Potřeba objetí

"Člověk potřebuje obejmout čtyřikrát denně, aby přežil, osmkrát denně, aby měl sílu pokračovat a dvanáctkrát denně, aby mohl růst." Bruno Ferrero

Zamysleli jste se někdy nad tím, jak málo si projevujeme lásku? Když jsme byli malí, tak pro nás bylo přirozené rozběhnout se při sebemenším problému k mámě a skrýt tvářičku v jejím náručí. Vzpomeňte si, jak často jste říkali : Mami, já tě mám rád(a)!, vaše ručky se přitom omotaly mamince kolem krku a na tvář jste ji vlepili velkou pusu. Proč tyhle krásné dětské rituály jednou odvane čas?

Zjistila jsem, že právě v rodině je někdy hodně těžké dávat najevo své city. Bereme jako samozřejmost, že druzí ví, že je milujeme a už jim to tak často neříkáme. Odvykneme si na dětské projevy lásky a objetí a polibky zůstávají v našich očích spjaty jen s mileneckým vztahem. Proč tomu tak je?

Každý z nás přitom touží po tom, aby mu druhý dal najevo, že ho má rád. A to ne jen vypraným a vyžehleným prádlem a uvařenou večeří. Každý z nás touží, aby si ho druhý všiml i jindy, než když donese ze školy jedničku a uklidí si ve skříni. Někdy jsme naštvaní, je toho na nás moc a tolik bychom se chtěli stulit v bezpečné a laskavé náruči. Ale připadá nám to nepatřičné, přece se to pro nás už nehodí.

Někdy je jednodušší si svou potřebu mazlení vybít na domácím zvířátku. Třeba taková kočka si sama přijde pro pohlazení, vyskočí na klín a lísá se jen proto, aby cítila teplý dotek vaší ruky. Vůbec vám není proti srsti kočičku přivinout k sobě a polaskat a to blaho z projevených citů vám doslova proudí celým tělem. Ale pohladit a obejmout třeba mámu, nebo dospělou dceru?

Zkusme někdy prolomit tu bariéru, kterou jsme kolem sebe postavili. Zkusme vzít do náruče svou mámu, tátu, sourozence, odrostlé dítě. Možná právě na to čeká. Možná právě to je to jediné, co od nás v tu chvíli potřebuje.