Mám doma lva salónů

Letošní školní rok začal hekticky - hned v úvodu nastaly synovi taneční lekce a než jsem se stačila ohlédnout, byla tady půlkolona. První příležitost, jak vidět své dítě, o němž jsem si donedávna myslela, že je úplné dřevo, coby lva salónů.

Vzhledem k této události mi opět došlo, jak mizerně je na tom můj šatník. Nemám zkrátka co na sebe - obvyklý povzdech žen i dívek je zde ovšem opodstatněn, neboť posledních pár kousků oblečení, co jsem si pořídila, je ryze sportovního rázu. Syn mě upozornil, že v riflích opravdu jít nemůžu (což mi bylo jasné i bez něj), tak jsem se na poslední chvíli vydala nakupovat.

---

Poslední chvíle je u mě den, kdy celá událost proběhla - což byl tento pátek. Hned z práce jsem se vypravila "do Ostravy", vynechala jsem obvyklé nákupní kolosy a zamířila rovnou do centra. Naše centrum je maličké, přesto v něm člověk jako já dokáže působit jako absolutní kretén. Při hledání obchodu s výprodejem oděvů z Prostějova jsem zabloudila až k prodejně sportovních potřeb jisté nejmenované značky, kde jsem si chutě koupila dvoje softsheelové ponožky do Maroka. Lehčí o pár stovek a spokojená, že mám zase něco do výbavy na dovolenou, jsem si uvědomila, proč tu vlastně bloumám a radostně hledala dál kýžený krámek.

Týden před výplatou je opravdu dobrá doba na nákup elegantní róby pro maminku, co jde reprezentovat synka na jednom z jeho prvních důležitých kroků v životě. Prodejnu s oděvy jsem nalezla v zapadlé uličce a podle toho taky vypadal sortiment. Kdybych byla muž středního věku, jistě bych se slušivě oblékla, ale coby žena jsem měla pramalý výběr. Nakonec jsem zuřivě vyhrabala černé, úzké kalhoty, které mi kupodivu padly a cena mě neporazila - pouhých sto korun. Teď ještě nějakou halenku a je to celkem v suchu.

Celkem, protože nemám žádný kabát, nebo sako. Nic z toho, co na ramínkách viselo, mě neoslovilo. Tak zaplatit a hurá jinam. Vedlejší prodejna nabízela výběr větší, ovšem dát za kus hadru patnáct set ... odešla jsem bez rozloučení pryč. A hned vedle - sedmdesátiprocentní výprodej! Koupila jsem si bílou blůzku na knoflíčky a utíkala na tramvaj.

Synátor to má jednoduché - padnoucí nový oblek ve skříni, elegantní boty do špice... ježišmarjá, já mu zapomněla vyžehlit košili. Kdyby bylo na něm, klidně by si ji vzal nevyžehlenou, prý to není vidět.

Doma jsem synovi sdělila, že jeho košile je ve stavu, jako by ji vyplivla kráva, což ho velmi potěšilo. Dále jsem zjistila, že ona inkriminovaná košile je taky nevypraná - sice ji měl na sobě minule pouhé dvě hodiny, ale i ty už stačily k výrobě lehkého zašpinění v oblasti krku. Takže - nebude to vidět. Trochu jsem ji přejela žehličkou a je to. Fuj.

Nemám ráda stres a spěch. Ale to asi nikdo. Chystání mi zabralo hodinu - umýt vlasy, které by nutně potřebovaly kadeřnický zásah (stříhám se sama a taky to podle toho vypadá), namalování - stíny na oči jsou staré několik let a pamatují ještě dceřinu pubertu (bude jí pětadvacet), oblečení do nových hadříků, na nohy půjčené boty a vyrazila jsem.

Coby garde šel se mnou můj táta, který si rád zavzpomínal na své lekce tanečních (kupodivu si vzpomněl i na jméno dívky, se kterou tančil) a taky se samozřejmě rád podíval na dnešní odvážné modely, ve kterých některá děvčata přišla. Seděli jsme na balkónku a po úvodu, který obstaral taneční mistr Zdeněk Chlopčík (to je ten z televize:-)) nastoupili na parket naši hlavní aktéři. Chlapci předali děvčatům kytičky, ta si je odložila na stolky a začalo se tančit.

První tanec bylo blues. Prý je nejlehčí - a vypadalo to z balkónu opravdu krásně. Náš Jirka se nesl jako lev salónů! Vytáhla jsem z kabelky foťák a zjistila, že má vybité baterky, tak jsem ho zase hned schovala. To jsem celá já.

Táta se rozjel. Při čače už pokřikoval "Bravo" a dokonce si zpíval. Došlo i na jive, polku, valtz, foxtrot a hříšnou mambu. Obdivovala jsem, co se za pouhých pět lekcí už stihli naučit.
Jirku jsem varovala, aby pro mě nechodil, až bude tanec s rodiči. Dopadlo by to katastrofálně, já totiž chodila za taneční. Neumím ani krok. Po kolečku sedmi tanců přišlo představování rodičům. Táta si šel ven zakouřit a já tam seděla a čekala, až dorazí Jirka se slečnou. Když přišli, podala jsem jí ruku a najednou mi bylo děsně k smíchu i moje jméno. Táta zrovna přišel, uchvátil slečnu ke společnému tanci a já nakonec chytla Jirku, že to zkusíme. Tak jsme tam zápasili s nedostatkem místa a mou absolutní nešikovností. Ze mě by tedy Bejby nebyla. Radši jsem zůstala nostalgickým pozorovatelem. Dívání mi jde líp.

Mládež se evidentně dobře bavila. Rozpaky a nejistota na nich nebyla skoro vůbec poznat. Všichni byli usměvaví a bylo to moc hezké. Jsem ráda, že si to Jirka užil a snad bude na své taneční jednou vzpomínat a snad i ty znalosti z lekcí upotřebí - když už má maminku takové nemehlo.

Tady jsou. Jirka svolil, abych zveřejnila jeho foto - je z oficiálních stránek taneční školy Elán.