Ach, ta láska mateřská!

V dobách, kdy byly moje děti ještě malé, jsem se vždycky těšila na tu chvíli, kdy sladce usnuly. Říká se, že tehdy začíná mateřská láska. Při pohledu do postýlky na spící dítě matce jihne srdce a nejraději by ho celé zulíbala - kdyby ovšem neměla strach, že ho probudí. Tak po špičkách tiše opustí pokojík a co nejopatrněji za sebou zavře dveře. Jenže najednou se ozve zakňourání a je po klidu.

Tok lásky je přerušen řvaním sladkého andílka, který je za a :počuraný (či snad něco horšího), za b: má hlad, nebo za c: je mu smutno. Matky v mých časech byly už v porodnici poučovány o tom, že dítě mají vždy zkontrolovat, je-li je suché a nasycené - pokud ano, můžou ho nechat řvát. Jen ať si křičí, však si nesmí zvykat, že ho hned vezmete na ruce. Pak se stanete otrokem, indiánskou babičkou s dítětem, uvázaným v šátku na břiše při vaření polívky.

---

Já si nehrála na indiánskou babičku, ale nechat dítě řvát jsem nikdy dlouho nevydržela. Škála jeho řevu se vždy stupňovala - od nesmělého eee? až po hurónský jekot bojovníka na válečné stezce. Přibližně v tu dobu jsem už většinou stála u postýlky, ubohého reka (či rekyni) brala na ruce a podle jeho následujících reakcí zjišťovala, co mu asi chybí.

Dítě to má těžké. Neumí říct, co by chtělo, a tak je odkázáno na potupný křik. Matka to má taky těžké. Po zkontrolování plen, nabídnutí mléčka a laskavém pohoupání na rukách jsou její možnosti vyčerpány. Oba jsou vyčerpáni.

I položí dítko měkce do postýlky, pohladí ho po tvářičce a přikryje peřinkou. Řev. Podá mu prst, kterého se dítě chytne jako tonoucí stébla. Pláč neustává. Zkusí to se zpěvem. U nás byla populární "Vyletěla holubička ze skály", kterou jsem zoufale pěla, ztrácejíc se ve vysokých tónech. Moje kolegyně zase, když jí došel repertoár, přistoupila k zpěvu politických písní. Třeba taková Internacionála, či Píseň práce prý na jejího chlapce zabíraly.

Někdy ovšem dítko Holubička neuspokojila a řvalo dál. I odebrala se matka do kuchyně vařit fenyklový odvárek, neboť podle chytrých knih děťátko může trpět takzvanými prdíky (moderně řečeno, za nás to prostě byly prdy). Robátko v pokoji si vesele posilovalo plíce a zadělávalo na pupeční kýlu. Značně vynervovaná matka zoufale chladila fenyklový utrejch pod tekoucí vodou, a pak vrazila dudlík děcku do tlamičky. Po pár vzdeších a pár locích - to byste nevěřili, jak takové pití dovede jednoho zaměstnat - už se zdálo, že dítě pomalu usíná. Občas "zamlelo" pusinkou a matka v blahé naději, že snad už bude konečně klid, o p a t r n ě vytáhne dudlík - nic a veleopatrně pokládá z náručí dítě do postýlky. Ovšem lstivé mládě vytušilo, že se ho chce zploditelka zbavit a náhle otevře kukadla i chlebárničku (či snad mlékárničku) a už to jede nanovo.

Co ještě zbývá? Aha, ještě jsme nezkoušeli cvičit s nožičkami. Sundáme plenku i kalhotky a hezky tlačíme nožičky k bříšku. Ono je to takové sladké, ťuťuťu, ta prdýlka a ty faldíčky, no jo, hned by ti maminka dala pusinku na bříško. Ale to by ses nesměl počurat, ty jeden nemravo. A copak nám to tady ještě... no teda, že se nestydíš. A zrovna na čistě převlečené prostěradýlko. Pochválen buď ten, kdo vymyslel gumovou podložku.

Po nezbytné hygieně dítka a jeho převlečení do suchého a čistého už jsou oba zcela mrtví. To ty mámo nevíš, co je to za práce se nechat takhle týrat. Teď si hezky ke mně lehneš a budeme spát.

Ale to nejde, namítá matka. Vždyť já mám tolik práce - zrovna teď musím likvidovat to, cos napáchal. Pak to totiž zapáchá.

I odchází matka do koupelny prát a máchat, dítě zatím znaveně zavírá oči. Snad už konečně usnulo? Matce svitla naděje, že po vykonání nezbytného likvidačního procesu bude mít konečně klid. Ovšem než se stačí vzpamatovat, rozezní se bytem něžný hlásek potomka, kterého by v tu chvíli nejraději zlikvidovala spolu s plenami. Rázným krokem jde k postýlce, neurvale vrazí broučkovi do pusy dudlík, pro jistotu ho ještě trochu přidrží, aby ho náhodou nenapadlo ho vyplivnout a srz zuby tiše cedí: "Buď už tiše!"

Dítě divoce dudlá a přitom natahuje (říkali jsme tomu krpetky, protože u toho vždy krčilo čelíčko). Ale copak, maminka na tebe byla ošklivá, viď, nunátko. Tak pojď, půjdeme si hajnout spolu.

Matka zcela neprofesionálně odestýlá svou postel a bere dítě na zakázané území. Postel rodičů totiž vždy byla v moudrých radách psychologů označována jako místo pro dítě nebezpečné, kde mu hrozilo za a : udušení peřinou, za b: zalehnutí matkou, a za c: rozmazlilo by se. Ovšem neznám matku, která by striktně dodržovala nesmyslné příkazy a zákazy. Vezme si dítko do postele, opatrně ho k sobě přitulí a ručku v ruce usínají. Matka ovšem jen na půl oka, protože hrozí za a: zalehnutí, za b: ucpání dýchacích cest přikrývkou a za c - zde už je bohužel zaděláno.

A spali a spali. Dobře se jim to spalo. Matce na něžném obláčku mateřského štěstí a dítku v přesvědčení, že na ni konečně vyzrálo. Poprvé a určitě ne naposledy.