Věčný mateřský koloběh

Dávno jsou pryč časy, kdy s panenkou sis hrála,

a máma vázala ti mašle do vlasů.

Dávno jsou pryč chvíle, kdys bezstarostně spala,

a dívala se na svět v němém úžasu.

Nevzpomínáš ani, jaký strach o tebe měla,

když uprostřed noci vzbudil ji tvůj vzlyk.

Hned spěchala k tobě, celá rozechvělá,

únava ji zmohla jen na okamžik.

Ve tvých dětských očích byla máma víla,

chtěla ses jí vždycky podobat.

A když se na tebe někdy rozzlobila,

přece jsi z ní nikdy nemohla mít strach.

Dětské šatky rychle začnou malé býti,

vyrůstáš jak z vody, až se tají dech.

Zlá slova se někdy zamění za kvítí,

cos kdysi nosila mámě po hrstech.

Najednou už není vílou tou tvá máti,

najednou je mezi vámi stín.

Tak to na světě chodí, dětství už se krátí,

vyrovnat se musí obě dvě teď s tím.

Nyní sama jsi mámou, s uzlíčkem v náruči,

bezradností nevíš, kudy kam.

Tvá máma ti řekne, co ve škole neučí,

zas bude pro tebe nejlepší ze všech mám.

Jako kolovrátek, co svoji nit přede,

tak i život běží stále dokola.

Ten z nás, co vyrovnat se s tím nedovede,

toho bolest ze ztráty snadno udolá.