Pijákovo blues

Lucerny jsou mými věrnými bratry,

v kalužích marně hledám svůj stín.

Když choulím se v mezaninu mezi patry,

mám v rukou přítelkyni a v srdci splín.

Dnes je den, kdy přijdou na návštěvu,

vypasené bílé krysy a sloni růžoví.

Zatím cele oddávám se chvalozpěvu,

na krásu tvou, než odhodím tě do křoví.

Zneužitou, nahou a ohmatanou,

má ústa se s tvými dlouze setkají.

Líbat tě s vášní nikdy nepřestanou,

laskám se s tebou, má milá, potají.

Za oprýskanou, vymlácenou okenicí,

vidím jen větví stromů divou změť.

Ulicí prázdnou přejel vůz kropicí,

musím tě mít, má lásko, právě teď.

Naposled pokochám se tedy,

pohledem na tvé tělo, plné rozkoše.

Když odpaním ho, lačně saju jedy,

a prázdnou flaškou prudce mrštím do koše.

...

Muž v hubertusu, s očima krhavýma,

ústy němými nad tvým tělem se usměje.

Vedle něj leží vyprázdněná lihovina,

byla v ní jeho víra, láska i naděje.