Michalka a tři Míšové

Michalka se dnes těšila, až pro ni maminka přijde do školky, víc než kdy jindy. Zítra totiž přijede babička s dědečkem a půjdou společně do Zoo! Zvířátka má Michalka moc ráda, hlavně medvědy. Však už má doma tři plyšové - mámu medvědici, tátu medvěda a malého Míšu, co s ní spí v postýlce. Ale živí medvědi, to je něco docela jiného! Michalce se nejvíc líbilo, když "tančili" svůj medvědí tanec, nebo seděli a tlapami si třeli čenich. Vždycky jim chtěla hodit svou svačinu, ale babička, nebo maminka jí říkaly, že v Zoo se zvířata krmit nesmí.

Konečně, maminka je z práce tady! "Dobrý den, paní učitelko! Ahoj, Michalko!" volá máma udýchaně od dveří. "Dobrý den, paní Tichá. Michalka byla dnes celá nesvá, už se nemohla dočkat, až pro ni přijdete. Ani svačinku nechtěla sníst," žalovala napůl žertem paní učitelka. "Je to pravda, Michalko?" ptala se maminka přísně. "Ano, mami, ale já už fakt nemohla. Babička mi přiveze buchty a já bych na ně neměla v bříšku místo," upřímně odpověděla Michalka, až se maminka s paní učitelkou rozesmály. "Tak to vidíte," řekla maminka. "Celý týden básní jen o tom, že jí babička přiveze buchty a že spolu půjdou do zoologické zahrady." " Tak ať se ti zvířátka líbí, Michalko! A pozdravuj ode mě babičku!" usmála se paní učitelka a odešla zpět do třídy.

---

Maminka s Michalkou přišly domů a chvíli si spolu povídaly. Pak maminka začala cosi kutit v kuchyni a Michalka si vytáhla v pokojíčku hračky. Nejprve své tři medvědy, které měla nejradši. Posadila je na židličky kolem stolku a před každého postavila prázdný hrneček a talířek. "Tááák a teď jste jako děti ve školce a máte svačinu," vykládala hračkám důležitě. "Ty, Míšo! Nezlob, já tě vidím! Zase nejíš!" volala. Při hře jí čas rychle ubíhal a za chvíli už medvídky ukládala ke spánku. Dva velké do jejich postýlek a nejmenšího Mišutku na svůj polštář. Netrvalo dlouho a Michalka už ležela vedle něj v pyžamku a maminka jí dávala dobrou noc.

Té noci se jí zdál zvláštní sen. Její medvědi seděli za stolkem na židličkách a na talířcích měli buchty od babičky. Z hrnečků se linula pára a vonělo kakao. Máma medvědice dolívala hrnky z konvičky a Míša se cpal buchtami, jak zjednaný. Michalka překvapeně vstala z postele a po špičkách šla blíž. Medvědice jen otočila hlavu a zabručela: " Copak, Michalko, čemu se divíš? Ty nás vždycky posadíš ke stolečku, ale nedáš nám žádné jídlo! Vidíš, jaký má Mišutka hlad. A co teprve táta medvěd! No, ale když už jsi tu, pojď si s námi taky dát."

Michalka překvapením jen polkla. Nevěděla, že hračky mluví. Když si s nimi hrála, tak vždycky mluvila za ně. Pomalu si sedla na koberec vedle stolku a máma medvědice jí přistrčila hrnek a dala do ruky buchtu. " No nekoukej tak vyděšeně! Kdybych si od minula neschovala pár buchet do šuplíku v posteli, tak tady nic nemám. Ale zítra přijede babička, tak na nás nezapomeň! Abych měla těm svým klukům co dát do tlamičky." Michalka jen kývala hlavou na souhlas, že buchty schová, a pak se probudila.

Bylo ráno a maminka právě v pokoji rozhrnovala závěsy. "Mamííí, že nevíš, co se mi zdálo?" volala Michalka a nejprve se sháněla po Mišutkovi. Ale Mišutka neležel vedle ní, seděl u stolku a před sebou měl prázdný hrnek. "Jůů, tak to přece jen nebyl sen," volala Michalka. "Medvídci jsou živí, mami, oni si se mnou v noci povídali!"

"Ale Miško, to víš že ano. A teď už vstaň, umyj se a oblékni, protože babička už je na cestě. Za chvilku tu bude i s dědou a půjdete na výlet." A maminka odešla do kuchyně.

Michalka ještě v pyžamku šla k Mišutkovi a dotkla se ho prstem. Nic se ale nestalo. "Jsi živý? Odpověz mi." šeptala tichounce. Ale Míša ani nehlesl. Michalka si povzdechla a šla do koupelny. Za chvíli už u dveří zazvonil zvonek. "Babička je tu!" křičela Miška a utíkala jak o závod otevřít. Nastalo velké vítání a objímání a Michalka na svou noční příhodu zapomněla. "Babí, přivezla jsi mi buchty?" "To víš že ano, ty cácorko," usmívala se babička. "Pekla jsem je až do noci, tvarohové, co máš ráda. Ale teď už honem pojď, za chvíli nám jede autobus a děda čeká."

Cesta příjemně ubíhala. Michalka byla vyparáděná v nejhezčích šatech a ve vlasech měla velkou mašli. To, jak si dělal děda legraci, aby ji našli.

V zoologické zahradě bylo moc krásně. Nejprve se zastavili u růžových plameňáků, pak viděli jeleny a malou pandu, prošli se v pavilónu opiček, zastavili se u hrochů, žiraf a zeber, nakrmili kozičky a pak... pak už Michalka netrpělivě prosila, aby se šli podívat na medvědy.

Tři hnědí medvědi se procházeli ve svém prostorném výběhu. Dva velcí a jedno malé medvídě. "Koukněte, jsou jako moji medvídci! Ten malý je Mišutka!" volala Michalka. A to už si vzpomněla, co se jí zdálo. "A babi, víš, že medvědům chutnají tvoje buchty? Hodíme jim nějaké, jo?" " Kdepak, Miško. Medvědi dostávají jídlo od ošetřovatelů a lidé jim nesmí nic házet. Mohlo by je bolet břicho, a pak by musel přijít pan doktor." odpověděla chlácholivě babička. "Ale ne, babi, já vím, že jim buchty chutnají. Říkali mi to!" skoro plakala Michalka. Když se pak začala vztekat, vzal ji děda za ruku a odvedl pryč.

Michalka byla nazlobená. Řekla si v duchu, že třeba uteče, ale medvědům buchtu musí dát. Vždyť vypadají úplně jako ti, co má doma. A medvědice říkala... Jenže to už zjistila, že se babičce a dědovi ztratila. Byla najednou sama uprostřed zoologické zahrady. Lidé se začali vytrácet a Michalka si řekla, že se někde schová, aby ji nikdo nenašel, a pak půjde s buchtou za medvědy.

Schovala se do křoví a nic nedbala, když slyšela rozhlas, jak hlásí: "Pozor, pozor, důležité hlášení. Ztratila se pětiletá Michalka Tichá. Má na sobě květované šaty, zástěrku a v dlouhých, světlých vláscích má uvázánu červenou mašli. Kdo ji najde, nechť se přihlásí u vchodu. Čeká tam na ni babička s dědečkem!"

Michalka seděla v křoví tiše a ani nedutala. Pomalu se stmívalo a všude bylo liduprázdno. Vylezla tiše z křovíčka a kolem zdi proklouzla k medvědímu výběhu. Vrata byla otevřena a ve výběhu právě dával ošetřovatel medvědům večeři. Medvědi zatím byli zavřeni ve svém domečku a mohutně se ozývali. Michalka počkala, až ošetřovatel odejde.

Uviděla ve výběhu tři misky. Jedna byla veliká - to pro tátu medvěda. Druhá menší pro mámu medvědici a ta třetí, nejmenší, pro malého Mišutku. Michalka vlezla do výběhu a vytáhla ze zástěrky buchty. Zrovna, když dávala poslední do Mišutkovy misky, vešli dovnitř medvědi.

"Dobrý večer," pozdravila Michalka slušně, jak ji to doma učili. Ale uvnitř měla malou dušičku. "Brum, brum," zabručela přátelsky medvědice a olízla se při pohledu na tvarohové babiččiny buchty. "Pojďte, tady ta holčička nám nic neudělá. To je to hodné děvče, které má rádo medvědy." zabručela medvědice na svou rodinku. Velký medvěd se přikolébal a malý Mišutka běžel rovnou k Mišce, div ji radostí neporazil. "To jsi hodná, že jsi na nás nezapomněla, Michalko." zabrumlala medvědice. "Odkud víš, jak se jmenuji?" ptala se Miška překvapeně. "To víš, to by byla dlouhá historie. Ale třeba ti to poví tvůj Mišutka, co na tebe už netrpělivě čeká v postýlce. A vůbec, kde máš babičku a dědečka? Že tys jim utekla?" přísně pravila máma medvědice. Michalce vstoupily do očí slzičky. "Ano, já jsem chtěla jít za vámi. A babička s dědou se teď o mě bojí. A já se taky bojím, protože je tu tma a netrefím zpátky." natahovala Michalka. "Neboj, Miško. Jen chvíli počkej, až přijde pan ošetřovatel. On tě k babičce dovede. A příště už nic takového nedělej. Všichni medvědi nejsou tak hodní, jako my." pravila medvědice o poznání mileji. A opravdu, za chvíli už přišel ošetřovatel, vytáhl Michalku z výběhu a odvedl k bráně, kde už čekala uplakaná babička a děda.

To bylo radosti, když se shledali! Michalka chtěla babičce vyprávět o tom, jak dávala medvědům její buchty, ale radši byla zticha. Však se děda na ni zlobil. Musela mu slíbit, že už se nikdy nic takového nebude opakovat. Udělala to ráda. A příště, až přijde do zoologické zahrady, stačí, když na své kamarády jen mrkne. A buchty bude příště dávat radši jen těm svým plyšovým míšanům.

Pohádka byla napsána pro soutěž Za barem II, zadání 44.