Hudba je můj život - pět alb, která ho významně ovlivnila
Dalo by se říct, že hned ze startu mého samostatného života hudba sehrála svou významnou roli a ovlivnila celý můj život. Pocházím z rodiny nehudební, v životě jsem nehrála na žádný nástroj a zpěvu jsem se věnovala tak ve věku tří let, kdy jsem zpívávala s babičkou "Ach, ach, ach, spálila jsem hrách" a "Prší, prší, jen se leje". Tehdy jsem údajně mívala hezký, čistý hlásek - jenže věřte milující babičce. To, co z mého hrdla vychází dnes, se zpěvu podobá jen vzdáleně. Dcera se vždy při mé produkci nejprve rozesmála, a pak mě se slzami v očích prosila, abych přestala. Syn můj zpěv nekomentoval, ale ani nevyhledával. Takže jsem odsouzena k tichému pobrukování oblíbených melodií v naprosté samotě.
Abych tedy ujasnila, kterak došlo k onomu ohromnému průlomu v mém životě a jak se stalo, že do něj vstoupila hudba. Samozřejmě se tak stalo v pubertě, neboť to jest věk velkých změn a skoků (i šoků). Šokováni byli rodiče, když jejich do té doby hodná a poslušná (i když poněkud svérázná) dcera začala vyhledávat dunivou muziku a na čtvrtku výkresu si malovala nápisy jako: Iron Maiden, Judas Priest či Motorhead. Vtip byl v tom, že já tyhle kapely vlastně ani poslouchat nemohla, protože jejich alba se ke mně skrz totalitní cenzuru nedostala a na tajné burzy s muzikou jsem ještě nechodila. Ale byla tady jedna důležitá věc, která mi dovolila poznat i zakázanou hudbu - hitparáda na druhém programu polské televize. Tam jsem kromě popových hitů fešného Shakina Stevense mohla sledovat i "ty vlasaté potvory" či "hašišáky", jak jim říkala moje máti.
Další průlom přišel na střední škole. Internátní ubytování mělo kromě kýženého odloučení od rodičů ještě tu výhodu, že moje spolubydlící přinesla na pokoj kazetový magnetofon předpotopní maďarské provenience. Byl to starý křáp, který se během hudební produkce občas otevíral, takže jsme na něj musely stavět květináč. Pásky se také někdy zamotaly do mechaniky a věčně vybité baterky jsme nahřívaly v zimě na topení a v létě na slunci, aby se trochu dobily - ale přece na tyhle internátní hudební dýchánky vzpomínám s lehkou nostalgií. Útočiště před nespravedlnostmi světa jsem hledala při poslechu skupiny Queen - to když mě nachytala přísná vychovatelka s chlapcem v mezipatře v důvěrném rozhovoru a vyhrožovala vyhazovem a následnou exekucí od rodičů.
Ale to stále ještě není nic, co by zas tak výrazně ovlivnilo můj život. Jistě - poslouchala jsem různé skupiny, které kolem mě proletěly, aby následně skončily v propadlišti dějin. Jednou z nich byli třeba ostravští tvrdí hoši - skupina Citron. Asi nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsem se na dovolené s rodiči (bylo mi patnáct, šestnáct) legálně opila (jo, slavné podnikové akce), a pak si ve sprše prozpěvovala jejich hity. Citron byli také jednou ze skupin, kterou jsem směla vidět na koncertě. Pamatuji si z něj však hlavně to, jak na konci nastoupili na pódium policajti se psy a zakázali přídavek.
Mohla bych psát ještě hodně dlouho o těch, které jsem měla ráda, ale zkrátím svou touhu informovat vás o každičkém detailu své hudební pouti a přistoupím k věci.
Můj život zásadně změnil jeden den a to šestnáctý srpen roku 1986. Bylo mi sedmnáct a jela jsem s partou na zábavu do jedné malé dědiny za Hlučínem. Naši tehdy byli na dovolené a nechali mě doma samotnou, což byla taky jediná možnost, jak se urvat z řetězu a někam se dostat.
Už ve vláčku jsem si všimla, že po mě kouká jeden kluk - znala jsem ho, ale nikdy jsme se nebavili. Měl černé, vlnité, dlouhé vlasy a říkali mu Dio. Byl takový zamlklý, jen po mě pokukoval a usmíval se na mě a já mu jeho úsměv oplácela. Byla jsem totiž v jádru velmi nesmělá dívka, takže jsem si netroufla ho oslovit sama.
Na zábavě po pár pivech se nám oběma rozvázal jazyk a brzy už jsme seděli vedle sebe, tančili spolu a nakonec mě doprovodil domů. Bylo to už nad ránem a slíbili jsme si, že se brzy uvidíme.
Tak se i stalo a začali jsme spolu takzvaně chodit. Tedy - spíš já chodila k němu domů a tam jsme se věnovali jeden druhému za poslechu hudby z magnetofonových pásků. Měla jsem štěstí, že můj chlapec měl velmi dobrý hudební vkus a zasvětil mě do tajů té nejlepší rockové muziky, jakou jsem do té doby ještě neslyšela. Pustil mi totiž Led Zeppelin.
Snad za to mohla i láska, ta mocná čarodějka, ale já se tehdy úplně zbláznila do téhle kapely. Samozřejmě jsme občas poslouchali i jinou hudbu - třeba Black Sabbath, či Ronnieho Jamese Dia (ó ano, od něj zdědil ten hoch svou přezdívku), ale nejdůležitějším kotoučem, který se otáčel na magneťáku, byla Zeppelinovská diskografie. Pěkně jedno album za druhým, tak, jak byla nahrána z desek i s tím známým šumem, který už byste dnes u cédéček marně hledali.
Možná se teď ptáte, jak tedy došlo k tomu zásadnímu zlomu v mém životě. Snad to nebyl jen pouhý poslech desek a první velká láska? Ne, tak to nebylo. Stalo se totiž to, že jsem opustila v osmnácti domov a rodiče - požehnání jsem od nich nečekala a oni mi ho samozřejmě ani nedali - a ještě před maturitou začala žít s mým chlapcem. Byli jsme oba asi hodně nezodpovědní a zamilovaní a během mého svatého týdne, kdy jsem se pilně učila k maturitní zkoušce, jsem přišla do jiného stavu, konala se svatba a narodila se nám dcera.
To, co bylo dál, už zdaleka nebylo tak idylické, ale i přesto, že vztah s mým prvním mužem nedopadl dobře, přesto jsem na něj nezanevřela. Zůstala mi na památku naše dcera jako plod naší bezbřehé a nezodpovědné lásky a v srdci jedno malé místečko, co zůstalo vyhrazeno mým milovaným Zeppelinům.
LED ZEPPELIN : ALBUM LED ZEPPELIN III
ROK VYDÁNÍ : 1970
Když jsem si později přečetla, jak se nahrávalo, nadchla mě představa zelených strání v Bron-Yr-Aur, malého kamenného stavení bez elektřiny a vody a dvou dobrovolných poustevníků - Jimmyho Page a Roberta Planta, kteří v této krásné krajině tvořili základy k této desce. Představovala jsem si při poslechu živě, jak s kytarami na zádech putovali údolíčky a někde u řeky brnkali na kytary základy k "That's To Way", "Gallows Pole" a "Friends". To prostředí, tak na hony vzdálené civilizaci se vším jejím shonem a stresem, bylo nesmírně blahodárné jak pro rozvoj hudebních nápadů Led Zeppelin, tak i pro jejich vzájemné vztahy.
Právě ta rozmanitost jejich hudby, intimita a emoce, které do ní dokázali vždy propašovat, to kouzlo přírody a volnosti, co na vás dýchne při poslechu - to jsou ingredience, pro které tak moc miluji třetí desku Zeppelinů. Stačí jen zavřít oči a přenést se někam daleko...
Člověk, který takto zpívá, musí být dobrý, o tom jsem přesvědčena.
***
Dost snění, je třeba pokročit dál. Kdyby nebylo mé dcery, možná bych stále poslouchala své oblíbené Zeppeliny a starou muziku šedesátých a sedmdesátých let a neposunula se ve své toleranci k jiné hudbě o kousek dál. Začalo to někdy kolem jejího čtrnáctého roku - puberta s ní mlátila na všechny strany, a tak trochu jsem se děsila pomyšlení, jak se mi začíná v mnohém podobat. Tedy, když mi bylo těch patnáct, šestnáct. Inu, doba se zrychluje.
NIRVANA - IN UTERO
ROK VYDÁNÍ - 1993
Kdybyste jen tušili, jak nerada jsem snášela tu (podle mě) uječenou hudbu! Ty agresivní a ponuré texty a vůbec, celou tuhle filozofii! Nejhorší bylo, že malý synek se přidal k sestře a sdílel s ní poslech písní, jako Rape Me, All Apologies, Dumb.
Ovšem jak jinak chcete docílit sblížení s pubertálním dítkem, než tím, že začnete projevovat zájem o jeho záliby? Buď jak buď - začala jsem se trochu víc zajímat o tu příšernou muziku a hle - za nějaký čas už nebyla tak příšerná a já se přistihla, jak si podupávám nohou při Frances Farmer... a na youtube hledám raritku Marigold. Nemůžu říct, že z toho vznikla láska na celý život, ovšem Nirvana, zejména její album In Utero, mě naučila toleranci a také vlastně odstartovala naše rodinné hudební souznění. Ony se pak problémy lépe řešily, když měl člověk alespoň něco, co ho v tu chvíli s druhým spojovalo.
Popojedeme dál. Nastalo období mého hudebního růstu. Sama jsem aktivně vyhledávala hudbu, která mě zajímala čím dál víc. No a protože Led Zeppelin už jako skupina nic nového nevydají, tak jsem se pustila do zkoumání sólových projektů Roberta Planta.
ROBERT PLANT - MIGHTY REARRANGER
ROK VYDÁNÍ - 2005
Mezi alby Roberta Planta se najde hodně těch, které se mi líbí a mám je moc ráda - třeba hned první album Pictures at Eleven, nebo Fate of Nations, či Dreamland. Ale asi žádné jiné mě nezasáhlo tak silně, jako Mighty Rearranger.
Před tím, než vyšlo, jsem se totiž dostala poprvé na jeho koncert do Prahy.
Nebudu popisovat lapálie, které tomu předcházely - zkrátka jsem se den před koncertem stala vlastníkem jednoho lístku přímo k pódiu a s požehnáním mých drahých dětiček jsem odjela sama do našeho hlavního města. Kdyby se mě dneska někdo zeptal, jaký byl můj nejsilnější hudební zážitek, asi bych moc neváhala dát na první příčku tento koncert. Ne snad proto, že by byl ze všech tří Plantových koncertů, co jsem zatím absolvovala nejlepší, ale byl první a na to se nedá zapomenout. Poprvé jsem naživo slyšela ten hlas, který jsem tolik let obdivovala z reproduktorů a poprvé jsem slyšela naživo i skladby Led Zeppelin. Babe i'm Gonna Leave You, Gallows Pole, No Quarter, That's the Way - nábožně jsem vzhlížela k svému rockovému bohovi a když kapela spustila nové písně z Mighty Rearranger, byla jsem u vytržení. Už tehdy jsem jasně věděla, že to album bude moje, že si ho půjdu koupit, hned, jak vyjde.
Tak se tady stalo - za pár týdnů poté. Stala se ze mě šťastná majitelka malé plastové krabičky s barevným potiskem, která uvnitř ukrývala poklad. Album, které mi přirostlo k srdci a skladby jako Shine it all Around, Enchanter, Tin Pan Valley a další dodnes řadím na přední místa v oblibě písní Roberta Planta.
Být fanynkou Roberta Planta ovšem není jen tak - když se začnete prokousávat veškerými jeho projekty a vší hudbou, kterou má rád, zjistíte, že je to pěkná fuška. A taky se nebudete stačit divit, na co všechno narazíte. Robert Plant je velkým fanouškem world music a jelikož v roce 2006 přijal pozvání na ostravský hudební svátek Colours of Ostrava, jistě chápete, že jsme tam nemohli chybět.
Právě Plantova náklonnost k world music, skutečnost, že byl na Colours, které jsou vlastně festivalem této hudby a poznání jejích zvláštností a krás mě vedly k tomu, že jsem začala intenzivně poslouchat interprety u nás méně známé. Objevila jsem řadu nádherných desek, z nichž mnohé mám doma a ráda se k nim vracím. Ale jedna skupina v mém srdci zabrala zvláštní místo - jsou to tuaréžští Tinariwen.
TINARIWEN - AMAN IMAN
ROK VYDÁNÍ - 2007
Používat Tuaregové erb, zasadili by do něj členové skupiny Tinariwen kalašnikov, zkřížený s elektrickou kytarou a nikdo by nemohl říct ani popel. Na rozdíl od komiksových metalistů, používajících válečnické symboly jako na běžícím páse toho o krvavých bojích vědí víc než dost. Nic podobného od nich ale nečekejte, přestože své pouštní blues museli od osmdesátých let přiostřit a učinit z něho hudbu exilu a boje, krutě realistický povstalecký soundtrack. Jiří Moravčík, Když píseň tluče křídly do oken
Tinariwen jsou kapelou, kterou moc toužím už delší dobu vidět naživo. Mám naposlouchána všechna jejich alba, každé z nich mám ráda a líbí se mi. Měla jsem pokušení uvést nejnovější Tassili (akustické, mimochodem srovnávané s trojkou Led Zeppelin, jak příznačné), ale pokud chcete poznat drsné zpěvy, tak typické pro pouštní blues, ječivé ženské hlasy v pozadí a valící se kytarové riffy, musíte slyšet Aman Iman. Aman Iman znamená v jazyce tamashek Voda je život a myslím, že tohle tvrzení platí nejen pro poušť, ale pro celou planetu. Naříkavé hlasy a ostré elektrické kytary se vám zaříznou do duše, když jim to dovolíte. Pusťte si třeba Matadjem Yinmixan.
No a pomalu se blížím ke konci svého příběhu. Váhám, které album dát na poslední volnou příčku. Mohla by to být Super Taranta od Gogol Bordello, na jejichž koncertě jsem krásně zmokla? Nebo snad Band of Joy Roberta Planta, které mám přímo v záhlaví blogu a na jehož koncert jsem se loni vypravila až do Varšavy? Napadá mě spousta dalších, ale nakonec se rozhoduji pro jedno z posledních alb, které jsem si letos koupila. Je to vlastně takový můj letošní objev, čerstvé překvapení.
STONE RAIDERS - TRUTH TO POWER
ROK VYDÁNÍ - 2012
Nemám moc ráda označení 'superskupina'. Připadá mi to trochu snobské a těžící hlavně z jmen účastníků. Stone Raiders jsou také superskupinou, ale rozhodně nemusí podléhat falešným iluzím o laciném úspěchu. Jsou to totiž každým coulem vynikající muzikanti, kteří vás přivedou svým uměním v úžas.
Jean-Paul Bourelly (kytara, zpěv) býval žákem Milese Davise a černý baskytarista (mimochodem velký sympaťák!) Darryl Jones je znám mimo jiné též z koncertování s Rolling Stones. Trojici doplňuje bubeník Will Calhoun, úžasný hráč se skvělým citem pro rytmus. Album je opravdovou lahůdkou pro ucho - po letošním koncertě v ostravském Parníku jsem neváhala si ho koupit a dávkuji si ho po kapkách, když mám pocit marnosti z toho, co se dnes hraje v rádiích.
Pokud jste dočetli až sem, omlouvám se vám za délku článku. Nemohla jsem si pomoci...
Obrázky jsou staženy z wikipedie. Cover posledního alba můžete vidět, když kliknete na odkaz.
Komentáře
Okomentovat