Komu se nelení, tomu se....

Pořekadel o lenosti nabízí lidová slovesnost spousty. Většina z nich odsuzuje hned v zárodku tuto špatnou lidskou vlastnost - bodejť by ne, vždyť naši předkové museli vyvinout pro udržení svého života mnohem větší úsilí, než my dnes a lenoši se těšili všeobecnému opovržení.

Jedno z takových rčení je kupříkladu "Komu se nelení, tomu se zelení". V původním znění jistě vysvětlovalo, že pokud člověk nebyl líný a pracoval poctivě na svém kousku pole, mohl se těšit na úrodu a tím pádem mu nehrozil hlad. Dnes bychom snad mohli říct : "Komu se nelení krást, tomu se modrá". Práce na poli už by dnes asi málokomu uspokojily základní životní potřeby, do nichž jsme zařadili spoustu nezbytných pokrokových vynálezů. A proto, abychom tyto věcičky mohli vlastnit, potřebujeme mít hodně Masaryků, Palackých a Emiček Destinnových. A jak se tyto hezké papírky dají získat? Pokud si myslíte, že stačí být poctivý dříč, jste do pravdy tak daleko, jako je Ostrava od Prahy.

Člověk, který pracuje do úpadu kupříkladu někde u pásu v korejské továrně na automobily, kde si nemůže zajít ani na záchod a napít se, si vydělá s bídou jen pár takových papírků. Ty sotva stačí pokrýt jeho životní náklady - bydlení, jídlo, oblečení, léky. Na nějakou kulturu většinou může zapomenout, a na to, že by něco šetřil pro případ, že ho kvůli nemoci z práce nemilosrdně vykopnou, taky.

K tomu, abyste si pořádně nahrabali, nesmíte totiž vykonávat žádnou fyzickou práci. Fyzická práce je pro blbce a málokdo ji chce dobrovolně dělat. Proto také dnes každý své děti cpe na studia, i kdyby měly na vysvědčení dvě čtyřky. Školy jsou rády, že dostanou na studenty dotace, tak se o ně ještě poperou. A protože špatné studijní výsledky jsou hlavně jejich vizitkou, většina těchto studentů proleze s odřenýma ušima, a pak se buď hlásí na vysokou - to v případě, že mají bohaté rodiče, kteří jim zaplatí soukromá studia, nebo sedí na pracáku a čekají, až se objeví nějaké vysněné teplé místečko.

Je krutá pravda, že díky tomuto přístupu lidí je dnes už málo schopných řemeslníků, protože ani dříve žádaná profese instalatéra, či elektrikáře už není to pravé ořechové. Když se podíváte na práce firem, které provádějí třeba zedničinu, tak byste někdy zaplakali. Mezi zaměstnanci bývá hodně takových, kteří se neumí postavit k žádné práci a ti, kteří by se i rádi postavili, neví jak.

Každý, kdo někdy potřeboval řemeslníka, mi asi dá za pravdu, že je těžké najít někoho poctivého a pracovitého. Před časem celý náš dům prodělal kompletní rekonstrukci, tak vím, o čem je řeč. Křivé balkóny, praskající zateplení, sušáky na prádlo, které některým lidem vypadly ze zdi, když se na ně pokoušeli něco pověsit, mluví za vše. Firma, která měla přijít závady opravit, byla závislá na počasí. Přece nebudou pracovat, když začne trochu krápat? Nebo zase fouká vítr! A když se milostivě dostavili, navrtali sušáky naopak. Tak, aby se nedaly použít, háčky pěkně dolů. Stejně vypadly znovu, takže nakonec práci za ně udělal náš domovník. Zadarmo.

Podle mě je problém v tom, že na fyzickou práci se začalo pohlížet jako na špinavou a opovrženíhodnou. Čím dál míň lidí si umí představit, že by se jí měli živit. A taky je vlastně díky technice těch lidí potřeba stále méně. Jenže jsou profese, kde je lidský faktor nezastupitelný. Ale dělat je? Málo peněz a špatná společenská prestiž nejsou zrovna lákavé atributy. Zvlášť ne pro mladé lidi, kteří se rozhodují, čím se chtějí v budoucnu živit.

Pokud chcete, aby vám na kontě naskakovaly hezké sumičky, tak se musíte řídit ještě jedním pořekadlem: "Líná huba, holé neštěstí". Tohle přísloví vám bude platné hlavně v případě, že zkusíte své štěstí v politice, která se jeví jako nejjistější způsob, jak přijít k penězům. Když budete umět dobře kecat, možná uděláte kariéru, a pak se vypaříte někam na Bahamy, kde můžete lenošit až do konce života. A pak že pečení holubi nelítají do huby.