Festival Taragalte
Naše cesta do Maroka se pomalu, ale jistě blíží, a tak se Lucie rozhodla jednat o naší návštěvě festivalu Taragalte. Oslovila emailem organizátory a obratem přišla skvělá zpráva, že jsou ochotni nám zajistit ubytování ve stanu i stravu po celé tři dny. Dokonce byla možnost, že by nás vyzvedli už v Marrakéši a měly bychom týdenní program. Ale my pojedeme na vlastní pěst, protože to přece jen vyjde o dost levněji a navíc to bude asi i dobrodružnější.
Taragalte je festival uprostřed pouště, v oáze M'Hamid el Ghizlane, odkud kdysi vyrážely karavany velbloudů z Maroka do Súdánu. Sympatický je svým ekologickým podtextem; jeho pořadatelé se snaží v návštěvnících vzbudit zájem o ochranu životního prostředí. Rovněž je místem, kde se setkává nomádská kultura různých regionů Afriky a snaží se udržet staré tradice. Poezie, hudba a tanec spolu s kouzelným prostředím, to jsou devizy tohoto malého, přátelsky laděného festivalu.
Lucie našla recenzi, napsanou člověkem, který na Taragaltu byl vloni. Psal o pohostinné atmosféře, výletu do dun na velbloudech, o znalostech, které získal o křehkém ekosystému pouště. Doporučuje rozhodně návštěvu - není to žádná masivní akce, spíš jde o komorní událost, na níž se sejde několik stovek lidí. Koncerty se konají v písečných kulisách za dozoru všudypřítomných velbloudů, krámky s ručně vyráběnými překrásnými textiliemi a jídlem lákají k nákupu. Pro nás, Evropany, je to zkrátka jiný svět a věřím tomu, že v něm najdeme duchovní ráj, objevíme novou hudbu a poznáme spoustu zajímavých lidí. Mým přáním je udělat po návratu z Maroka reportáž do nějakého časopisu, který se věnuje world music - snad se nějaká šance rýsuje, ale zatím to nechci zakřiknout. Každopádně se teď budu ještě dva a půl měsíce připravovat a těšit, až se mi splní můj velký sen.
Festival je třídenní, koná se od 9. do 11. listopadu a každý rok se datum jeho konání mění, podle toho, kdy je Měsíc v úplňku. Ze známých umělců na něm vystoupili před třemi lety mí milovaní Tinariwen (mohli by i letos, vydali nové album), Salif Keita, nebo Nico Wayne Toussaint, program bude ale k vidění až v září. To mi nevadí, protože už jen samotná atmosféra a prostředí jsou natolik unikátní, že si budu připadat jak Alenka v říši divů. Navíc miluju muziku tohoto regionu a Maroko samotné je země hudby, tak nemám strach ze zklamání. Spíš mám obavy, že se mi nebude chtít zpět do toho našeho shonu.
Tinariwen - Chet Boghassa (album Amassakoul 2004)
Komentáře
Okomentovat