Vyřídit pas? Brnkačka...
Celá léta jsem nepotřebovala cestovní doklad. První a poslední pas jsem měla v roce 1990, kdy jsem jej potřebovala k cestě do Rakouska - tehdy se pořádaly podnikové jednodenní výlety za účelem nákupu v tehdy pro nás ještě kapitalistické cizině. Bylo to krátce po revoluci a my civěli na plné výkladní skříně v centru Vídně jako blázni a stejně tak i nakupovali. Pamatuji si, že jsem tehdy koupila bráchovi walkman, který se ovšem brzy pokazil, či ho snad můj drahý bratříček demontoval a sobě dovezla kazeťák, zvaný dvojče. To byl ovšem taky šmejd, jak jsem záhy zjistila a fungoval mi možná tak dva roky, než byl uložen coby vzpomínkový artefakt kamsi hluboko do skříně.
A tím končila veškerá má zahraniční turistika, tudíž mi bylo fuk, že mi pas v roce 1995 propadl. Na pořádnou dovolenou nebyly prachy a na to, abych se válela někde v Chorvatsku v kempu na pláži plné lidí, na to jsem nikdy nebyla stavěná. A abych přiznala, i kdybych na to stavěná byla, stejně bylo vždycky tisíc důležitějších věcí, kam strčit prachy. Takže jsem celá léta seděla doma a vrchol mé zahraniční turistiky byl loňský koncert Roberta Planta ve Varšavě. Tam ovšem pasu nebylo třeba, takže jsem si žila poklidně bez tohoto dokladu, až jednou...
Jednoho dne přišla od dcery zpráva, že má pro nás dvě letenky do Marrakéše. Před třemi lety cestovala s přítelem na vlastní pěst po Maroku a od té doby mi slibovala, že se tam jednou spolu vypravíme. Teď tedy svůj slib splnila a já se těším jako malá, že se konečně podívám do své vysněné země. Ovšem - k tomu, abych mohla vycestovat, potřebuji pas. Jelikož jsem slyšela děsivé zvěsti o tom, jak to vypadá na Magistrátu už od května, pořád jsem vyřízení pasu odkládala. Jedeme až na podzim, takže času dost. Ale přece mě i při mé ležérnosti, s níž se chápu úkolů, nutných k vyřízení, strašilo pomyšlení, že to třeba nestihnu. No prostě jsem si jednoho dne řekla, že budu zodpovědná a pěkně po práci jela na úřad. Vlezla jsem do baráku, nacpaného až po střechu čekajícími lidmi a naivně zmáčkla tlačítko s označením cestovní doklady. Dnešní limit klientů k vyřízení byl vyčerpán, ukázala mi tabule. Tak to jsem tedy zvědavá, kdy mám přijít, když už v půl druhé (končila jsem zrovna ten den dřív) nemají čísla. A zavírají v šest. Na informacích mi bylo řečeno, že je nejlépe přijít ráno v sedm. Ach jo, nezbývá mi, než obětovat jeden den ze své týdenní letní dovolené, pomyslela jsem si s tím, že to bude nejlepší udělat hned v pondělí.
Nařídila jsem si tedy budík na pět - vražedné, když jdete spát v půl jedné. Samozřejmě jsem ho dvakrát nastavovala znovu a vstala jsem o půl šesté. Snídaně, sprcha, ještě se trochu namalovat, ať na fotce vypadám k světu - mumlala jsem si v duchu pro sebe, zatímco jsem ze špajzu dolovala prastaré oční stíny. Kupodivu byly ještě použitelné, růžovým štětečkem jsem přetřela oční víčka, nanesla trochu řasenky a napatlala hubu leskem. V sedm jsem teprve byla hotova, takže už bylo jasné, že první tam nebudu.
Cesta tramvají příjemně ubíhala. V tašce si vždycky nosím čtení a tentokrát jsem si vzala nový Rock&Pop, do kterého jsem se zažrala tak, že jsem si sotva stačila všimnout tlustého dlouhovlasého chlapíka, jehož koleno se na mě nebezpečně lepilo. Nechala jsem ho, ať si taky počte a na zastávce Hotelový dům Jindřich jsem vystoupila. Jeden pohled vlevo na Úřad práce mi naskytl pohled na hadovitě stočenou frontu žadatelů o sociální dávky, druhý pohled vpravo zatím nic neposkytl. Ovšem když jsem vstoupila do budovy Magistrátu a zmáčkla s tísní v srdci ono tlačítko, zjistila jsem, že je přede mnou 66 žadatelů, majících stejný sen, jako já. A čím víc jsem se rozhlížela kolem sebe, tím víc jsem zjišťovala, že "to bude fakt hustý". Všude plno lidí, řvoucí malé děti, lidi na schodech, lidi všude, kam se podíváš.
Podle informací vypadalo čekání na čtyři hodiny, což jsem zhodnotila tak, že bude nejlepší se vrátit domů, než sedět tu dobu ve vydýchaném vzduchu na schodech. Takže zase na tramvaj a další jízdenka v háji. Přijela jsem domů v devět a syn se velice divil, že jsem to tak rychle stihla. Ovšem jen do té chvíle, než jsem ho ujistila o tom, že zase vypadnu, že jsem se přijela domů jen "ohřát".
V jedenáct jsem už byla zase zpět - přece jen tomu jejich systému člověk nemůže věřit, mají v tom zmatek. Nejprve jsem se zděsila při pohledu na vyvolaná čísla, že už jsem to prošvihla, ale pán na informacích mi vysvětlil, že to jsou objednaní klienti a že se musím dívat dál. No, dívala jsem se, div mi oči z důlků nevypadly a zjistila, že se má číselná řada posunula teprve ke čtyřicítce. Šla jsem na vzduch a poslouchala hovory nešťastníků, kteří měli před sebou šedesát lidí. Na mašli. Nejvíc mi bylo líto těch, kteří museli čekat s malinkými dětmi. Nevím, kdo vymyslel, že roční dítě musí mít vlastní doklad...
No, abych to zkrátila, čekání se protáhlo ještě na další dvě hodiny a když jsem suma sumárum po pěti hodinách odcházela o šest stovek lehčí, ale s úžasným pocitem, že už "to mám", tak jsem byla opravdu šťastná. Sice budu na fotce vypadat jako debil, ale to je fuk. Horší ovšem je, že za měsíc si budu muset zopakovat celou anabázi znovu. Nechápu tento systém, který u nás ve vyřizování čehokoli panuje. Nebo spíš nechápu organizovaní tohoto systému - je tu víc věcí, které nechápu.
Komentáře
Okomentovat