Zápisky z toulek po Maroku (část 3. Zagora)

V podstatě každý z těchto článků začíná cestováním - minule jsem vám vyprávěla, čím vším můžete po Maroku jet, jak to zhruba vypadá v autobusech a taxících a jaké je to na nádražích. Dnes vám povím něco o naší cestě na jih a také něco o zdejší krajině.

Z Essaouiry jsme se vypravily hned po ránu na nádraží - po cestě jsme spatřily malé autobusy, vyhrávající dětskou melodii, z čehož jsme správně usoudily, že se jedná o přepravu dětí do školy. Ovšem ne všechny děti autobusem jezdí - většina jich chodí pěšky a ve vzdálenějších oblastech na kole. Před školní budovou, obehnanou zdí, pak můžete spatřit stovky kol.

---

Mířily jsme do Zagory, malého provinčního města na okraji Sahary, pojmenovaného podle hory, která se vedle něj tyčí a do něhož se z Essaouiry přímo nejezdí. Musely jsme se proto vrátit autobusem do Marrakéše a teprve tam hledat nějaký vhodný spoj, který by nás přes vysoký Atlas dopravil až na jihovýchod Maroka.

Krajina mezi Essaouirou a Marrakéší je porostlá arganovníky - stromy, z jejichž plodů berberské ženy lisují vzácný a ve světě vysoce ceněný olej. Arganové stromy rostou výhradně jen v jihozápadní části Maroka a jejich tmavé plody pod skořápkou ukrývají jádra, podobné mandlím. Z těch pak ženy ručně lisují olej - na jeden litr této tekutiny, která má skvělé kosmetické a léčebné účinky, je potřeba až 30 kilo jader. Arganový olej zakoupíte v bio kvalitě téměř všude, jakožto i krémy, mýdla a další produkty s jeho přísadami.

Uvidíte zde i akácie, či olivové háje, v zahradách rostou mandarinky, citrony, grepy a granátová jablka. Maročané mají i své banány - jsou poněkud menší, než ty, na které jsme zvyklí z obchodů, ale chuťově jsou velmi dobré.

Když projíždíte Marokem, zjišťujete, jak proměnlivá je tvářnost krajiny. Od zelených kopců a údolíček, pokrytých úhlednými políčky, přes kamenité vrchy až po skalnaté masivy vysokého Atlasu, na jehož vršcích leží sníh. Vesnice, kterými budete projíždět, vypadají, jako by v nich žili duchové - jen občas uvidíte někde mezi hromadou kamení popásajícího se vyhublého koníka, nebo houf koz. Ale i přesto, že tyto obce svou architekturou připomínají spíš archeologické vykopávky, jsou obydleny, o čemž svědčí talíře satelitů na střechách a malované dveře, za nimiž můžete tu a tam spatřit tvář dítěte, či postavu ženy.

Cesta mezi Essaouirou a Marrakéší zabere zhruba dvě hodinky jízdy a cena, za kterou jsme tentokrát lístek koupily, byla skoro poloviční, než za cestu tam. Je to zčásti i proto, že řidiči předpokládají, že už o cenách něco víte - nebo jsou Essaouiřané jen poctivější.

V autobuse mou pozornost upoutala rodinka - muž, mladá žena a malý, roztomilý klouček. Mladá paní plakala, nepokrytě si utírala slzy a dítě mezitím její manžel vrazil do rukou před námi sedící ženě. Chlapeček způsobně seděl a ani nezakňoural. Trochu ve mě zatrnulo - pomyslela jsem si, jestli té paní její manžel nějak neublížil, když tak pláče. Ale bylo to jen proto, že se na nádraží loučila s maminkou - jeli zřejmě z návštěvy. Chlapečka muž za hodnou chvíli od ženy převzal (myslela jsem, že je to nějaká jejich známá, ale byl to někdo cizí) a předal manželce, která ho za jízdy stihla nakojit.

Když jsme dorazily do Marrakéše, zjistily jsme v nádražní budově, že žádný linkový autobus do Zagory ten den nejede. Jeden z mužů se nabídl, že nás zavede do kanceláře Supratours (samozřejmě za poplatek 20 dirhamů) a tam jsme se mohly zbavit těžkých báglů a zakoupily si jízdenky. Měly jsme asi čtyři hodiny času do odjezdu, a tak jsme se čekání rozhodly krátit popíjením čaje ve venkovním posezení vedlejší restaurace s výhledem na hlavní třídu.

V Maroku je fajn, že u jednoho čaje nebo kafe můžete sedět třeba dvě hodiny a nikdo vás neotravuje a nenutí, abyste si ještě něco dali. Seděly jsme tedy u stolečku, když v tom jsme si všimly, že na protějším chodníku zrovna prochází pohřební průvod. Muži nesli květinami ozdobená nosítka a houf lidí šel směrem k městskému hřbitovu. Při pohledu na tento smutný výjev všichni muži, kteří seděli u stolků, vstali a drželi chvíli ticha za zemřelého. Tato úcta k mrtvému i pozůstalým mě dojala - představila jsem si podobnou situaci u nás, kde každý jen sleduje sám sebe a své záležitosti.

Těšila jsem se na cestu přes hory - i když mě trochu děsila její délka, mělo se jet něco kolem sedmi až osmi hodin.
Autobus, který dorazil, vypadal podle očekávání opravdu pěkně - byl dokonce umytý a přes okénka byl krásný výhled! Uvelebily jsme se na pohodlných sedadlech a zvědavě z okna koukaly na ubíhající krajinu. Mířily jsme nejprve do Ouarzazate, ležícího v nadmořské výšce 1160 metrů (je zde tedy poněkud chladněji). Ouarzazate je úpravné město, obývané hlavně Berbery a mezi jeho hlavní pozoruhodnosti patří Atlas studios, které je jedním z největších filmových studií na světě. My se v něm ovšem ani neohřály, protože cesta přes hory byla ještě dlouhá.

Mezi Marrakéší a Ouarzazatem se ocitnete na jednom z nejvyšších bodů - v nadmořské výšce 2260 metrů je horský průsmyk Tizi n'Tichka. Silnice je zde samá serpentina a je dobře značená - jinak by to ani nešlo, je tu zapotřebí mimořádné opatrnosti. Možná i proto trvá jízda mezi těmito dvěma městy tak dlouho.

Jelikož byla cesta pro některé cestující příliš nudná, krátili si ji telefonováním. Maročané velmi rádi telefonují, neustále brebentí do přístroje a vůbec neřeší žádné tarify. Nebo možná ano, těžko říct.

A bylo také třeba se protáhnout - jedna z prvních větších zastávek se konala poblíž nějakého motorestu v horách. Když jsem vystoupila z autobusu, opodál stojící chlápek se na mě zubil a volal na mě polsko-česky, jak se mám. Prostě mě odhadl. Hned jsme se dali do řeči - tedy spíš on se dal do řeči a vyprávěl mi, že je Berber z hor a přivydělává si tu prodejem nerostů. Tomu se dalo věřit - mnoho Berberů žije i dnes kočovným způsobem života a jezdí se svým zbožím po turistických štacích. Okamžitě mi vrazil do ruky rozpůlený kámen, velký jako slepičí vejce a se slovy "to ametyst" mě nabádal ke koupi. Ukazovala jsem mu, že nemám dirhamy a on na to, že nevadí, jestli nemám vodku. Tu jsem tedy doopravdy neměla, v kufru autobusu ležela v Lucčině krosně jen malá plastová láhev s meruňkovicí (kterou jsem nakonec musela koupit místo slíbené domácí slivovice). Pak mi ještě lichotil, že mám hezké oči a že se mu líbím, takové ty kecy jako "No money, no problem, no honey, it's problem..." a podobně. Nakonec ode mě vyloudil mentolovou cigaretu a když viděl, že neprodá, jeho pozornost se upřela jinam.

Podle očekávání jsme do Zagory dorazily kolem půl dvanácté v noci - představa, že teď budeme hledat hotel, byla vcelku děsivá. Ale hned u autobusu stál usměvavý chlapec, kterého jsem nejprv chtěla ignorovat, ale když řekl jméno hotelu, kde jsme se chtěly ubytovat, mé ucho zbystřilo a mysl se zaradovala. Měly jsme tedy doprovod - do hotelu Chez Ali, který patří k nejkrásnějším místům v Zagoře, nás klučina zavedl a probudil v přízemí spícího majitele. Po chvíli jsme se už mohly těšit z krásného pokojíku s vlastním sprchovým koutem a záchodem - jaký to byl luxus po té hrůze v Arganě! Pokoj zde byl sice dvojnásobně dražší - 200 dirhamů na dvě osoby a noc, ale s Lucií jsme usoudily, že si to zasloužíme. Když jsme se pak ráno probudily a vyšly do hotelové zahrady, úplně nám ta krása vyrazila dech.

Zahrada v hotelu Chez Ali je dílem několikaleté práce majitele Aliho, který ji sám vybudoval - má zde krásná zákoutí s oleandry, palmami, krmítky pro ptáčky, malým vodotryskem, párkem pávů a bazénkem s lehátky. K tomu si můžete vybrat z několika druhů jak venkovního, tak vnitřního posezení, je zde voliéra s andulkami - no prostě dokonalý ráj, skrytý zvědavým zrakům. Na recepci uvidíte známý zagorský znak: Tombouctou 52 day, což představuje vzdálenost do Timbuktu, měřenou chůzí, či jízdou na velbloudovi. Ovšem teď se tam Zagořané nedostanou ani za těch dvaapadesát dnů, v Mali je situace stále velmi napjatá.

Okamžitě jsme pěkného hotelu využily k tak triviálním činnostem, jako je důkladná hygiena a přeprání několika kousků prádla, a pak už byl čas vydat se do ulic k procházce a sehnání něčeho k snědku.

Cestou jsme potkaly usměvavého chlapce ze včerejší noci - zdravil nás jako své staré známé a hned nás táhl do obchůdku. Mladý prodavač nás usadil a postavil na čaj - i počal před námi rozprostírat své poklady. Je legrační, když jako svátost vytáhnou nějakou odřenou truhlici, nebo plátěný pytlík a před vašimi zraky se postupně zjevuje plejáda nejrůznějších cetek, které jsou zaručeně "old" a "berber design". Uculovaly jsme se a prohlížely a prohlížely - pak byl čaj hotov, kluci vytáhli šátky a demonstrovali na svých hlavách, jak se uvazují, aby vznikl turban. Totéž pak předvedli i na našich hlavách - snad doufali, že si šátek koupíme (později jsem trochu litovala, že jsem to neudělala).

Já se s nimi alespoň na památku vyfotila, což sami ochotně navrhli a chtěli k focení přimět i Lucii - ta ale kategoricky
odmítla.

Muslimové se jen neradi nechávají zvěčňovat - ale tihle nám to nabídli sami. Po vypití výborného čaje jsme klukům poděkovaly za pohoštění: Šukran bezaf! Oni nám na oplátku vysvětlili, že welcome se arabsky řekne marhaba, což se nám velmi líbilo. Tak tedy: Marhaba, Zagora!

Vyšly jsme do klidných zagorských ulic, postupně minuly pěknou mešitu a školu, ze které se kupodivu už po desáté trousily skupinky menších dětí, všimly si, že se ve městě zrovna koná filmový festival a šly se najíst do jedné z venkovních zahrádek. Překvapila nás poměrná spořádanost a úpravnost města, očekávaly jsme, že na jihu to bude s čistotou poněkud horší. I když - za mešitou jsme objevily něco jako místní tržiště a tam tedy pořádek rozhodně nepanoval.

Jakmile jsme pak po krátkém odpočinku v hotelu vyrazily do ulic nanovo, s cílem podívat se do zdejších palmárií, na řeku Draa a také zjistit, jak se další den dostaneme do M'Hamidu, jako by se všechno obrátilo vzhůru nohama. Ulice, dopoledne klidné a ospalé, byly najednou plné mužů (tak se nám to alespoň zdálo), kteří na nás pokřikovali, jakoby ženskou neviděli dvacet let. No, oni je tu vlastně moc nevidí, kromě těch svých, ale ty jsou zde většinou zahaleny. Proto jsme místním chlapům udělaly trochu atrakci - zde na jihu moc turistů není, a tak jim budiž jejich neomalené pískání, mávání a volání odpuštěno.

Ale když jsme přecházely most přes řeku Draa, tak si na nás troufl nějaký místní fracek na kole - nejprve začal nesrozumitelně (schválně, hajzlík jeden) drmolit, pak se okolo nás točil a snažil se mě plácnout po zadku. Ošklivě jsme se na něj zamračily (mě v tu chvíli napadlo, že bych měla dát na rady příručky a říci mu: šúma!, což znamená styď se) a nakonec ho setřásly. Ztratily jsme ovšem odvahu pokračovat v cestě dál, tak jsme se vrátily do města, nakoupily si večeři a u stanoviště taxíků se poptaly na cenu za jízdu do M'Hamidu. Řidič vykřl sumu 250 dirhamů, což bylo jasně nadsazené, ale nakonec - nic lepšího jsme zatím nevymyslely. Ještě nás napadlo poptat se v hotelu a pomalu jsme se vracely zpět do našeho bezpečného útočiště.

K večeři jsme si vybalily své zásoby - chléb, kozí sýr, který byl vynikající a určitě nám ho prodali i z toho důvodu, že je dražší a tuňákový salát. K tomu jsme si objednaly konvičku čaje z čerstvé máty a při svíčce seděly ve stanu na zahrádce. Po chvíli si k nám přisedl sympatický číšník, usměvavý dobrosrdečný hoch jménem Mohammed a dal se s námi do hovoru. Jistě se mu líbila Lucie, ochotně zodpovídal naše zvědavé dotazy a smál se, když jsme mu vyprávěly, kolik si taxikář řekl za cestu do M'Hamidu. Slíbil nám, že pro nás zařídí minibus za pětinu této ceny; byly jsme mu za tu nabídku upřímně vděčné. Přece jen jsme počítaly s každým dirhamem.

Vyptávaly jsme se na to, jak je to v Maroku se školami - udivilo nás, že děti chodí ze škol tak brzy a k večeru jsme viděly starší žáky odcházet z budovy znovu. Prozradil nám, že tu děti chodí do školy dvakrát denně - dopoledne asi na dvě hodinky, odpoledne po druhé podle stáří tak na dvě až čtyři hodiny. Proč tomu tak je, o tom se můžeme jen dohadovat.

Dále nám Mohammed pověděl, že se ve školách pomalu začíná vyučovat berberština, kterou zde doma hovoří většina lidí a která je naprosto odlišná od klasické arabštiny. Jenže to jde ztuha, těchto škol je málo a děti mají pak v jazycích zmatek.

Co zajímalo speciálně mě, byla péče o staré lidi. Mohammed se nad touto otázkou trochu zachmuřil a odpověděl, že je to problém. Něco jako ústavy sociální péče snad existuje ve velkých městech, například v Rabatu či Casablance, ale tady na jihu nic takového není. Staří lidé jsou odkázáni na pomoc rodiny a pokud žádnou nemají, musí žebrat. Je ale pravdou, že v Zagoře jsme mnoho žebráků nepotkaly - možná je to i tím, že je to poměrně malé město.

Mohammed se poté nadchl pro roli učitele arabštiny - ukázaly jsme mu naši příručku, ve které bylo něco málo frází. Stejně jsme většinu výrazů hned zapomněly (máme v hlavě kuskus a ten nám tam udělal paseku), ale naučily jsme se říkat alespoň laila saida, což je dobrou noc. Učení Mohammeda velmi bavilo a na oplátku se vyptával i nás, jak se to či ono řekne česky.

Po nějaké době, strávené v příjemném hovoru, jsme se s chlapcem musely rozloučit. Určitě by s námi ještě rád poseděl, ale my už chtěly jít spát, protože ráno bylo třeba vše sbalit a připravit se, abychom mohly v devět hodin odjet vstříc poušti a festivalu.

P. S.: Milí čtenáři, pokud jste tento text bez úhony zvládli, klobouk dolů! Na obrázku, kde jsem zvěčněna s místními boys, můžete nalevo vidět chlapce, co nás přivedl do hotelu, napravo sedí prodavač.