Zápisky z toulek po Maroku (část 2. Essaouira)

Rozloučily jsme se tedy prozatím s Marrakéší, sbalily objemné bágly a vyrazily směr autobusové nádraží. Jak už jsme den předtím zjistily, na gare routiere jede z centra Marrakéše více autobusů - ovšem hned řidič prvního z nich nám buď nerozuměl, či snad nechtěl rozumět, a tak jsme čekaly na další spoj. Náhoda nám do cesty poslala ochotného mladíka, který nás nasměroval do správné linky a při loučení ještě popřál šťastnou cestu.

---

Na gare routiere v Marrakéši panuje správný chaos - tak jako ve všem. Ve vestibulu jsme byly hned odchyceny člověkem, který nás zavedl k okýnku a po domluvě, kam pojedeme, nám prodal (samozřejmě za nadsazenou cenu, jak jsme pak zjistily) lístek. Autobusové stanoviště samotné je zdánlivě nepřehledné - autobusy zde stojí všelijak rozházeny bez ladu a skladu, ovšem hlasové označení stanic funguje. Řidiči a jejich naháněči u svých vozů postávají a hlasitě vyvolávají jméno města, kam se chystají vyjet.

Když chcete cestovat po Maroku na vlastní pěst, nabízí se vám několik možností. Všechny jsou poměrně bezpečné a záleží jen na vás a samozřejmě na vašich financích, které z nich dáte přednost. Nejlevnější cestování se nabízí obyčejnými autobusy, ve kterých neočekávejte komfort, ale ani žádnou hrůzu. Budete cestovat spolu s místními lidmi, což může být zajímavé, ale také to může přinášet některé nepříjemné průvodní jevy. Například to, že v Maroku neznají kinedril, dětem v autobusech bývá špatně a mohou cestou zvracet. A také to, že s čistotou to Maročané nijak zvlášť v těchto dopravních prostředcích nepřehánějí.

Další, o něco dražší možností, je využití některé z kanceláří, provozujících dopravu luxusnějšími autobusy - například Supratours, či CTM. Tady už můžete očekávat čistotu a větší pohodlí za poměrně slušnou cenu. Těchto autobusů využívají jak turisti, tak i místní lidé, takže i zde se s nimi setkáte - ovšem už vám kupříkladu do vozu na nádraží nepřistoupí ošuntělý děda, který sugestivním hlasem mumlá nesrozumitelné prosby a výmluvně natažená ruka signalizuje, čeho jeho srdce a žaludek žádají. Místní lidé berou tyto žebráky jako kolorit a hojně jim dávají drobné, připravené už v kapsách k tomuto účelu. Dědoušek pak pronáší díky a žehná autobusu, aby dobře dojel - případně pronese něco veselého, co rozesměje půlku osazenstva.

Pokud se vám stane, že se potřebujete do místa určení dopravit rychle a zrovna vám nejede žádný spoj, je zde možnost využití grand taxi. Ovšem nemyslete si, že se povezete v nějakém bouráku - omlácené vozidlo už něco pamatuje a ošoupaná sedadla také prozrazují, že už na nich seděla hezká řádka zadků. V taxíku taky nečekejte pohodlí - taxikář totiž nevyjede, než se mu vozidlo naplní. Plné vozidlo znamená šest pasažérů a řidiče - vzadu sedí čtyři natlačení jak sardinky na sobě, vepředu dva. V odlehlejších oblastech Maroka se dá cestovat i minibusy - jedním takovým jsme se později svezly při naší cestě do pouště, ale o tom až posléze.

Zkrátka a dobře - ocitly jsme se na palubě autobusu, který nás odvážel do Essaouiry, starobylého města na pobřeží Atlantického oceánu. Těšily jsme se hlavně na moře - to jsem měla spatřit podruhé v životě (poprvé mi byly čtyři, takže si ho moc nepamatuji).

V Essaouiře jsme se hned daly do hledání nějakého slušného hotelu. Už z průvodce jsme věděly, že to bude větší problém, než v Marrakéši - hotely jsou zde na horší úrovni a není jich tolik. Celkově město působí dost zanedbaně - uličky poblíž gare routiere jsou špinavé, lidé ušmudlaní. Vlahý mořský vzduch a teplé sluneční paprsky nám ovšem zvedly náladu a my se chutě pustily do prohlídky všech tří možných hotelů, které pro nás byly cenově nejpřijatelnější. První z nich, Des Amis, v průvodci označený jako "jednoduchý, levný, cestovatelský hotýlek", byl na naše poměry otřesný - turecké záchody a společné studené sprchy, nevábné pokojíky s postelemi, které vypadaly, že na nich spaly už stovky lidí a všude prázdno. Zavrhly jsme jej hned v zárodku a daly se do hledání dalšího hotelu - Chakab.

Turecké záchody byly i zde - nepříliš pěkně vonící - a pokojíky trochu lepší, než v předešlém hotelu, ale stále to nebylo ono. I přes značnou únavu jsme se odvážně pustily do poslední možnosti - hotelu Argana poblíž přístavu. Pokoj se sprchou ve "skříni" nám připadal po těch hrůzách krásný - ovšem jen do chvíle, než jsme vystřízlivěly z nadšení a zjistily, že v olezlé sprše za a: nesvítí světlo a za b: teče pouze studená voda. Postele vypadaly, že je nikdo pár měsíců nepřevlékl; byly jsme vděčny za své spacáky, bez nichž by se tady vůbec cestovat nedalo. Ovšem i přes značnou ušmudlanost pokoj nejevil známky přítomnosti hmyzu, zato okno v prvním patře bylo bez mříží a nedalo se pořádně zavřít, což jsme vyřešily svázáním klik na okenicích provázkem.

Rozladěnost z hotelu nás opustila, když jsme se vypravily do města na prohlídku. Essaouira je neskutečně půvabný přístav - stojí na skalnatém břehu oceánu a do dáli se před vámi rozprostře nádherný pohled na nekonečné moře. Pokud byste chtěli označit Essaouiru barvami, byla by to bílá a modrá - v nich je tu totiž vyvedena převážná většina staveb. Velicí středomořští racci krouží nepřetržitě nad pevností přístavu, která je dominantou města, v úzkých uličkách naleznete hojné galerie s obrazy a všude zní tradiční hudba gnaoua.

Trh v Essaouiře je mnohem skromnější, než v Marrakéši, ovšem tento nedostatek vyvažuje přítomnost rybího trhu v přístavu. Kromě sardinek, které tvoří převážnou část úlovků, zde můžete zakoupit neroztodivnější ryby, nebo třeba malé žraločky. V rybích grilech vám pak zaručeně čerstvou rybu připraví a věřte, že vám bude chutnat víc, než ta z mrazicího boxu v supermarketu, nasáklá vodou a několikrát přemražená.

Na trzích můžete spatřit veliké hromady hlemýžďů a vedle v kotlíku "polévku" z nich, kterou si místní s oblibou dávají rovnou na ulici. Vypadá ovšem poněkud nevábně a slizce - nenašla bych k ochutnání této "dobroty" odvahu.

Ve městě můžete spatřit daleko víc žebráků, než v Marrakéši - lidé zde žijí opravdu uboze. Je to poznat už z jejich vzezření - umolousané děti, upachtěné ženy v šátcích a ošuntělí chlapíci vám svým zjevem dokážou, že i bez každodenní sprchy a automatické pračky se dá žít. Kolem restaurací v přístavu se poflakují trhani s nataženou rukou - nejlepší je si jich nevšímat, nebo rázně a kategoricky odmítnout. Restauratéři se k nim staví laxně - většinou jim pouze domluví a pošlou je pryč. Co na tom, že je chlápek za pět minut zpátky a upírá na vás skelný pohled.

Další ze zajímavostí, kterou jsme stačily první den zjistit, byla přítomnost jakési burzy oblečení, jež se koná každý večer na tržišti. Z hromady šatstva, ležící na chodníku, chlápek vytahuje jednotlivé kusy, vyvolává cenu a lidé se přehrabují a vybírají, co by se jim hodilo. Na těchto burzách samozřejmě turisty neuvidíte.

Koho ale potkáte na každém rohu v kterémkoli marockém městě či vesnici? No přece kočky. Všudypřítomné mňoukalky nejrůznějších barev a stáří - od miniaturních koťátek se zhnisanýma očima a zcuchanou srstí, které byste nejradši hned vzali k veterináři, (pro mě, kočkomila, to znamenalo utrpení a také můj slovník se v tu chvíli omezoval na ňu ňu) až po statné kocoury. V každé zahradní restauraci je hned několik koček - ty méně odvážné sedí pod židlemi a stoly a čekají, co odpadne, ty drzejší vám koukají do talíře a když je to unaví, líně si vyskočí na nejbližší židli a uloží se k odpočinku.

My ovšem do Essaouiry nepřijely kvůli kočkám a trhům, přijely jsme hlavně kvůli moři. Hned první den odpoledne po našem příjezdu jsme se k němu vypravily - prohlídku pevnosti a přístavu jsme si naplánovaly na druhý den, rovněž tak delší výlet po pláži k rozbořenému pavilonu, který zdálky vypadal jako mohutné skalisko. Pohled na mořské vlny s houpajícími se racky mě nadchl. Promenáda podél pobřeží je obehnána zídkou s přilehlými lavičkami, takže si zde můžete posedět a jen se kochat tou krásou.

Na jídlo jsme se v Essaouiře vypravily do jedné z přístavních restaurací - Lucie si z opatrnosti dala pizzu a já neodolala a objednala si tajine, které ovšem nebylo tak chutné, jako u Oscara. Přítomnost většího množství tuku ve šťávě mě poněkud zneklidnila, ale uchlácholilo mě pomyšlení, že tajine je důkladně několik hodin dušené bez zásahu lidské ruky, tudíž by mělo být zdravotně nezávadné. Měla jsem pravdu - nic mi po něm nebylo.

Skoro se nám nechtělo do nevábného hotelu, ale noc se blížila, a tak, unaveny cestou, dojmy i mořským vzduchem, jsme usnuly, jako když do vody (nebo do spacáku) hodí.

I druhý den bylo krásně slunečno a teplo - vyrazily jsme chutě ven. Na snídani jsme si zašly do vyhlášené cukrárny a kavárny Chez Dris s milou a ochotnou obsluhou, překvapivě nízkými cenami a příjemným interiérem, připomínajícím malou galerii obrazů. Pak už naše kroky mířily do pevnosti.

Vstup do přístavu byl vybudován v roce 1770, obě citadely projektovali janovští stavební inženýři. Děla, umístěná v opevnění, byla vyrobena na návrh Adriana Cranse v La Hague v roce 1744 a posléze instalována zde. Po okukování rybářů se sítěmi a racků, kteří se vrhali na zbytky, jsme vešly po schodech do pevnosti.

Prohlídka samotná vám nezabere ani tam mnoho času, jako vyhlídka na město a širé vodní pláně. Pozorovaly jsme ruch v přístavu, modré loďky i plachetnice, rybáře s vyrovnanými hromádkami úlovků, a poté jsme neodolaly a sestoupily dolů mezi ně. Moře pak vyhrálo nad přístavem, a tak jsme se po nějakém čase rozhodly vydat na městskou pláž.

Moře je v Essauoiře velmi dobře přístupné právě z krásné, písčité a kilometry dlouhé pláže. Voda zde i při přílivu nedosahuje nijak vysoko, a tak se můžete bez obav pustit na procházku kolem Atlantiku jen s vyhrnutými nohavicemi u kalhot. Přesto, že byl začátek listopadu, počasí dovolovalo některým otužilcům, zejména dětem, aby dováděly ve vlnách a tu i tam bylo možno spatřit i surfaře. Právě surfing je zde hojně provozován pro příznivé podmínky, kolem pláže dostanete v obchůdcích koupit veškeré vybavení a můžete si zapůjčit prkno.

Vydaly jsme se na dlouhou cestu nádherným pobřežím - za nějaký čas už jsme nechaly město za zády a před námi se rozprostíral širý obzor. Najednou jsme se cítily nádherně volné, blaženě jsme si cachtaly nohy ve vlnkách a sbíraly mušličky. Pohled na otevřené moře je krásný a vzrušující - člověk si připadá tak nějak pokorně a zároveň opojeně.

Podél pobřeží můžete vidět velbloudáře, kteří vás budou chtít přesvědčit k vyjížďce - to jsme my ale nechtěly, protože na nás čekali dromedáři v poušti. Přešly jsme říčku, která se vlévá do moře a ostrůvky, plné racků a zamířily k zátoce, v níž nás čekaly rozvaliny pavilonu - tedy alespoň tak to bylo napsáno v chytrém průvodci. Romantický dojem ještě umocňoval výhled na nedaleký ostrov s dávno nevyužívaným vězením, prostě - oceán si nás dokonale podmanil.

Jen nerady jsme se s ním loučily, náš pobyt zde byl u konce a druhý den jsme měly vyrazit směr Zagora. Bylo potřeba ještě nakoupit nějaké jídlo na cestu a Lucie rozhodla, že se půjdeme podívat do zdejšího supermarketu.

Hlavní třída podél městské pláže je zastavěna především apartmány a hotely - a některé z nich mají už své nejlepší časy za sebou. Šly jsme podle průvodce a neustále vyhlížely supermarket - bylo nám jasné, že to nebude žádné Tesco, ale přece jen jsme očekávaly nějaký větší obchod. Nakonec v jedné z ulic na nás mrkal barevný nápis, hlásající, že jsme na místě. Skoro jsem se rozesmála - supermarket byl taková větší večerka a téměř nic v něm nebylo. Ale abych nelhala - to, co jsme potřebovaly, jsme v něm našly.

Naposledy jsme se prošly malebnými a oprýskanými zákoutími tohoto krásného města, naposledy nasály vůni moře a ryb, připravovaných na grilu (ochutnaly jsme zdejší sardinky a jsou vskutku vynikající), naposledy zhlédly nekonečné pouliční divadlo. Pak už honem do spacáku a spát, abychom byly na další, celý den trvající cestu, dobře připraveny.