Zápisky z toulek po Maroku (část 5. Taragalte, sobota 10. 11.)

Jakmile se poprvé ocitnete na Sahaře, zajisté propadnete jejímu kouzlu a zvláštnímu pocitu, který se vás zmocní při pohledu na nekonečné pláně.

Poušť je krásná - Sahara zina, jak by vám vysvětlili zdejší beduíni. Ovšem Sahara znamená i zmar krajiny - postupuje neuvěřitelně rychle, každých sedm let se její rozloha rozšíří o jeden kilometr.

Když se podíváte na obzor, kde se stýká země s nebem, kde je pánem jen vítr a tu a tam skromně se tyčící palmy a akácie se cudně vlní v jeho rytmu, budete si připadat jako v jiném světě. I my, vykouknuvše ze stanu po propršené noci, sledovaly nebe a toužebně si přály, aby už žádný déšť nebyl. A přání se nám splnilo - obloha byla jako vymetená a vlhký písek už místy pomalu usychal.

Sbalily jsme si spacáky, abychom v nich večer neměly pískoviště, a vydaly se do hlavního tábora k snídani. Hlavní bivak sloužil zároveň jako ubytování pro umělce, takže jsme v podstatě snídaly, obědvaly i večeřely ve společnosti hudebních "hvězd". Zde to ale byli úplně obyčejní lidé, jako my. A tak jsme například až do posledního večera nevěděly, že dredatý kluk temné pleti se zářivě bílými zuby je muzikantem z kapely Samby Tourého a že sám Samba je ten legrační černoch, co chodí s talířem na hlavě a kuchařkám u okýnka zpívá cherry cherry lady.

---

O tato 'stáda beránků' jsem vás nemohla připravit

***

A takto krásně se stolovalo pod širým nebem...Jedinou vadou na kráse byly všudypřítomné mouchy.

Hned po snídani nás organizátoři svolali k výletu, jehož cílem byla hliněná kasba Sidi Khalil. Než jsme vyrazili, beduíni s velbloudy nám uspořádali malý koncert, který byl založen na rytmickém tleskání, tanci a zpěvu. Velbloudi moudře a rozvážně přihlíželi konání svých pánů a tento výjev přiměl mnoho z nás k vytažení fotoaparátů.

Za Lucií přišel nějaký hoch s tím, že by rád, aby ho vyfotila a při rozhovoru vyplynulo, že hrál v roce 2006 v Ostravě na Colours. Ještě ten večer jsme ho viděly hrát na baskytaru v kapele Oum. Jaká pozoruhodná náhoda.

***

***

Tady jim to sluší, nemyslíte?

Pak už se vyrazilo. Průvodce nám dělal Ibrahim z ministerstva životního prostředí a jeho slova do několika světových jazyků překládala jedna z žen, zajišťujících průběh a organizaci festivalu.

Věděli jste, že duny mají hlavu a ocas? My také ne, ale pan Ibrahim nám to pověděl. Je to tak trochu filozof. To, kde má duna hlavu a kde ocas, se pozná podle směru větru. Poušť je pro beduiny duchovním místem, vhodným k rozjímání a proto jsme i my byli nabádáni, abychom ji vnímali všemi smysly.

Pro nomády není tak důležitý majetek, jako jejich duše. Šátek, který nosí omotaný kolem hlavy, má mnoho významů. Jeho velikost a mnohovrstevnatost značí moudrost, přeložení přes ústa pomáhá zabraňovat pronikání písku. Přes šátek se dá také filtrovat voda a v případě hladu si s ním můžete pořádně stáhnout břicho. Ale asi vám to moc nepomůže.

Nejdůležitějším přítelem každého nomáda je velbloud. Beduini mívají ve stádu jenom samce - možná je to z praktických důvodů, aby nevznikaly ztráty při páření. Velbloudi jsou při něm totiž dosti agresivní a může se stát, že protivníka zabijí.

Vyrazili jsme ve skupince směr oáza, kde rostou tamaryšky, akácie a datlové palmy. Po cestě někteří usedali na velbloudy a mi se také zachtělo dívat se do krajiny ze hřbetu tohoto krásného zvířete. Ale všichni velbloudi, kteří měli obyčejné sedátko z deky pro turisty, už byli obsazeni, zbývali jen ti s beduínským, vyvýšeným. Dodala jsem si odvahy a ukázala jednomu beduínovi, že bych ráda nahoru.

Hodnej velbloud, vždyť já se tě vůbec nebojím...

***

Konečně se vyjasnilo, kdo je tady vůdce a kdo se jen veze...

***

Ten hned velblouda zastavil a tichým povelem - říkají mu ššššš - ho nechal ulehnout do písku. Já si pak vylezla do sedačky, která byla docela pohodlná, a pak přišla ta chvíle. Velbloud totiž vstává tak, že nejprve klekne na přední nohy, což s vámi trhne dozadu, pak napřímí zadní, což vás zase posune dopředu. Teprve nakonec se úplně postaví a následuje poslední záškub dozadu.

Pak už jsem seděla v dost velké výšce a trochu se to se mnou viklalo, takže velbloudář pořádně přitáhl provazy, držící sedačku. To už jsem byla stabilní a po chvilce, když jsem se osmělila, mi už jízda přinášela jen požitek. Ze hřbetu velblouda je totiž poušť ještě krásnější, jestli to vůbec jde. A pokud můžu radit, beduínské sedátko je mnohem pohodlnější a nebudou vás z něj tolik bolet svaly na vnitřních stranách stehen, jako z klasického.

Všímáte si, jaký mám blažený výraz?

***

Dva chlapi, to už je trochu moc štěstí najednou...

***

Ale i Lucii se to líbí... Kluci hned psali emailové adresy, na které jim máme fotky poslat.

Přijížděli jsme pomalu ke kasbě, což je opevněná vesnice poblíž oázy. Kousek opodál stála hrobka - malý, hliněný domek. I v kasbě už můžete vidět výdobytky moderní civilizace - zde byly dva satelitní talíře a jedna klimatizace. Jinak je to místo, kde jakoby se zastavil čas. Z malé prohlubně ve zdi na nás vykoukl ušatý oslík, za zídkou se na šňůrách sušilo prádlo a malá, zvědavá holčička vyhlížela vstříc neznámým příchozím. Chtěla jsem si ji vyfotit, jenže mi zmizela dřív, než jsem se vzpamatovala - a pak už jsem jen slyšela naléhavý ženský hlas, který mě lákal k nákupu. V kasbě se vyrábějí nejrůznější předměty, s nimiž potom muži objíždějí různé akce a trhy.

Hrobka

***

Kasba Sidi Khalil. Všimněte si satelitů a také toho, že i zde mají mešitu.

Uprostřed kasby byla velká místnost, v níž stál televizní přijímač a tam jsme se podél stěn pohodlně usadili. Beduíni nám zatím připravovali čaj na občerstvení a vysvětlovali, jak se správně dělá. Čaj se vícekrát přelévá z konvičky do skleniček z dostatečné výšky - je to z toho důvodu, aby se na něm utvořila pěna. Ta pak má zabránit pronikání písku do nápoje. Jak je tohle opatření užitečné, zjistíte, když budete chtít v poušti pít obyčejnou vodu ze sklenky. Okamžitě ji totiž máte na povrchu pokrytou jemným písečným prachem, který dráždí ke kašli.

Cestou zpět jsme opět využily velbloudí dopravy a po návratu do tábora nás čekala konference o ekologii regionu. Vedl ji jeden z mužů, Ali, se kterým jsme první den přijely autem a ten se při popisování ekologické situace velice rozohnil. V poušti jsou hlavním problémem plasty, které se zde hromadí a není vlastně žádný efektivní způsob, jak se jich zbavit. Svážejí se do velkých měst jako je Casablanka ke spálení, ale poušť je takových odpadů plná. Plastové lahve nad ní dokonce poletují jako podivní ptáci - a právě tato alarmující skutečnost odkryla problém v celé jeho nahotě.

Ali vede vášnivý monolog

***

muži pozorně poslouchají

***

a jen občas se dostane ke slovu i někdo jiný.

Samozřejmě je důležité, aby se o své životní prostředí začali starat ti, kterých se to týká. Proto zde do škol dodává organizace Sahara Roots zdarma knížky s názvem Me and my Sahara, které na základě obrázků a nomádského příběhu učí děti s odpady zacházet a chránit tak svou krajinu. Tyto knihy pak v Holandsku prodávají, aby získali finance pro svou činnost. Je to ale určitě ještě dlouhý boj a lidi bude třeba odnaučit pasivitě a čekání na rozhodnutí z vyšších míst.

Velké potíže zde představuje i stavění přehrad, což je dvojsečná zbraň. Zatímco jeden region má z přehrady užitek, coby zdroje pitné vody, druhý trpí suchem. Díky tomu dochází i k stálému rozšiřování pouště, které se organizace ze zahraničí spolu s místními lidmi zoufale snaží zabránit vysazováním nových stromků. Zde v poušti není mnoho dřevin, které by přežily extrémní, až 45 stupňová letní vedra a sucho - jsou to především opuncie, datlovníky a tamaryšky. Právě tamaryšky tady sadí za pomoci ekoturistů a místních organizace Sahara Roots - přišli na efektivní způsob, který udrží při životě minimálně třetinu rostlin. Jaký je to způsob, vám popíšu v dalším článku.

Magický pohled...

Dále jsme se dozvěděli, že název M'Hamid el Ghizlane je odvozen od gazel, které tu kdysi žily - dnes už bychom je tu marně hledali. Chybí jim obživa. Během konference se do diskuse zapojovali také místní muži, sedící v zadní části místnosti. Paní překladatelka měla co dělat, aby se vůbec dostala ke slovu, protože Ali byl velmi výřečný a svůj zanícený projev prokládal ještě výmluvnými gesty. Promluvilo pak ještě pár mužů, mezi nimi i jeden místní básník, jak nám bylo oznámeno. O čem ale jeho verše pojednávaly, to vám nepovím.

Po ukončení diskuse - včetně projekce obrázků na velkém plátně - jsme dostali oběd. Stravování na festivalu bylo zajištěno formou bufetu a každý ze strávníků si vzal talíř a na něj si nechal naložit to, nač měl chuť. K obědu bývalo maso, různá zelenina, těstoviny, luštěniny, olivy, chléb - prostě když jste si dali ode všeho trošku, měli jste plný talíř. Ke každému teplému jídlu byla navíc k dispozici i voda a mísa s omytým ovocem.

Po obědě jsme si chvíli odpočinuly, a pak jsme trávily čas lezením po dunách a kocháním se výhledem do pouště. To nám zabralo docela slušně času, protože v písku se brodíte jako sněhem. Neustále ho máte plné boty. A co teprve, když zafouká vítr! To pak litujete, že nemáte hlavu omotanou šátkem.

Pendlování mezi hlavní stage a naším tábořištěm nám taky dalo slušně zabrat - když totiž zapomenete tak důležitou věc, jako je baterka, musíte se pro ni prostě vrátit. Bez baterky je večerní návrat pouští nemyslitelný, tma je totiž neproniknutelná a jediné, co si vychutnáte, je pohled na oblohu, plnou hvězd. Nikdy v životě jsem jich neviděla tolik, jako tady na Sahaře.

Při procházce areálem jsme se octly v obležení místních dětí. Tato malá rozkošná modelka jménem Inez nám ochotně pózovala...

***

pak se zamračila,

***

ale hned se zas usmívala a ochotně předvedla další pózy. Zdejší děti neustále cumlají bonbóny a lízátka. Snad z toho mívají pak v dospělosti většinou zkažené zuby.

Hlavní večerní program se trochu zpozdil kvůli problémům se zvukem. Pódium bylo ohrazeno plůtkem, u kterého jsme postávali za společnosti místních hochů - ujali se nás beduíni, z nichž jeden, celý v bílém, u Lucie stál jako stráž. Polovina chlapců si totiž dala do nosu, a tak byli trošku rozvernější. Alkohol sice islám zakazuje, ale znáte to. Zakázané ovoce nejlépe chutná. "Bílý" nám říkal, ať se s nimi nebavíme a ani se na ně pro jistotu nedíváme.

Náš přítel prodavač...

***

a zároveň jeden z mých možných budoucích živitelů. Co myslíte, měla bych do toho jít?

***

Tady chlapci už skotačí. To malé bílé, co se mezi nimi ztrácí, to je prosím Lucie.

***

A nechybí tu ani náš kamarád Hamza. Konečně jsem mu oplatila to, jak mě fotil na velbloudovi! Ten jeho smích je ale fakt nakažlivý.

Naši beduíni - kluci jedni - byli fajn. Pořád nám říkali, ať tu zůstaneme. Ale kdo by se tu o nás staral a jak bychom se živily? To by hochy asi brzo nadšení přešlo, hlavně v mém případě, viď, Lucie?

Koncerty byly skvělé. Jako první vystoupila Noura Mint Seymali z Mauretánie, potom Tartit z Mali a Oum z Maroka. Těžko říci, který z koncertů se mi líbil nejvíc, ale možná bych nakonec hlasovala pro Oum, jejíž soulový hlas a trochu do šansonu hozená muzika se mi koncertně velice zalíbila. A taky kapela předvedla skvělý výkon. Tartit se svými transovními rituály nezklamali a nejpůsobivější byl závěr, kdy se všechny ženské kapely objevily na scéně společně.

Noura Mint Seymali

***

Tartit

***

Oum

***

A všichni pospolu

To už bylo ovšem pozdě v noci a chlad nás doslova roztřásal. Obdivovala jsem beduiny v jejich splývavých pláštích - podle mě jim muselo být chladno, ale jeden z nich mě přesvědčoval, že tento oděv má dobrou klimatizační schopnost. Taky se chlapci zahřáli tancem - bylo to docela legrační, vidět je v těch hábitech skotačit jako malé děti. A zase došlo na učení arabštiny - tentokrát šlo o matematiku, a my se dozvěděly, jak se arabsky počítá do pěti. Původně jsme myslely, že jsou to názvy prstů.

Den, nabitý zážitky, končil hluboko po půlnoci, když jsme se znavené a zmrzlé trmácely pouští k našemu bivaku. Ale vynahradil nám to pohled na nádhernou hvězdnou oblohu, kterou jsem musela obdivovat ještě u stanu, než jsem ulehla. Jen hvězdy a posvátné ticho, narušované pouze šepotem větru pouště - to je něco, co se normálnímu smrtelníkovi povede zažít opravdu jen párkrát za život.