Lid psí a kočičí

Věřím tomu, že člověk lne ke zvířeti, které se mu svým způsobem podobá. Extrovertní sportovec si s největší pravděpodobností nikdy nepořídí rybičky, nýbrž psa a uzavřený, zahloubaný snílek volí za svou společnici spíš kočku, než párek hlučných andulek. Často se stává, že se majitel se svým zvířetem natolik ztotožní, až se začnou podobat jeden druhému. Je kolikrát legrační, když vidíte na procházce obtloustlou 'psí' paní s dvěma podobně vypasenými jezevčíky, či paní s nakadeřenou hlavou, kterak vede na vodítku načesaného a perfektně ostříhaného pudla.

---

Náš Filípek

Samozřejmě i 'kočičí' lidé vykazují jistou podobnost se svými zvířecími protějšky, jenže ta našim zrakům zůstává tak nějak víc skryta. Především je to proto, že málokdy můžeme zahlédnout kočičího člověka, jak venčí svou číču uvázanou na řemínku. Kočka a člověk spolu existují nezávisle a každý z nich chodí jinými cestičkami, takže kolikrát ani nevíme, že tamhleta tříbarevná chlupatice je královnou v domku toho podivínského starého pána z ulice. Ano, královnou - protože kočky jsou nám nadřízeny, na rozdíl od psa, který se cítí lépe, když se nad ním tyčí jeho autoritativní páníček.

To je podle mě další povahový rys, který určuje, zda se z nás stanou 'psí', či 'kočičí' lidé. Pes je duší zcela oddán svému pánu a snaží se splnit, co jen mu na očích vidí. Kupříkladu, když je jeho člověk smutný, pejsek většinou sdílí smutek s ním. Když má dobrou náladu, je hafan okamžitě připraven ke hře a dovádění. Pes má tak trochu lidské vlastnosti - těžko říct, zda k nim přišel díky své inteligenci a poznání, čím se lidem nejlépe zavděčit, nebo se z něj postupem civilizace vyvíjí bytost nám velmi podobná.

Kočka naproti tomu zůstává na nás nezávislou. Je svá a stále si udržuje tajemnost a jistý odstup. Někdy se o ní říká, že je falešná, ale tohle tvrzení nejspíš vymysleli lidé 'psí'. Kočka není falešná, kočka jedná pouze pudově a instinktivně. Pokud se o ni budete dobře starat, nemá důvod vás opustit. Pokud ovšem svou kočku budete jakkoli zanedbávat, sama si najde lepší bydlo. To samozřejmě platí pro kočky, které tuto možnost mají - ale i ta vaše čičina domácí, co v životě nevytáhla drápek z bytu, se dokáže člověku nehodnému vzepřít a ukázat mu, zač je toho loket.

Kočka vás nepotřebuje ke štěstí, není tím klaunem, jako pes. Když přijdete z práce, či školy domů unaveni, najdete ji nejspíš sladce dřímající ve vašich peřinách - jedním očkem po vás loupne, stočí se do klubíčka a čeká, zda se rozněžníte a začnete ji drbat pod krčkem. To se pak tichounce rozvrká, přivře slastně své krásné oči a vy, unešeni náhlým přívalem nečekaného citu, zaboříte nos do jejího voňavého a hebkého kožíšku. Kdybyste ve své posteli takto objevili psa, asi by mu to jen tak lehce neprošlo.

Kočka je estét, je něžná a nevtíravá. Pes je oproti tomu hlučný, divoce vám dává najevo své city skákáním a bujarým olizováním vašeho nosu, což nemusí být vždy příjemné. Kočka ladně přicupitá k vašim nohám, zlehka se o ně otře, a pak jen čeká, až ji vezmete do náruče. Pes vám vyskočí na klín sám a dožaduje se pozornosti. Když ho okřiknete, se svěšeným ohonem se odplíží pod nejbližší pohovku, odkud vás pozoruje smutně vyčítavým pohledem.

Když odmítnete kočičí projevy lásky a kočku odstrčíte, s hrdě vztyčeným ohonem vás opustí a nevěnuje vám jediný pohled. "Když nechceš, tak nechceš," myslí si zřejmě čičina a odchází si hrát se zapomenutým papírkem pod pelest.

To je další rozdíl v povahách psů a koček - hraní. Pes je tvor společenský, stejně tak, jako bývá jeho pán. Potřebuje ke své hře parťáka, potřebuje vás bavit, chce, abyste se na něj nejen dívali, ale abyste se do hry zapojili. Je neúnavný a pohotový, ke hře vždy připraven. Rád si hraje nejen s vámi, ale také s ostatními psy.

Kočka si vyhraje sama. Málokdy vás potřebuje, když ji přepadne nenadálá vášeň honit po podlaze neexistující smítko. Náš kocour dokonce nesnáší, když se na něj při hře díváme, nebo se mu, nedejbože, smějeme. To pak okamžitě hru přeruší a s nervózním trháním v oháňce vyklidí pole.

Kočka taky nevyžaduje při hře společnost jiných příslušnic svého rodu. Výjimku tvoří samozřejmě mláďata, ta si jedno na druhém tříbí své síly a dokazují mrštnost a zdatnost. Pokud máte dvě kočky, které se mají rády a dobře se snáší, můžete je většinou pozorovat při občasných záchvatech náklonnosti, kdy jedna druhé olizuje těžko přístupné partie, nebo v dojemné symbióze při odpolední siestě. Snad nikdy se mi nepovedlo pozorovat dvě dospělé kočky, které by si spolu hrály. A to jsme jich u mé babičky mívali požehnaně - vždy aspoň tři.

Tyto vlastnosti koček vyhovují lidem uzavřeným a citlivým. Pohled na micinu, stočenou do klubíčka a odpočívající, v nich vzbuzuje příval citů a navozuje hřejivou pohodu domova. Kočka se na ně nevrhá (tedy dospělá číča se na vás nevrhá, jiné je to u kočičích puberťáků) a nezahrnuje je hlučnou pozorností. Přijde až tehdy, kdy sama chce. Nebo také tehdy, kdy je zvyklá dostávat jídlo. Toho se dokáže dožadovat velmi urputně - proto je lepší dodržovat její rituál pravidelného krmení a vyhnout se tak nepříjemným hlasovým projevům. Kočka, která čeká na svou vybranou krmi (většina z nich je velmi mlsná a má své chutě), dovede dávat svou nespokojenost patřičně najevo.

Žere pomalu a na etapy - vychutnává si jídlo jako gurmán. Nestrpí, když má špinavou misku, z takové klidně odmítne jíst, i kdyby jí v bříšku hrál celý orchestr. Stejně tak když jí podáte nechutnou krmi - kočka ji nepřijme a čeká tak dlouho, až jí dáte to, po čem touží.

Psovi je většinou jedno, co žere. Zhltne to totiž tak rychle, že ani neví, co to bylo. Nevadí mu ani ušmudlaná miska, ani už zavánějící obsah. Pes sežere i zkažený salám - je jeho přirozeností se na jídlo vrhat bez rozmyslu a hrozí mu díky této vlastnosti i to, že se vám někde venku otráví nějakou návnadou. Náš pes dojíždí pravidelně zbytky, které nechá můj esteticky založený čičin.

Zkrátka, abych to nějak inteligentně ukončila: psí povaha vyhovuje víc lidem družným( na procházkách se svými miláčky často navazují nerozlučná přátelství jak lidská, tak psí), hlučným, veselým a hravým i lidem trochu neotesaným a hrubým (ti mívají potřebu někomu vládnout a rozkazovat, což pes bez výhrad přijímá a podřídí se).

Kočičí vlastnosti jsou zase přijatelné pro lidi citlivé a snivé, pro lidi, co nemají rádi křik a hluk (to kočky také nesnáší), pro ty, kteří hodně pracují a nemají čas (kočka si vystačí sama a když přijdete, s radostí vaši pozornost přijme) a pro lidi, kteří jsou tak trochu svéhlaví a nesnadno ovladatelní.

V naší domácnosti se - jak už vyplynulo z předchozího textu - vyskytuje pes i kočka. Je to snad proto, že každý z nás je jiný. Já jsem introvert a snílek a bývám nejšťastnější, když mě večer v našem společném pelechu (rozuměj mé posteli) najednou lehce na tváři polechtají dlouhé vousky a u ucha se ozve tiché a spokojené předení. Usínám s rukou v kočičím kožíšku, který zlehka hladím a stávám se na malý okamžik maličkou součástí nekonečného Vesmíru mého mourovatého Vládce.

Můj syn je naopak veselý a společenský kluk, kterému zřejmě víc vyhovuje psí nátura. I když našeho kocourka rozmazluje a všemožně hýčká, jeho povaha se spíš podobá té psí. Je hlučný, hravý, občas trochu poskakuje bujností a "sežere", na co přijde. Je to prostě PES, zatímco já jsem KOČKA. A to doslova, nemyslete.