Praslavnostní prahostina
Poté, co jsem dnes splnila jeden z úkolů mléčného baru, vrhám se na další. Protože se mi nechce kuchtit a nemám ani suroviny, rozhodla jsem se poprat se sedmým zadáním - veršované menu o čtyřech chodech. Bude to báseň tak trochu prazvláštní - však posudte sami.
V táboře u Velké řeky,
ozývají se dnes skřeky.
Není divu, pravážení,
dnes se pračlovíček žení.
Na hostinu svatební,
chystají se kolik dní.
Kdybyste jen viděli,
co tam všechno neměli!
Prvním chodem rybka bude,
sotva z ní kostřička zbude.
Rybka čerstvá, s trochou bláta,
upeče se natotata.
Aby snad hlad neměli,
děti, ani dospělí,
bude tady druhý chod.
Pro něj muži šli přes brod.
Brodili se přes prařeku,
nadávali : je to k vzteku!
To si musel zrovna dnes,
vybrat ženich tenhle ples?
Táhli se pak loukou, strání,
nadávaje bez ustání.
Ten nejstarší, Mamutík,
navíc dostal z vedra tik.
S okem, co mu tiše tiká,
viděl v stráni kolibříka.
Zavolal jen: Do zbraně!
(to však silně nasraně).
Kolibřík si v stráni létá,
brzy po něm bude veta.
Mamutík už míří šípem,
ten mu ale silně skřípe.
Prakolibřík ulekaně,
uhne, letí pryč ze stráně.
Za ním celá družina -
Mamutík je hrdina.
Nakonec se mu ho přece,
povede nějak skolit v řece.
Za mohutného povyku,
šlapou chlapi k průsmyku.
"Polévečka z kolibříka,
to je jídlo zápasníka.
Tu teď ženy přichystají,
je nám jedno, kdo se nají."
Kde však máme ten chod třetí,
dech se tají, jak čas letí.
Pro ten velký, slavný den,
hodí se snad mamut jen.
Hádaly se ženy hnedle,
jestli budou vařit knedle.
Jestli bude mamut v listí,
či zda omáčka to jistí.
Nakonec se domluvily,
bude to jen mamut v býlí.
Zatím ho však nechytili,
jejich muži, drazí, milí.
V pralese, u stromu výrů,
vyhloubili muži díru.
Zakryli ji listím, větví,
jestli se tam chytí, čert ví.
Čekali tam dlouho chlapi,
zatím se jim chytil tapír.
Nikdo se však nevzpírá,
donést na raut tapíra.
"Naše ženské jsou tak hloupé,
můžeme je klidně houpat.
Řekneme, že mamut je to,
že jen nevyrostl přes léto."
Masa z něho bylo málo,
skoro tolik, že se zdálo,
že nají se sotva dva.
Ženich a jeho nevěsta.
Kdepak máme posledního chodu,
zlatého hřebu těchto hodů?
Ty ženy jsou ale lišky,
natrhaly pampelišky.
Bude z nich víno, jako med,
to ale chlapům neřeknou hned.
Nechají je, ať obavy mají,
že se těch kytek sotva nají.
Když budou mít večer hlad,
stačí si jen trochu dát.
Chlapům nechaj lízat kosti,
ještěže tu nejsou hosti.
Zkrátka, byla to prahostina,
na kterou se nezapomíná.
Však badatelé za let spousty,
našli tu jen suché chrousty.
***
Komentáře
Okomentovat