Něco (si) tady nehraje

Když byly moje děti malé, většinou jsem se řídila jednou prastarou poučkou. Pokud dítka hlučely, výskaly, hulákaly, křičely a ječely, bylo vše v nejlepším pořádku. Horší situace nastala, když se v pokojíku rozhostil nebývalý a strašidelný klid. To pak bylo zcela jasné, že tu něco nehraje.

Zpočátku, neznalá ještě těchto zákonitostí, radovala jsem se z ticha a z toho, jak je dítko hodné. Z omylu mě vyvedl kupříkladu převržený bazének s vodní želvou a radující se synáček, který se bezstarostně čvachtal ve vodě na koberci, zatímco želvička mizela za nábytkem. Jindy zase dítě po pěti minutách, strávených o samotě, inteligentně vytočilo číslo tísňového volání a vedlo důležitý hovor ve stylu "tatla, patla". Já pak taky patlala nesmysly, když mi zpětně volali, aby mě upozornili, že takové blokování důležité linky může být pokutováno a pasovali mě na nezodpovědnou matku, co si neuhlídá ratolest.

O nepříjemná překvapení v mém životě nebyla nouze, hlavně, co se týče zvířátek a touhy dětí nějaké vlastnit. Jakoby nestačilo, že máme doma kocoura, který se ovšem k dětským hrám stavěl opovržlivě a reagoval občas vytaženým drápkem. Dětičky chtěly další zvířata - nejlépe samozřejmě psa, nebo koně, ale tak velké zvíře by se jim do skříně nevešlo.

Volba padla na křečka, kterého si dcera donesla tajně domů v láhvi od okurek a strčila ho mezi oblečení. Nechápu dodnes, proč ho vlastně schovávala, protože já se přece křečků nebojím. Ale když otevřete skříň s prádlem, chcete si vytáhnout čistou utěrku a zpoza skla na vás vykouknou čísi korálková očka, není to moc příjemné překvapení. Z druhé skříně od syna na mě ovšem vybafli hned dva "dárečci". " Co to je!?" zařvala jsem, když jsem spatřila dvě ulity a za nimi na prádle dvě slizké šmouhy. No, ptát jsem se opravdu nemusela, protože natolik jsem ještě přírodovědně vzdělaná, abych věděla, že tato stvoření se zovou hlemýždi. "To je Puf a Muf!" odvětilo mi dítě s nevinným pohledem a hned dodalo: "Že jsou hezcí, maminko?" Jo, chlapečci to s maminkama umí. Stačilo zahrát na něžnou strunu mateřského cítění a už jsem byla schopná jít Pufíkovi a Mufíkovi pro travičku. Od té doby jsem přemýšlela, jak bych svým dětičkám splnila přání mít nějaké pořádné chlupatomazlivé zvíře.

Po pravdě řečeno, syn se v oblibě živočichů opravdu zaměřoval spíš na hmyz a bezobratlé. Jakoby jeho vývoj potřeboval přecházet od nižších živočišných forem k těm vyspělejším. Takže dokázal dlouhé minuty obdivovat pilné mravenečky, zachraňoval berušky a hořce plakal, když mu umřel luční koník. Toho choval doma v láhvi a nosil mu pilně travičku. Asi ne tak pilně, aby chudák koník jeho péči přežil.

Dcera se odmala zaměřovala na zvířenu chlupatou. Její vývoj směřoval od křečků a morčat plynule ke psům a koním. Ke kočkám ztratila důvěru ve chvíli, kdy ji náš kocour kousl na veterině do prstu - a prokousl jí prst až ke kosti. Bolestivé zranění si vyžádalo léčbu antibiotiky a také čištění rány bez umrtvení - což lékaři rádi dělají, ovšem neradi by sami podstupovali. Kocour se sic cítil provinile, omlouval se za svůj nervový výpadek, způsobený stresem z bílého pláště, leč důvěru dcery už plně nezískal zpět. Stal se pro ni falešným a nehodným zvířetem a jejich vzájemný vztah se pak omezil na okázalé přezírání z obou stran.

Ovšem pes, to byla jiná. Po psovi toužila tak dlouho, že jsem se rozhodla jí její sen splnit. Když jsme si jednoho dne přivedly z útulku našeho Richarda, byla dcera na vrcholu blaha a já měla pocit osvícené matky, která je tak laskavá a dopřeje dítěti to, co jí samotné bylo odepřeno. Jenže - po prvotním nadšení z pejska, které ovšem trvalo dost dlouho (tedy dost dlouho na to, aby mezitím povyrostl syn a mohl převzít štafetu péče), nastalo ochladnutí citů, které dcera začala směřovat spíše k chlapcům.

Ale v době, kdy ji místo chlapců plně zajímal Ríša, to bylo krásné. Rozmazlené psisko s ní spalo v posteli, kde mělo svou dečku a když se mu chtělo čůrat, prostě seskočilo na zem a udělalo loužičku. Dcera měla v pokoji velkého plyšového psa, dárek to od svého tatínka, a ten byl jasným Richardovým konkurentem. Samozřejmě v jeho očích - a tak se mu s psí logikou mstil tím, že ho tajně chodil občůrávat. Obrovský plyšák po několika mých marných pokusech o vyčištění putoval k popelnici a Richard se stal vítězem.

Marně jsem přemýšlela, kde jsme při výchově toho psa udělali chybu. Dcera se ho snažila usměrnit, chodit spořádaně na vodítku a neštěkat na ostatní psy, ale moc se jí to nedařilo. Na procházkách jsme často běhali s obojkem a vodítkem v ruce za psem, který zatoužil po volnosti a veden sexuálním pudem utíkal za nějakou hezkou a voňavou fenkou. Často jste u nás na sídlišti mohli spatřit obrázek, kdy jsme se synem utíkali a z plna hrdla křičeli : "Richarde, k noze!" a sledovali jen zdáli bílou chlupatou kouli, řítící se za dobrodružstvím. Pes prostě neposlouchal. Možná byl trochu nahluchlý, nebo jen moc chytrý.

Taky bylo divné, že Richard si své sexuální pudy ukájel nejen na fenkách (často jsem po takovém úprku za psem našla Ríšu, kterak se snaží dostat pod sukni fence a její majitelka se zuřivě snaží bránit její čest), ale i na psech. Jednou jsem ho přistihla, kterak nasedá na zadní část jezevčíka a jeho majitelka poklidně hlásí: "No, ty budeš asi buk, viď, když ti nevadí, že je to pejsek!" A zuřící jezevčík vztekle vrčel a shazoval Richarda ze svých zad. Od té doby byl Ríša mezi místními psy značně neoblíbený - snad si jezevčík na něj stěžoval - a vrčeli na něj už preventivně všichni. Chudák Richard - smutně kňučel, že už to nikdy neudělá, ale věřte mu.

V současné době to tedy vypadá tak, že při spatření našeho Richarda si k němu každý pes jen zdáli přičichne a zhnuseně se odvrací. Jen málokterý pes se s ním chce kamarádit - jsou to většinou mladí a nezkušení hejsci, ke kterým se včas nedostalo jezevčíkovo varování. Nevím, jaká chyba se stala a a si to už nezjistím. Richardovi je dvanáct let, je tedy už psí senior, tak snad mohu doufat, že jeho touhy zůstávají už jen v mezích platonických.