, pak proběhla ještě domluva ohledně našeho odvozu druhý den ráno - nejprve jsme měly jet taxíkem až do Marrakéše, ale nakonec se situace vyvrbila jinak. A zase jsme se - teď už navlečené do veškerého teplého oblečení, co bylo k dispozici - přesunuly zpět za hudbou.

Poslední večer skýtal nádherné koncerty - francouzský bluesman Nico Wayne to na pódiu parádně rozjel a vydal se dokonce i mezi diváky a po něm nastoupivší Samba Touré, který hudebně pokračuje v odkazu Aliho Farky Tourého, (ne, není to jeho syn, ptala jsem se) byl parádní tečkou za třemi dny, plnými hudby, nových lidí i zajímavých informací o jejich životě v poušti.

Nico Wayne Toussaint...úplně vlevo pak uvidíte sympatického Maročana Azize Aflaka

***

***

***

Samba Toure - spolu s ním jsou na pódiu kolegové z Mali

***

Samba Toure

***

Úsměv ho neopouští ani při hraní

Díky za tu možnost, dostat se na tento krásný festival, byl to jeden z mých největších životních zážitků. Díky za dobré lidi, které jsem poznala a kteří mě přesvědčili, že naše hodnoty mají občas trochu zpřeházené pořadí. Díky za déšť, slunce, vítr a hvězdy, díky za úsměvy, kterými nás všichni častovali, za výborný čaj, jímž nám prokazovali své přátelství. Šukran, Sahara. Snad se ještě někdy potkáme.

Když jsme se ten večer vracely do stanu a já si naposledy prohlížela hvězdy a snažila si ten obraz vtisknout do paměti, byly jsme docela smutné. Ale nedalo se nic dělat, druhý den nás čekala dlouhá, předlouhá cesta zpět do Marrakéše.