Jak se žije matkám v azylových domech

Stojím před oprýskanou vilkou na konci zapadlé uličky a dívám se přes plot do zahrady. Tohle by tedy měl být ten dům, který hledám. Dnes mi zavolala paní Maruška, vedoucí střediska pro matky s dětmi, že se jim uvolnil jeden pokoj a mohu se přijít podívat. Mám strach, ale zároveň jsem hrozně šťastná, že se blíží naše záchrana. Před čím mě má tento azyl zachránit? Před mým manželem a otcem mého dítěte. Už pár měsíců bydlím s dětmi v jedné místnosti našeho třípokojového bytu a všude kolem stěn mám naskládány modré plastikové pytle s našim oblečením. Do ostatních pokojů nemám přístup, manžel je totiž zamkl. Zamkl mi i telefon, takže v případě, že by se něco stalo, nemůžu ani volat. V ledničce, která je rozdělena na dvě části, je mléko a máslo pro děti, kousek salámu. Manžel se pohrdavě směje, když jim k večeři dělám brambory s osmaženou cibulkou a on si zatím na pánvi opéká steaky. Před pár dny mi naházel do pokojíčku i moje stará ramínka na šaty ze skříně a málem trefil do hlavy dceru, která ještě ležela v posteli.

Udělal ze mě trosku, co se rozklepe vždy, když slyší výtah. Mám strach při každém zaharašení klíče v zámku, mám strach, co zase bude. Zalezu do pokojíčku k dceři a čtu jí Káju Maříka, ale ani tu nejsem v bezpečí. Je mi nevolno, když vidím ve dveřích jeho alkoholem změněnou tvář a radši poslušně jdu do kuchyně, aby nedělal scény před dítětem. Stejně všechno slyší. Všichni to slyší, jak na mě řve a já brečím na chodbě v mezipatře. Ale nikdo vlastně nic neví.

Teď nastal tedy ten okamžik, kdy by měl být našemu strádání konec. Tajně jsem nám zajistila místo v tomhle azylovém domě. Nikdy bych se tam nedostala tak rychle, i na azyl je pořadník, ale mám hodné známé - věřící manžele, co mě znají od dítěte, a ti se za mě přimluvili. Měla jsem štěstí i proto, že jedna z matek se prohřešila proti domovnímu řádu a musela dům opustit. Jsem tu teď místo ní.

---

"Tak a tohle bude váš pokoj," říká mi starší žena přísného vzhledu, paní Maruška. Dívám se po ošuntělé místnosti - jsou tu tři proleželé postele, jedna stará skříň, malá lednička, dvouplotýnkový vařič, stolek a maličká linka. Čtyři krát čtyři metry stísněného prostoru, opatlané zdi mi připomínají, že budu muset nechat ještě vymalovat. Děsím se těch postelí, a tak se nesměle ptám, zda bych si mohla dovézt nějaký svůj nábytek. To tady totiž není dovoleno a nakonec, většina matek ani nic takového nemá. Jsou rády za to, co dostanou.

Povede se mi usmlouvat postel, skříň, stůl a koberec, který uniformně vyhlížejícímu pokojíku má dodat iluzi domova. Hned se mi zdá všechno hezčí. Bude to ráj, i když maličký.

Čekám netrpělivě na okamžik, kdy manžel na tři dny odjíždí služebně pryč. Během těch tří dnů musím stihnout přestěhovat svých pár švestek - televize, sedačka a pračka budou zatím uskladněny u mojí kamarádky na půdě. Je tak hodná, že mi pomáhá - sama to nemá jednoduché, je invalidní důchodkyně a stará se o syna na vozíku. Potkaly jsme se před pár lety v lázních, kde jsme obě byly s našimi syny a od té doby se stýkáme.

Kamarádka mi obětavě pomáhá převézt věci z bytu. Na kuchyňské lince nechávám dopis, psaný tužkou a zavírám za touhle životní kapitolou dveře. Jdu do neznáma - sama s dvěma dětmi, z nichž mladší má zrovna ten den tři roky, bez peněz a bez majetku. Odcházím, ale věřím, že nám bude líp.

V azylovém domě je po mém příjezdu rušno jako v úle. Všichni jsou zvědaví na nové nájemníky a navíc jsme vzbudili rozruch stěhováním nábytku a dalších věcí. Máme k dispozici pokoj v prvním patře - má společnou chodbičku a koupelnu se záchodem ještě pro dvě další matky s dětmi. Dva pokoje jsou teď prázdné - z jednoho se musela vystěhovat máma, co se opila a zapomněla dítě ve školce, druhá matka s dcerou je momentálně u svého přítele. Jsme tedy v naší chodbičce sami a dostáváme dovolení používat kromě našeho pokoje i ten po mámě-alkoholičce, než se tady zabydlíme. Chvíli trvá, než si pokoj upravím podle svých představ, aby navozoval alespoň zdání útulného domova. Od paní animátorky Kristýnky mám půjčenou patrovou postel pro děti, abychom měli víc místa - pokojíček je přece jen trochu těsný. Mohli bychom sice bydlet v druhém patře v podkroví, ale silná, obhroublá ženská mě varuje, ať se neopovažuju chtít si s ní pokoj měnit. Nechci, protože nemám ráda hned ze začátku dusno, je mi fuk, že můj pokoj je o třetinu menší, než její, ve kterém bydlí s jedním děckem. Kristýnka mi pošeptá, že nebudu litovat - podkroví je totiž studené a v zimě tam budou klepat kosu. Náš pokojík je pěkně teplý a má hezký výhled do zahrady.

Zatímco pořádám věci v pokoji, začínají mi do něj zvědavě nakukovat další obyvatelky. Paní Helena se čtrnáctiletou Evou se přišly podívat jako první - nevěřícně pozorují hromádky dětských knih a hraček. Ony samy nemají nic, přišly sem jen s kartáčkem na zuby. Paní Helena má ještě postiženého chlapce, který je v Čechách v ústavu a s Evou se potlouká už mnoho let po podobných zařízeních. Než se sem dostaly, spaly dokonce i v lese.

Eva je sice čtrnáctiletá dívka, ale její myšlení odpovídá věku tak o polovinu nižšímu. Není se čemu divit - ta holka v životě nezažila, co je to domov a milující máma. Helena na ni jen křičí a ani ostatní matky Evu nemají rády - pořád proti ní něco mají. Helena se jí nezastane, ze strachu a nevědomosti se přidává k nim.

Helena s Evou chodí do supermarketů na ochutnávky. Vždycky se přitom nají, a pak se chlubí, jak si šly několikrát pro jednohubku, nebo kolečko salámu. Když se člověk nad nimi zamyslí, jsou to chudery. Jejich jediná jistota je tenhle barák a to ještě jen na rok. Pak budou muset pryč. Kam ty dvě nešťastnice půjdou, to je zatím ve hvězdách.

Jdu do suterénu, do takzvané kuřárny, což je vlastně záchod. Tam se schází matky na cigaretku, tady drbou a probírají jedna druhou. Můžu se tu leccos dozvědět. Mladá holčina, co se zrovna dnes stěhuje, mi se slušnou zásobou vulgárních slov dobromyslně líčí, jak je tenhle barák nezdravý. Má tříletého chlapečka, ale sama vypadá tak na osmnáct. Její Robinek je šikovné dítko, hezký, chytrý kluk s velkýma očima a pěknou vyřídilkou.

Vlaďka, tak se holčina jmenuje, mi popíše, na koho si mám v baráku dát pozor, která animátorka je nejhodnější a která je potvora a tak podobně. Beru její rady s rezervou, protože tahle holka si umí neskutečně vymýšlet. Když sem přišla, neuměla vůbec nic, ani postarat se o dítě. Animátorky si ji vzaly do parády a učily ji vařit, aby Robinek měl pořádnou stravu. Za ten rok, co tu byla, je z ní už celkem schopná matka, ale těžko říct, jak si poradí, když bude bydlet sama.

V přízemí vilky je společenská místnost, prádelna a kuchyně a také kancelář animátorek. To jsou zaměstnankyně Charity, které nás tu hlídají a taky jsou k dispozici radou a praktickou pomocí. Jejich úkolem je matky trochu ohlídat a vychovávat je, aby se naučily o děti starat. Jsem tak trochu v Jiříkově vidění - většina matek tu má velké problémy s výchovou a péčí o dítě a téměř všechny pochází z nefunkčních rodin. Působím tu trochu jako rarita, bílá vrána.

Společenská místnost je středem azylového domu. Zde se matky a jejich děti scházejí - děti si společně hrají a matky pletou, šijí, dívají se na televizi (jedinou v celém domě), nebo si jen tak vykládají. Nebo se jen tak hádají, děti se perou a řvou a animátorka každou chvíli vykoukne ze dveří a napomíná mámy, aby se zklidnily a hlídaly si ratolesti. Jen co se za ní zavřou dveře, matky se ušklíbnou a začnou ji pomlouvat. Pomluvy, to je tady zcela normální. Pokud jim někdo řekne něco, co se jim nelíbí, hned je ten nejhorší.

Nejhodnější ze všech animátorek je paní Kristýnka. Padly jsme si do oka a proseděly spolu mnohé večery při svíčkách, kdy všechno už spalo. Vyprávěla mi svůj neradostný příběh a já na oplátku jí zase svůj. Tato žena mi v životě hodně pomohla - a nejen mi, pomohla i spoustě dalších. Byla tu pro všechny a laskavě dokázala ukáznit i ty největší remcalky a křiklouny.

Paní Kristýnka mi ukazuje prádelnu a kuchyňku v jednom. Je to také návštěvní místnost - když za některou z matek někdo přijde, uchýlí se právě sem. Je tu jedna pračka, která funguje na pořadník. Každá z matek se zapíše do sešitu a čeká, až na ni přijde řada. Pak přinese deset korun na prášek a může si vyprat. Prádlo se věší buď na zahradě, nebo v sušárně.

Dále je tu ještě plynový sporák s troubou. Tady mohou matky péct buchty a cukroví, jenže málokterá z nich to umí. Peče se společně za asistence některé z animátorek.

Poté, co jsme se zabydleli, začali jsme poznávat další nájemnice tohoto starého domu. Tak třeba Marta. Mladičká cikánečka, drobná a útlá, asi dvacetiletá. Je tu s roční Deniskou, nádhernou holčičkou s obrovskýma tmavýma očima. Deniska jde z ruky do ruky, všichni se s ní mazlí. Je to takový maskot matek.

Marta má ještě chlapce, který zůstal v rodině jeho otce. Už ho dlouho neviděla, ale nezdá se, že by jí to nějak zvlášť vadilo. Většinou tiše sedí někde v koutku a plete malé Denisce svetříky. Jenže pak je vypere v pračce a jsou tak akorát na panenku.

Na Martě je vidět, že k dítěti nemá vůbec žádný vztah. Když o své dcerce mluví, nikdy neřekne Deniska, vždycky jen ONA. Nedělá si starosti - když jde za zábavou (a to zdejší matky mohou, jen pokud si zajistí hlídání některou kolegyní), tak jí vůbec nevadí, že Deniska má horečku. Hlídací maminka jsem já a nakonec musíme k holčičce volat pohotovost...

Největší šok mě ovšem čekal, když se přistěhovala Miluška. Hubená holka s věčně přilepenou cigaretou v koutku pusy. Přivedla sebou dva klučiny - desetiměsíčního Ondráška a dvouletého Ivoška. Kdoví co s nimi prováděla - Ivošek je dítě, které nese typické známky týrání. Nemluví, je hyperaktivní, spíš by se dalo říct hysterický, křičí a tluče hlavou do zdi. Nedokáže sedět ani minutu v klidu a dívat se na obrázky - zkoušeli jsme si s ním prohlížet obrázkovou knížku se zvířátky, ale nešlo to. Miluška se stala mou bezprostřední sousedkou.

Od rána poslouchám její řev - řve na děti, není schopná s nimi vůbec mluvit. Už je mi jasné, proč je malý Ivoš tak hysterický. Když se dostatečně vyřve a zmlátí děti (třeba za to, že se počuraly), dá jim jídlo. Docela jsem koukala, když jsem viděla, jak krmí malého Ondru rajským protlakem přímo z plechovky. Nebylo divu, že z její stravy děti měly neustálý průjem. Miluše absolutně nebyla schopna něco normálního uvařit. Občas třeba vařila jen vodu. Jedna z animátorek si ji vzala pod patronát a vyslala k nim svou maminku - ta pak Miluši a dětem dělala chůvu, učila ji vařit a starat se o děti, nosila jí plné tašky jídla a ovoce. Miluška jí lichotila, jak je hodná, rozplývala se nad plnými taškami a nechala si obskakovat děti - a když odešla, sklouzla zas do starých kolejí. Řvala, třískala, nestarala se, nevařila. Bylo to naprosto zbytečné.

Ondrášek s Ivoškem nám dávali pěkně zabrat. Bylo nám jich líto, tak jsme si je s druhou sousedkou Pavlou občas vzaly do parády. Pamatuji si, jak jsme je koupaly a převlíkaly do čistého, když měli zase průjem. Zřejmě z rajského protlaku.

Miluše je nechala v pokoji samotné a kouřila v kuřárně - děti ječely, malý v postýlce, pokaděný a hladový.

Jednou - a to už jsem v azylovém domě nebyla, vím to jen z vyprávění - Miluše zase nechala kluky samotné. Ivošek vzal hrnec polévky, který jim navařila ta hodná babička, vylil ho na podlahu, Ondra přispěl nadělením z kalhot, a pak se v té břečce klouzali nahatí a ohromně se jim to líbilo.

Téměř každá z devíti matek tu měla problémy. Byly to nešťastnice, které samy nezažily nic dobrého doma a jen rozdávaly to, co dostaly. Já byla takzvaně z dobré rodiny, rodiče učitelé, o děti jsem se starala pořádně - jednou se mě animátorka zeptala, proč tu vlastně jsem? Většinou totiž těm "normálním mámám" pomáhají jejich blízcí. Jen jsem rozpačitě pokrčila rameny a nechtělo se mi odpovídat.

Když pak přišly naše azylové Vánoce, trávila jsem jejich převážnou část s ostatními matkami a dětmi. Celý advent jsme vyráběli ozdoby na náš společný strom, děti se šly podívat do kostela, pekli jsme cukroví a dokonce jsme dostali i malé dárky. Pro některé, jako třeba pro Helenu s Evou, to byly určitě nejšťastnější Vánoce v životě. Pro mě byly smutné... nevěděla jsem totiž, co s námi bude v dalším roce. Trvalo ještě hezkých pár měsíců, než jsme se mohli vrátit zpátky do našeho prázdného bytu, který zatím můj bývalý manžel opustil.

Celkem jsem v azylovém domě strávila půl roku. Poznala jsem spoustu lidských osudů a taky se naučila, že nelze někdy soudit na první pohled. Naučila jsem se vážit si toho, co mám.

Někdy vzpomínám na všechny ty nešťastné mámy a jejich děti, které jsem tam poznala. Jakpak se jim asi daří? Eva začala fetovat a pořídila si postupně tři děti, o které se jí "stará" Helena. Malá Deniska skončila v kojeneckém ústavu, Ondrášek s Ivoškem v dětském domově. Jedna z těch "normálních" matek je dnes už šťastnou babičkou roztomilé vnučky. O dalších mám jen matné povědomí.

Je to už přes čtrnáct let, ale tuto životní epizodu nikdy z mysli nevymažu. Jen je mi trochu smutno z toho, že největší pomoc jsem v tomto těžkém období našla u úplně cizích lidí a ne tam, kde by ji každý hledal.