O líném Honzovi

Bylo nebylo, v jednom činžáku na kraji města žil se svou udřenou mámou Honzík, chasník jako buk. Síly měl, že by mohl skály lámat - jenže, tady byl právě problém. Mohl by, ale nechtěl. Od malička totiž trpěl nebezpečnou vrozenou chorobou, zvanou lenora.

Co se máma naplakala, co dukátů lékařům do kapes nacpala; nic to platno nebylo. Nikdo nedokázal jejímu synkovi pomoci. Ten jen celé dny proležel na pohovce u ústředního topení, v jedné ruce držel ovladač na televizor a v druhé hamburger, pro který mu vždy obětavá maminka skočila do blízkého McDonaldu. Před ním na stolečku se perlila Coca-Cola a opodál (tak, aby na něj Honzíček dosáhl), ležel mobilní telefon. Dotykový, protože ten, který Honzíkovi máma koupila loni na Vánoce, byl moc složitý na ovládání a musela se na něm mačkat tlačítka. Honzíkovi se při psaní textových zpráv kamarádům vždy dělaly na prstech otlaky, a tak si máma přibrala ke svému zaměstnání prodavačky ještě brigádu, aby chlapec nestrádal.

Každé ráno, než šla do práce, vstala jako myška o hodinku dříve, aby synáčkovi nachystala snídani. Ten ještě chrápal jako pařez, bodejť by ne, chudinka nemocná, včera se tak unavil při sledování jubilejního, třítisícího dílu Ulice. Připravila talíř buchet a termosku s kávou k Honzově posteli, posbírala ze země špinavé prádlo, které mu odpadlo od ruky, když večer uléhal ke spánku, a z nohou, trčících mu z pod peřiny, láskyplně stáhla smradlavé ponožky. Pak posbírala všechno špinavé nádobí, které se nechutně vršilo kolem lůžka, v kuchyni ho pečlivě umyla a zapnula pračku.

Všechno musela dělat velice tiše, protože chlapec měl po ránu lehké spaní a když ho náhodou nechtíc vzbudila, byl velice nevrlý. Jednou po ní dokonce hodil talířkem od buchet. Tehdy plakala a říkala si, že to určitě neudělal schválně, že za to může ta jeho strašná choroba.

Když přišla ze šichty, utahaná a s těžkou nákupní taškou, našla Honzíka téměř pravidelně sedět u počítače. To, že seděl, bylo dobré znamení. "Tak už jsem tady, zlatíčko!" volala od dveří, celá udýchaná. "Spěchala jsem, abych ti mohla ohřát jídlo."

"Hmm, to je dost, že už jsi tu. Mám hlad. Cos nakoupila?" zahuhlal Honza a očima se ani neodlepil od monitoru, na kterém lítaly nějaké podivné příšerky."

"Hned to bude!" švitořila máma z kuchyně. "Koupila jsem ti samé dobré věci, co máš rád." Za chviličku už postavila před Honzu talíř plný voňavého zelí, pěkně propečené kachní stehýnko a bramborový knedlíček. Honza do jídla rýpnul vidličkou a hned : "Ten knedlík je studený, mámo!"

"Opravdu? Ukaž, já ti to ještě ohřeju. To tak, abys dostal vředy," utřela si máma potají slzičku a běžela do kuchyně. Když přinesla talíř podruhé, už se Honzík pustil s chutí do jídla. Mlaskal :"Mámo, takové zelí, jako umíš ty, neumí žádná jiná ženská na světě!" Máma se jen usmála do zástěry a pohladila hocha po prořídlých vlasech. Všimla si, že trochu ucukl, a tak laskavě pravila: "Honzíčku, já tu ale věčně nebudu, abych se o tebe starala. Měl by ses podívat po nějaké nevěstě. Po takové, která by mě zastoupila a pečovala o tebe."

"Dej pokoj, mámo," utrhl se na ni Honza. "Já žádnou nevěstu nechci. Copak nám spolu není dobře?" "To víš, že ano, ale já bych už ráda chovala nějaká ta vnoučátka. Co kdybys, Honzíku, zkusil tu internetovou seznamku? Ráno jsem četla v tramvaji, že na internetu se seznamuje dnes každý druhý. A ty s tím počítačem tak umíš," zalichotila mu maminka.

Honza sice nic neřekl, protože měl zrovna plnou pusu zelí, a pak usnul v křesle, ale červíček mu v hlavě hlodal. Máma tu fakticky věčně být nemusí, nebo bude nemocná a co pak? Jak se o něj postará? Pak by ji musel dát do ústavu, jako to udělal Evžen z pátého patra. Zrovna včera mu psal zprávu, že mámu vzali do Domova důchodců. Honzíkovi se z představy, že zůstane sám, orosilo čelo. Hned zítra si dám tu práci a vyhledám si na internetu nějakou pěknou, šikovnou, mladou, pracovitou, bohatou, věrnou, chytrou a hodnou dívku. Byl rád, že na to přišel a spokojeně usnul.

Ale nebyl to klidný spánek. Honzík měl té noci strašlivý sen. Zdálo se mu, že si na inzerát našel hezké děvče, které si ho hned chtělo vzít. Když bylo po svatbě, z dívenky se stala příšerná megera - řvala na něj, že má okamžitě mazat do práce a nutila ho mýt nádobí, luxovat a chodit pro nákupy.

Když si chtěl lehnout na svou milovanou pohovku a vzít do ruky ovladač na televizi, ta ženská mu ho vytrhla z ruky a... Honza se probudil. Byla ještě noc, všude bylo ticho, jen Honzíkovo srdce bušilo jako o závod. Musel se silou vůle přinutit vstát a jít se podívat, jestli je všechno na svém místě. Bylo a Honzíkovi se trochu ulevilo. Ale jen trochu, do rána nezamhouřil oka a přemýšlel.

Ráno už měl jasno. Žádnou ženskou si hledat nebude. Byla by to jen ztráta času a energie; takovou, jako je máma, už stejně nikdy nenajde. Musí jen doufat, že mu vydrží co nejdéle, pak třeba... na to je přece času dost, pomyslel si Honza spokojeně a čekal, až mu máma z kuchyně přinese čerstvý koláč a voňavou kávu.