Chaos, to je moje

Jsem roztržitá a chaotická bytost. Tyto vlastnosti už ke mně patří, smířila jsem se s nimi celkem snadno a mé okolí si již taky zvyklo, že občas vzbudím pro svou nepraktičnost v kolektivu bujné veselí. Přeju jim to, ať se zasmějí, smích je přece zdravý.

Občas mám pocit, že mě lidé rádi vidí hlavně proto, že se mohou v duchu kochat tím, jak jsou na tom oproti mě lépe. A někteří tak činí nejen v duchu.

Tento víkend jsme slavili synovy osmnáctiny. Do naší domácnosti za tím účelem přicestovala dcera, žijící samostatně poblíž Prahy a hned pár hodin po příjezdu už jí tekly slzy smíchu. Ta dobrá duše je totiž zcela jiného ražení, než já, a tak se jezdí do našeho bytu bavit.

Groteska nastala už před jejím příjezdem, když jsem se snažila jednou rukou uvést byt do stavu zdánlivé uklizenosti a druhou rukou připravovala sváteční menu. Syn to okomentoval slovy: "Musíme dělat, jakože je tu všechno OK", což je ovšem těžké, když vám zůstávají při otevření jakýchkoli dveří v ruce kliky, v koupelně máte pod vanou vyhryzanou díru od psa, který si tam udělal spižírnu, nefunguje vám tlačítko na zapalování plynu na sporáku a když začnete vysávat, přepaluje se vám slepá zásuvka.

Dcera dorazila pozdě večer, protože si sedla do vagónu, který museli po cestě odpojit (jaká to smůla, že by rodinné prokletí?), a tak byl akorát čas na sprchu (u nás ovšem bez sprchové hlavice, která se zničila před několika lety a není čas ani vůle koupit novou). Jak je to příjemné, když se vracíte domů a zjišťujete nostalgicky, že se nic nezměnilo! Vsadím se, že kdyby byla sprcha vyměněná, způsobilo by jí to lehký šok.

Hned druhý den ráno už se bavila. To když se syn zoufale snažil přimět spínač na plyn k rozumu a nemohl najít zápalky. Pro tento účel máme v kuchyni ohořelou špejli, která poslouží, když se náhodou povede jiskra a hořák zaplápolá namodralým světlem. Nakonec se zadařilo a v hrnci se vařila voda na ranní kafe.

Náš kocour špatně nesl vyhození ze svého místa u stolu, které zabral po odchodu dcery z domu. Má tam svou mističku s masíčkem, ovšem ta občas trochu nelibě voní (nám, jemu ne). Přesun na zem bral jako degradaci a dceru jako vetřelce, což jí dával patřičně najevo. Lucie už zná způsoby, které vůči jakékoli změně používá, proto si i své boty uklidila na psací stůl do dětského pokoje - ona taková loužička kočičí moči ve fungl nových kožených botkách není nic příjemného, co si budeme povídat. Poučena několika takovými zrádnými výpady kočičího rozmazleného spratka se tentokrát vyhnula páchnoucímu odéru, ale přesto se neubránila šlápnutí do čehosi mokrého, co kocourek vyrobil na kuchyňském linu. Po bližším zkoumání se dalo odhadnout, že to je obsah jeho žaludku.

Děti pak odjely nakupovat - dcera vzala Jirku do našeho nového obchodního centra a já se dala do dokončování příprav oběda a svátečního zákusku. Chtěla jsem upéct dort, ale volba receptu z internetu se ukázala být lichou. Zápasila jsem s pokaženým šlehačem, který jsem musela držet oběma rukama, aby se mi během šlehání nerozpadl a nezapadl za botník. Ptáte-li se, proč nepoužívám šlehač v kuchyni, odpovím vám jednoduše - protože je tam jediná zásuvka, která nefunguje. Na botníku si sice musím vždy udělat místo a zabalit do igelitu všechna cédéčka, která tam mám položená, ale zásuvka je zatím(!) jednou z mála spolehlivých v našem bytě. Proto je tam taky přehrávač a ona inkriminovaná cédéčka.

Povedlo se mi ušlehat žloutky s cukrem, ale už když jsem do směsi sypala škrob na masitá jídla (Jirka se v obchodě přehmátl), zdálo se mi, že to nebude to pravé ořechové. Vznikla mi jakási drobenka, která byla na hony vzdálena lehkému těstu na piškot. Situaci poněkud zachránil sníh z bílků a těsto putovalo do trouby.

Co vám mám povídat... Po půlhodině jsem vytáhla placku, která k mé hrůze tvrdla a tvrdla a když jsem na ni poklepala opatrně prstem, vydávala dutý zvuk. No což, snad to zachrání alespoň krém. V receptu bylo napsáno, že na půl litru mléka máme použít jeden vanilkový puding, což bylo logicky málo. Ovšem to mi došlo, až když jsem ho chtěla začít vařit. Naštěstí se v mé chaotické spižírně nacházel ještě jeden pudingový prášek, nalezený při nedávném úklidu (či spíš snaze o něco podobného).

Puding byl pěkně hustý, tak jsem odešla zpět k počítači, abych si přečetla další postup přípravy. Než jsem se vzpamatovala, načapala jsem kocoura s hlavou v hrnci, jak si slastně pochutnává na tuhnoucí hmotě. Jak jsem mohla být tak naivní a nechat hrnec na stole! No nic, snad se neotrávíme.

Utřela jsem důkladně máslo s cukrem a podle návodu přidávala střídavě hustý puding a kysanou smetanu. Krému bylo hodně a když jsem ho pak flákla na připravenou placku, zdálo se být vše v pořádku. Nahoru jsem pěkně nakrájela čerstvé ovoce, zalila želatinou a šup s tím do lednice. Vypadalo to hezky, ovšem jen do chvíle, kdy jsem později dort vytáhla a chtěla ho krájet. Téměř okamžitě se mi rozblemcnul, protože krém i přes zdánlivou hustotu nestačil držet požadovaný tvar a ovoce se sesunulo dolů. Naštěstí je můj syn po mě a nevadí mu to. Hned se ochotně nabízel, že ten nejhorší kousek bude jeho, jenže to bych mu musela dát dortík celý. Nejhorší byly všechny.

Všeobecné veselí pokračovalo při přípravě chlebíčků. Od toho už jsem se distancovala a nechala svá dítka tvořit. Syn vyrobil na stole nejprve "pracovní prostředí", sestávající se z drobků, pochoutkového salátu, oliv, několika druhů uzenin, sýrů, zeleniny a okurek a jeho první výtvor byl tak katastrofický, že ho musel okamžitě zkonzumovat. Dalších se ujala esteticky zdatná Lucie, takže chlebíčky nakonec zachraňovaly celkový dojem z občerstvení.

Návštěva mohla přijít - narozeniny jsou snad jedinou příležitostí, kdy do naší domácnosti vstupují mí rodiče. Otci hned při příchodu zůstala v ruce klika v obývacím pokoji (pozůstatek z doby, kdy dcera omylem zamkla syna v obýváku ráno při odchodu do školy a on se snažil z nedobrovolného vězení vyprostit), z čehož byl kupodivu velmi překvapen. Směrovala jsem ho na pohovku se slovy: "Nesedej si na křeslo, nějak divně to v něm praská!" a se vzpomínkou na to, jak jsem se jednou i s křeslem ocitla na zemi.

Pro větší přehled jsem zůstala sedět na své kuchyňské židli u počítače (otáčecí židle se rozpadla loni) a sledovala reakce. Naštěstí byli rodiče dojati z toho, že jejich vnuk dosáhl plnoletosti, takže pozornost se stočila na něj a návštěva byla vcelku vydařená. Oddechla jsem si však, když jsem je bez úrazu vyprovodila z našeho chaotického bytu a zavřela za nimi dveře. Uff, tak to máme za sebou.

Někdy bych si přála být pořádná, důsledná, pečlivá a ukázněná, jako je kupříkladu má máti, ale obávám se, že jsem už dávno propásla svou chvíli. Chaosu jsem podlehla, cítím se v něm jako ryba ve vodě a navíc - mám alespoň jistotu, že se nikdy nebudu nudit.