Tvrdý pád naivky

Poznala jsem tě, má lásko, u piva,

seděli jsme tenkrát v hospodě Na Růžku.

Tys byl pod obraz a já střízlivá,

nějak jsem poznala, že chtěl bys mě za družku.

Řekls mi, že jsem tvoje květinka,

do vlasů šeptals mi, že vezmeš nám taxi.

Vzpomněla jsem si, co řekla by maminka,

pak ale vzpurně se rozhodla k akci.

On mě přec miluje, se mnou bude jiný,

láska ta vyléčí každý náš problém.

Než jsem se nadála, slavili jsme křtiny,

teď budeme tři, ve zlém i v dobrém.

Neměli jsme byt, ba ani peníze,

pokojík u tchýně je malý a tmavý.

Vůbec mu nevadí, že cítím se tu cize,

neptá se, jestli mě to tu vůbec baví.

Jestli mě baví čekat, až se mi vrátí,

po práci zakotví s kámoši u sklenice.

Štve mě, když chlácholí mě jeho máti,

že je to normální u chlapů tradice.

Sedím u postýlky, dívám se na dítě,

plod naší lásky, tak sladký a nevinný.

Myslela jsem, že změní ho určitě,

že se z něj stane táta od rodiny.

Naivní představa mě rychle opouští,

odcházím s pláčem a s dítětem v náručí.

Čas všechno zahojí a lépe se odpouští,

když člověk ze svých chyb dobře se poučí.