Všechno pěkné jednou končí...

Dnešním dnem končí soutěž Za barem a je na nás, účastnících, abychom zhodnotili její průběh i své pocity z plnění úkolů. V prvé řadě bych chtěla organizátorům moc poděkovat za originální zadání, která nás mnohdy zahnala až k "hranicím možností", či naopak donutila k přemýšlení, jak se jich zhostit co nejlépe. Aby ne, výhry byly velmi lákavé a samotná soutěž zábavná a pro rodinu zcela určitě přínosná našimi výtvory, které jim teď možná budou chybět.

Už delší dobu mám v hlavě článek, který by měl rekapitulovat mou účast v soutěži a nyní tedy nastala chvíle, kdy ho mohu legálně vydat. Tak si držte klobouky, začínáme.

---

Soutěž pro mě byla velkou výzvou, bohužel jsem se zapojila později a nestihla plnit všechny úkoly. Vybírala jsem si samozřejmě ty, které se mi líbily. Ale občas jsem neodolala vyzkoušet něco nového - jako třeba v případě domácích muffinů, jež jsem dělala poprvé.

Ovšem, občas to byl kámen úrazu. Moje vrozená šikovnost mi připravila během soutěže nejedno překvapení. To třeba když mi při šlehání těsta na muffiny spadl šlehač na podlahu a jaksi se rozdělil na dva díly. Taky jsem zaznamenala několik úrazů - u mě naprosto běžné - takže o občasné pořezání, či spálení ruky nebyla nouze. Nakonec o nebezpečí, které číhá ve vlastní kuchyni, jsem psala v článku Rady a triky pro kuchařské začátečníky.

Co se mě týče, nejvíce mi vyhovovaly úkoly psané, ve kterých se mohla vyřádit moje fantazie. Je příznačné, že mým prvním článkem v soutěži byla pohádka O Lucince a Kulihráškovi, kterou si schovám pro vnoučata (jestli nějaké budu mít:-)). Bavilo mě i vymýšlení veršovaného menu, jež se v mých představách podávalo někdy v době kamenné - a byla to vskutku praslavnostní prahostina!

To, že moc ráda píšu, se projevilo i při úkolech zcela prozaických. Jako třeba výroba nepečeného dortu, která byla provázena příběhem zamilovaného pana Banána a slečny Jablíčkové. Jejich svatby se účastnily i piškoty (prve značně nerudné a proslulé svou hláškou: "Nemůžete dávat pozor, osobo? Vždyť nás znehodnotíte a budeme neprodejné!"), podnikavý kolega Citrón a dvojčata Banánové Pudingy. Dalším takovým příkladem, že se doslova vyžívám v psaní "blbin" byla i takřka detektivní záhada s romantickou zápletkou (do poslední chvíle jsem nevěděla, zdá mám nechat hlavní hrdinku umřít, či ne), nazvaná Záhada paranormálních palačinek.

Velkou výzvou bylo pro mě vymýšlení svačinky pro plyšáky. Seděla jsem takhle v neděli ráno u počítače a najednou mě napadlo, že bych mohla vymyslet něco na způsob zpráv z Černé kroniky. Vytáhla jsem starý proutěný koš, plný plyšových hraček po mých dětech a mé ďábelské oko padlo na opici s mládětem. A hned se z toho stal srdceryvný příběh ubohého opičátka a jeho alkoholické matky.

Při plnění tohoto úkolu se zapojil i můj synátor - asistoval při aranžování pivních lahví a nakonec hladovému opičátku připravil i svačinu - dva pořádné krajíce a sklenku mléka. Také byl vrchním fotografem a při vymýšlení záběrů jsme se doslova váleli smíchy.

Bezpochyby nejtěžším úkolem se stala výroba domečku z krabic. A tady musím opět pochválit svého kreativního syna, který vyrobil k chaloupce to nejdůležitější - kouř, stoupající z jejího komína.

Zkrátka, co ještě dodat. Soutěž se mi moc líbila, inspirovala mě a v budoucnu bych se určitě zase ráda zapojila. Také mě bavilo sledovat, co tvoří ostatní barmani a jejich díla mě mnohdy uváděla v úžas a zahanbovala - zejména šlo o tvorbu Janinky a Livien, které bych si někdy ráda pozvala domů, aby mi připravily něco ze svých kulinářských výtvorů.

V jednom ze svých článků jsem psala, že je fajn, jak tu lidé soutěží bez závisti a taktizování, které provází takzvané televizní pořady o vaření. Takzvané proto, že kolikrát v nich víc než o vaření jde o lidskou sebestřednost, nesoudnost a - proč to neříct naplno - blbost.

Těším se na příští rok a doufám, že zase vymyslíte nějaké zajímavé úkoly! Moc vám za ně děkuji, bylo to zábavné a člověk se mohl každý den těšit na něco nového. Tak ahoj!

***

Článek je součástí soutěže Za barem II, zadání 62.