Mateřství je poslání, otcovství role

Možná zní název mého článku trochu pateticky, ale je to tak už od věků. Ženě dala příroda do vínku kromě biologické výbavy i velkou dávku emocí, citů, obětavosti a potřeby se o někoho starat. Muž se na otázku rodičovství většinou dívá buď pragmaticky - to jsou ti zodpovědní, kteří přemýšlí nejdřív o budování rodinného hnízda a finančním zabezpečení a nebo flegmaticky - je mu to jedno. Takový flegmatik pak ze vztahu většinou rychle vycouvá a nechá starost o dítě na bedrech matky.

Říká se, že žena se už rodí se schopností být matkou, kdežto muž se své otcovské roli musí pozvolna učit. Muž si musí teprve zvykat na to, že je zde nějaký človíček, co nese část jeho genů (navíc otec není nikdy jistý, zvlášť v dnešní době). Matka má k dobru devět měsíců, po které se s dítětem sbližuje a v tom jí pomáhá hormonální bouře, odehrávající se v jejím těle. Pomalu si zvyká na malého tvorečka, jehož nosí pod srdcem, cítí jeho pohyby, mluví k němu. Ona je mu v tu dobu vším a poskytuje mu ochranu - dává se mu všanc, odevzdává své tělo mateřství bez ohledu na potíže, bolesti a strasti.

---

Žena se také k mateřství odhodlává dost často pudově. Když zatouží po dítěti, bývá někdy zaslepena a popadne prvního kandidáta na otcovství, který se nebrání dost důrazně. Pokud žena cítí, že jí takzvaně odjíždí vlak, je schopna odhodit rozum a nechá se vést jen jediným přáním - otěhotnět.

Když se dítě narodí, jsou ženě zase nápomocny hormony, které její organismus zaplavují. Zmocňuje se jí pocit štěstí i strachu, zodpovědnosti i radosti z dítěte, všechno v jednom uzlíčku. Není divu, že mnohé matky v této chvíli často pláčou - změny nálad bývají dost časté. Otec naproti tomu je jaksi stranou - jemu nezaplavují tělo hormony, on necítí ten společný prožitek, který cítí žena při porodu. Určitě i proto je dnes už běžnou praxí jeho přítomnost při narození potomka, aby si mohl budovat vztah s dítětem od prvních chvil a také aby byl nápomocen své ženě. Ovšem někteří muži odmítají - vede je k tomu většinou strach z nezvládnutí své role, nebo nezájem.

Dříve se tradovalo, že chlap na porodním sále je spíš na obtíž - dokreslovaly to úsměvné historky omdlévajících otců při pohledu na krev a personál, který pak kolem ležícího tatínka musel skotačit, místo aby se věnoval rodičce. Zásadou určitě je, že by se neměl do této úlohy nutit a tlačit násilím, protože jinak opravdu může hrozit, že ji nezvládne a bude přítěží.

Dnes ovšem také čím dál víc přibývá žen, které se vzpírají své přirozenosti a děti nechtějí. Podle mého je to zčásti proto, že v současnosti mají daleko víc možností se realizovat, než tomu bylo v minulosti, kdy být matkou bylo pro ně završením

kariéry. Dnes ženy chtějí studovat, cestovat a budovat si pozici v zaměstnání a je docela smutné, že jsou stále diskriminovány, pokud se rozhodnou pro mateřství. Navíc pro mladé je dnes rodičovství přítěž, je to zásah do soukromí a nutnost obětovat své pohodlí. V neposlední řadě je na místě i finanční otázka. Dítě je investice dlouhodobá a s nejistým výsledkem. Při dnešních cenách dětských potřeb se mi občas protáčí panenky a říkám si, jaké je to vydřidušství. Obchodníci totiž dobře vědí, že dětem chtějí rodiče dopřát jen to nejlepší, tak šroubují ceny, jak se dá.

Muži bývají v otázce dětí víc laxní. Muž vlastně občas ani neví, že nějaké dítě má (tedy až na nepříjemnou povinnost platit alimenty). Pro něj je důležité být zploditelem a po splnění tohoto úkolu může klidně odejít a přenechat práci někomu jinému. Zkrátka otec se někdy nechá alternovat náhradníkem, protože nezvládl svou roli.

Občas se stane, že je tomu naopak. Že otec je ten starostlivý a pečující a matka odejde a nechá mu potomka na krku. Takový tatínek je pak středem zájmu - všichni se rozplývají, jak je šikovný, když se dokáže postarat o dítě (často za vydatné pomoci své rodiny) a mezi maminkami na pískovišti je králem. Tato situace svědčí o tom, že tyto případy bývají méně časté - opuštěnou s dítětem bývá právě žena a nikdo ji za to neobdivuje a nechválí, jak to všechno zvládá. Pro společnost je zkrátka samozřejmost, že žena péči o dítě zvládne s jednou rukou uvázanou za zády.

Možná, že jedním z důvodů, proč se rodí stále méně dětí, je kromě pohodlnosti a kariérismu i neschopnost najít odpovídajícího kandidáta na manželství a rodičovství. Přece jen v dnešní době není lehké se rozhodovat pro dobrovolnou roli samoživitelky a ve dvou se starosti lépe snášejí. Jenže přibývá lidí, kteří se bojí zodpovědnosti, nechtějí měnit zavedené zvyky a jsou sobečtí - a to jak mezi muži, tak i mezi ženami. U žen dříve nebo později převládne mateřský pud, ale bude tomu tak vždycky? Nejsme už přece jen příliš deformovaní civilizací?

Nedávno jsem četla na jakémsi blogu článek mladé dívky, která argumentovala tvrdě, proč nechce děti. Důvody byly jasné - nemohla by postupovat v zaměstnání, zničila by si postavu, dítě by řvalo, byla by to velká práce a tak dál. Možná, že tahle dívčina za pár let změní svůj pragmatický přístup a bude se rozplývat nad malým tvorečkem. Možná ale, že tím tvorečkem bude místo dítěte štěně - to totiž chtěla.

Zjistila jsem, že tento postoj je mezi děvčaty dnes rozšířený. Já jako holka měla jasno v tom, že děti chci. Chtěla jsem původně tři a mám dvě - syna a dceru. Oba už jsou vlastně dospělí, takže se blíží doba, kdy bych mohla být babičkou. Snad se toho dočkám - syn mi na mou otázku, zda bude chtít potomky, odpověděl se zářícím úsměvem: " Jasně. Dvě - kluka a holčičku." Tak doufám, že mu to jednou vyjde a že svou roli otce zvládne bez alternace.