Zápisky z toulek po Maroku (část 4., cesta do M'Hamidu el Ghizlane a Sahara)

Devátý listopad v Zagoře začínal balením. Prohlédly jsme důkladně pokoj, jestli jsme něco nezapomněly a před devátou sešly do recepce. Mohammed nám s úsměvem sdělil, že můžeme s minibusem počítat, jen jsme musely ještě nějakou dobu čekat. Mezitím se dalo do lehkého deště a Mohammed, do té doby sedící s námi venku, prohlásil, že se jde schovat. My se mu smály a říkaly, že u nás prší často a že těch pár kapek nic není, ale on přece trval na svém a od dveří restaurace nás lákal dovnitř. Když se po chvíli rozpršelo důkladně, využily jsme s povděkem jeho nabídky a šly si sednout do útulné místnosti, kde podél zdi stály pohovky, obložené polštáři.

---

Po nějaké době jsme se dočkaly našeho minibusu, ovšem to rozvrzané vozítko, s ušmudlanými záclonkami na oknech, nás pobavilo. Nějaký hoch hbitě vylezl na střechu, kam mu Mohammed naházel naše zavazadla, a pak už pac a pusu, milý chlapče, loučíme se. A děkujeme! Nasedly jsme do plného vozidla, kde na nás čekala poslední dvě místa a hurá na cesty.

Jízda tímto malým "autobuskem" byla pro nás dalším zážitkem, na který se nezapomíná. Kolem byli samí vesničané - muži i ženy s dětmi nejrůznějšího stáří - a na každé zastávce přistupovali další. Udivilo nás, kde se v té pustině mezi Zagorou a M'Hamidem ti lidé berou a taky jsme se divily tomu, kolik osob dokáže tak malý dopravní prostředek pojmout. Vždy, když někdo přistoupil, dali mu mezi sedadla malý plastový stolek a když stolky došly, jednoduše se stálo. Dlužno ale podotknout, že místa k sezení muži ochotně uvolňovali přistoupivším ženám a starým lidem bez rozdílu pohlaví.

Cestou jsem skrz špinavé okénko sledovala krajinu a dusila se benzínovými výpary, ze kterých mě zhruba po hodině a půl jízdy už pěkně štípaly oči. Ale to mi v tu chvíli ani dost málo nevadilo - hlavně, že už se blížil cíl naší cesty, městečko M'Hamid el Ghizlane, v němž se nacházel festivalový štáb.

Lucie byla s paní Marikou, která nám pomáhala zajišťovat účast na festivalu Taragalte, domluvena, že si nás v M'Hamidu někdo vyzvedne a zaveze nás do pouště. Původně jsem myslela, že pojedeme na velbloudech a trochu se toho děsila (a zároveň se i těšila), ale nakonec to dopadlo úplně jinak.

V budově festivalového štábu to zelo prázdnotou - bylo zde jen pár lidí, popíjejících čaj a nás se ujal beduin v modrém hábitu s šátkem, uvázaným kolem hlavy. Hned donesl složku, na níž se skvěla naše jména a v níž byl program festivalu a dvě visačky na krk s nápisem Invite. Pověděl nám, v kolik hodin zhruba pojedeme a že budeme mít oběd - na nic tedy byla naše hutná svačina, připravená ze zbytků včerejší večeře. Marně jsme se rozhlížely po nějakých turistech - běloušcích, jak legračně říkala Lucie ("Já chci nějaké běloušky!"). Ale běloušci nikde, zato "černoušků" všude dost. Po chvíli přišli tři muži, ("To určitě budou běloušci! Ach jo, jsou to "černoušci"...) a ti pak spolu s námi jeli na festival.

Přijela dvě auta, do jednoho se naskládali oni "černoušci", novináři z Maroka a do druhého my dvě, cestovatelky z Čech. Po nějaké době se naše cesty spojily a Lucie, sedící na zadním sedadle, se hned spřátelila s jedním z nich, mladým hochem Hamzou (mimochodem, velmi, velmi hezkým!).

Ani nevím, jak jsme dorazili na místo. Prostě najednou jsme tam byli a já hleděla jak v Jiříkově vidění. Hned jsme dostali oběd - kuskus se zeleninou, masem, ovoce a minerálku a během něj nám Hamzův společník demonstrativně předvedl, jak se takový kuskus jí. Pokud hádáte, že rukou, tak je to správně. Udělá se z něj jakási kulička a s tou pak šup do pusy.

My jsme ale daly přednost příborům a trochu si při jídle povídaly s naším novým známým Hamzou. Pochází z Casablanky a přijel zde se svými kolegy udělat reportáž z tohoto festivalu, který je věnován nejen hudbě, ale i setkávání lidí z různých zemí a ekologii regionu.

Po obědě jsme se šly ubytovat - náš bivak nesl příhodné označení Tombouctou a stálo v něm několik do kruhu postavených nomádských stanů. Ve stanu, jehož střecha a stěny byly pokryty houněmi a dekami, bylo prostorno a hezky. Po stranách jsme měly připravena lůžka - matrace, pokryté bílým prostěradlem, malý polštář a pořádnou, huňatou deku. Přiložen byl též ručník a malé mýdlo a uprostřed stanu stál proutěný košík na odpadky.

Seznámeny s naším novým obydlím jsme se rozhlížely po okolí - v době našeho příchodu trošku sprchlo a zároveň svítilo sluníčko, a tak nás poušt přivítala překrásnou duhou. To vám byla nádhera! Vůkol všude písek - jak jinak, byly jsme přece na Sahaře! Písečné duny dýchaly zvláštním klidem a skvěly se svou krásou pravidelně zvrásněných oranžových polštářů, ostře kontrastujících s oblohou.

Po ubytování jsme se vypravily přes poušť k hlavní stage - byla to poměrně dlouhá trasa asi půl kilometru cesty písečnými dunami. Tam nás čekalo k večeru přivítání, o něž se postarala marocká soulová zpěvačka Oum a malijská skupina Tartit. Letošní téma festivalu bylo věnováno ženám ze Sahary a Oum se stala patronkou tohoto, v pořadí čtvrtého, ročníku.

V prostoru hlavní stage jsme nejprve všechno řádně obhlédly - zaujal nás mimo jiné i stánek se zbožím značky Taragalte, v němž se skvěly překrásné vyšívané šátky, potahy na polštáře a deky. Tyto předměty vyrábějí místní ženy a koupí na festivalu jim pomůžete ke zlepšení jejich životních podmínek.

O rozruch se zatím postarali beduíni, kteří s potěšením uspořádali jakousi přehlídku - jezdili na svých velbloudech sem a tam a jejich divoké závodění doprovázelo teatrální výskání dívek a žen, stojících na vršku písečné duny a předstírajících strach. Takový místní folklór.

A také jsme si mohly vychutnat jedno z prvních hudebních vystoupení, ženské uskupení Mnat Azawan z Maroka, které hraje hudbu založenou na rytmech gimbri se slovy, pocházejícími z bohatého repertoáru Hassaniho poezie. K tomuto zpěvnému, rytmickému představení patří samozřejmě půvabný tanec.

Překvapilo nás, že lidí bylo na naše poměry velmi málo, ovšem nebylo by účelné navézt zde tisícovky diváků. Festival je zpestřením života i pro místní, s nimiž jsme se tu mohli volně setkávat a navazovat přátelské vztahy a je to vlastně taková rodinná událost - lidé, kteří sem už pravidelně jezdí (většinou jsou to Francouzi a Holanďané), si mezi sebou předávají kontakty a většina z nich se zná z dřívějších ročníků. Zřejmě proto jsme příjemně překvapily jednu z účastnic, když se nás ptala, jak jsme vlastně na festival přišly. Naše odpověď, že jsme si ho našly na internetu, ji zjevně potěšila, neboť šíření dobré myšlenky, jak dát vědět světu o zdejších problémech, je určitě prospěšná věc.

První den byl spíš takový úvodní - zatím jsme byly ze všeho vykulené a trochu dezorientované, a tak nás potěšilo zahájení, které, jak už jsem psala výše, obstaraly ženy ze dvou zemí - Maroka a Mali. Malijští Tuarégové ze skupiny Tartit čítají pět žen a čtyři muže a i u nás je snad všeobecně známo, že díky řádění islamistů bylo nuceno zemi mnoho hudebníků opustit. Tartit tak učinili v únoru, jen pár týdnů po účasti na slavném festivalu v Timbuktu.

Mezi Tuarégy měly vždy ženy rovnoprávné postavení - jejich slovo bylo rozhodující při výběru partnera, mohly se svobodně rozvést bez toho, že by nějak utrpěla jejich pověst a také nosí, na rozdíl od svých mužských protějšků, odhalené tváře. Je to dobře, neboť tuarežské ženy bývají velmi půvabné.

Islamistické milice na severu země ničí staré svatyně, zakazují hrát hudbu a ženám nařizují nosit závoj. Festival Taragalte vzdal hold Timbuktu a poskytl hudebníkům a ženám z Mali solidaritu. "Je to šance, jak jim vyjádřit svou podporu, protože svoboda umění a svoboda člověka by měla být samozřejmostí." dodala k tomu marocká vycházející hvězda Oum.

Na zahájení tedy ženy společně zazpívaly úvodní set na malém pódiu, postaveném na vyvýšenině z písku. Proti temnícímu nebi vypadala scéna úchvatně a já z ní nemohla spustit oči. Pak se ovšem dalo opět do deště - zde na Sahaře je to velmi neobvyklé - a když jsme se vrátily na naši základnu, už pršelo celkem slušně.

Oum a Tartit

***

***

krásná Oum

***

Zašly jsme si na večeři, provedly kontrolu hygienického zázemí - původně jsem si nedokázala vůbec představit, jak to tady bude s mytím a s toaletami. Pořád jsem měla v hlavě naše festivalové Toitoiky a ty mi jaksi do pouště nepasovaly. Vše bylo vyřešeno v jedné z hlíny uplácané budově - několik místností, na jejichž dveřích byl obrázek s nádobou a v ní naznačeno, že na jedno mytí máme použít nanejvýš pět litrů vody a pak jeden splachovací(!) záchod a jeden turecký. Osvětlení zajišťovaly svíčky a venku zapálené pochodně.

Ovšem déšť neustával, tak jsme se rozhodly zalézt do spacáků, přikrýt se dekami a navrch ještě pláštěnkami, protože stan nebyl nepromokavý. Takto ukryty jsme uléhaly první večer v poušti a speciálně mi se zdály tu noc velmi divoké sny.