Hlavní město alkoholiků

Možná málokdo z vás ví, že pocházím z hlavního města alkoholiků. Není to žádný výmysl, takovou nálepku mělo naše město na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Už tehdy se tady totiž lidé trávili pančovaným lihem, určeným pro průmyslové využití - a to mimo jiné proto, že tento líh nepodléhal zdanění. Byl tudíž levný a i když obsahoval deset procent jedovatého metanolu, představoval nedílnou součást obživy místních. V obchodech byl k dostání ředěný líh, takzvaný kvit - obsahoval vodu a cukr. Po dalším naředění sirupem se takovému kvitu říkalo "tatka a mamka" - snad proto, že do něj někteří rodiče máčeli dětem cumel, aby se jim líp spalo.

---

Nebojte se, nejsem takový pamětník, abych mohla o alkoholové historii našeho města zasvěceně hovořit. Ale díky své profesi se setkávám s mnoha věkově vyspělejšími lidmi, kteří se rádi o své zážitky z dětství podělí. A tak, když vypuklo metanolové šílenství, vyposlechla jsem si povídání od jedné devadesátileté paní, která na vlastní kůži zažila ještě existenci Brenpartyje.

Vyprávěla mi o podivných lidech, kteří se zdržovali poblíž řeky (neuvedu schválně její jméno), kde se sypala žhavá struska z vysokých pecí. Bylo tam tudíž teplo, což byl ráj pro tyto poloviční bezdomovce.

Brenparťáci byli pro ostatní lid neškodní - občas si přivlastnili nějakou tu kočku nebo psa na zpestření jídelníčku a jinak se živili žebrotou. Vyžebrané peníze proměnili v láhev špiritusu a jejich fialovočervené tváře pak strašily děti, které kolem jejich stanoviště chodily do školy. Jinak si nikoho moc nevšímali a žili si poklidně ve svém malém státě, pojmenovaném Halda, dokud za pár let nezemřeli na následky pití.

Když se nad tím tak zamyslím, i dnes máme v naší metropoli chlastu takové Brenparťáky. Sice už zdokonalili své umění opatřit si peníze využitím nejrůznějších sociálních dávek, ale většina z nich jede v linii svých předchůdců. Sbírají šrot, žebrají drobné a cigarety, posedávají ve skupinkách na schodech u azylového střediska a i v zimě můžete jejich stanoviště najít na mnoha místech ve městě třeba pod stromy. To se pěkně rozprostřou papindekly, na větve se natáhne igelit a může se bydlet. Větve slouží pak i jako šatna na odkládání svršků, které si ovšem světaznalí berou vždy ráno sebou, aby jim je jejich méně majetní kolegové neuzmuli.

Na svých pochůzkách městem potkávám tyto parťáky často - táhnou většinou několik natřískaných igelitek, ve kterých je všechen jejich majetek. Někteří z nich už jsou známými tvářemi, důvěrně mě občas požádají o pár korun na tekutý rohlík. A tak, jak to už v životě bývá, někdy jejich známé tváře zmizí do věčných alkoholických lovišť.

Jeden z takových výtečníků, říkejme mu třeba František, býval častým hostem na schodech domu, naproti kterému jsem každé všední ráno chodila pro noviny. Vedle sebe měl láhev nebo krabici vína, za vyžebrané peníze si v trafice koupil doutník, a pak si na schodech labužnicky pokuřoval a vychlastaným hlasem pořvával na kolemjdoucí. Kdykoliv jsem ho viděla jít kolem obchodu, modlila jsem se, aby nevstupoval dovnitř. Smrděl totiž tak, že jen pouhá jeho minutová přítomnost v uzavřené místnosti vháněla slzy do očí a dávivý pocit v okolí žaludku sílil.

V létě František často spával jen tak na chodníku - ustlal si na jeho středu, pod hlavou děravý střevíc, aby mu ho někdo nestáhl z nohy. Vůbec mu nevadilo, že ho lidi překračují, nebo že se na něj občas vymočí pes. Spal sladce a tvrdě a kolemjdoucí se snažili ho neprobouzet. Pak byl totiž velmi nerudný a jeho slovník zahanboval i otrlé havíře.

František byl velký podivín. S nikým ze svých kolegů se nepřátelil a oficiálně bydlel u trati na loučce pod stromem. V létě to ještě šlo, ale na zimu se musel Franta občas přemoci a využít služeb azyláku. To jsme ho pak potkávali ostříhaného a oholeného, v čistých šatech. Vydržely mu pár dní, než se zase někde vyválel a pokálel.

Jednoho dne jsme se dozvěděli smutnou zprávu. Františka někdo našel mrtvého v parku. Později jsme se dozvěděli, že by vůbec nemusel takhle dopadnout, měl totiž byt, který mu nechala jeho máma. Franta na byt zvysoka prděl a radši si stlal na lavičkách, ze kterých nemusel platit nájem.

Ale i při výkonu své práce jsem se na vlastní kůži setkávala s lidmi, podobnými Františkovi. Některé jsme měli "v péči", jako třeba alkoholičku Bětu, jejíž domeček byl prolezlý skrz naskrz plísní a potkany, co se proháněli v kuchyni. Tato paní měla díky svému pití tolik dluhů, že jí hrozilo vězení - jenže proto, že už skoro nechodila, soudům se úspěšně vyhýbala.

U Bětky v domečku nefungovala nejprve elektřina, pak odpojili i vodu. Nefungoval tedy ani odpad, vana v koupelně (v něčem, co koupelnu jen velmi vzdáleně připomínalo), byla plná výkalů. Jako topení sloužil paní Bětě sporák, kterým vyhřívala bývalou kuchyni - kvůli absenci tekoucí vody se v místnosti hromadila špína a nebylo nic neobvyklého, když jsem za linkou objevila mrtvou krysu. V posteli měla Bětka společnost - jednou jsem byla zcela šokovaná, když jsem pod peřinou našla zkaženou tlačenku, hemžící se kolonií červů.

Co jsem mohla pro Bětku dělat? Vlastní děti se jí zřekly (není se čemu divit, ona je znala, jen když potřebovala peníze), jediný, kdo jí občas ještě něco poslal, byla její stará matka. Pila jako duha a prokládala to ještě prášky na spaní, takže byla úplně otupělá. Nepotřebovala vlastně už ani moc jíst, jediné, co musela mít, byly cigarety, léky a alkohol. Když už přestala pít a cigarety jí nechutnaly, věděli jsme, že je to její konec.

Tyto dva obrázky jsou samozřejmě kuriózní, ale věřte, že bych o dalších podobných osudech mohla psát ještě dál a dál. Možná i proto, že se při svých cestách městem setkávám s tolika lidmi, které alkohol navždy vyloučil ze společnosti, možná proto, že mám pod okny hospodu a takzvaně slušní lidé před ní řvou nepublikovatelné výrazy (slovní zásoba sestává ze tří, čtyř hodně sprostých nadávek), možná proto, že v narvané tramvaji, jedoucí ze Stodolní, nepotkáte v noci střízlivého člověka - možná proto všechno dohromady mívám pocit, že opravdu stále žiji v hlavním městě alkoholiků. Kdysi bylo pití špiritusu odreagováním od těžké práce v hutích a dolech, dnes patří ke koloritu. A taky asi není nic divného, že metanol zabíjel hlavně lidi v našem kraji.

Na závěr mám jednu otázku pro ty, kteří četli (někteří mě znají a ví). Které město mám na mysli pod názvem Metropole alkoholiků? Ten, kdo uhodne, dostane ode mě... láhev kvitu.:-)