Pohádka o Lucince a Kulihráškovi
Rozhodla jsem se zúčastnit soutěže Za barem II, kde byl dnes vyhlášen úkol vymyslet pohádku o Kulihráškovi. Jak se mi tento úkol povedlo splnit, si můžete přečíst v celém článku. Doufám, že vám pohádka bude líbit a že si z ní odnesete i nějaké poučení. Tak a teď, milé děti, hezky tiše poslouchejte!
Malá Lucinka žila v domku se svou maminkou, tatínkem a pejskem Žoldou. Byla to hodná holčička, ale jedna věc na ní mamince přece jen trochu vadila - nechtěla totiž jíst zeleninovou polévku. Co naplat, že do ní maminka vždy dala spoustu barevné zeleniny - mrkvičku, květák, pórek, brambory, kapustu, brokolici i hrášek. Lucinka se vždy ušklíbala: "Maminko, já tu polívčičku nechci. Dej mi radši místo ní čokoládu!" "Ale Lucinko," pravila maminka, " čokoláda je přece zákusek po jídle. Z té bys nevyrostla. Musíš jíst zeleninu, abys byla zdravá." Nu, milé děti, platno to nic nebylo. Ať se maminka snažila sebevíc, Lucinka její polívku do pusy ne a ne vzít.
Maminka z toho byla nešťastná, a tak se radila s tatínkem: "Co myslíš, tatínku, co budeme s tou naší holkou dělat? Je pořád tak bledá a to všechno z toho, že nechce zeleninu." Tatínek se zamyslel: "Víš co, zkus Lucinku trochu zaměstnat v kuchyni. Když uvidí, jak se taková polévka vaří a bude ti při tom pomáhat, třeba jí zachutná."
Jak tatínek poradil, tak maminka udělala. Jednoho dopoledne, když se chystala vařit oběd, zavolala na Lucinku: "Luci, pojď se mnou na zahrádku. Pomůžeš mi natrhat zeleninu!" Lucinka si zrovna hrála s pejskem Žoldou a přiběhla k mamince: " Ale mami, já nechci trhat zeleninu! Co když ji to bude bolet?" To se Lucinka jen tak vymlouvala - sama nevěřila, že by zelenina byla živá a mohlo ji bolet, když ji někdo utrhne ze záhonu. Ale tu se najednou z jednoho záhonku ozval tenký hlásek: "Neboj se, Lucinko! Mě nebude bolet, když si mě vyloupneš z domečku!" "Jé, mamííí, kdo to tady mluví? Není to Žolda?" otevřela Lucka údivem pusu dokořán. Kdepak Žolda! Ten vesele štěkal u záhonu s hráškem. A když se Lucka s maminkou zvědavě přiblížily, uslyšely to znovu: "Jen se neboj, holčičko! Jsem tu proto, abych ti ukázal, jak zábavná může být příprava zeleniny. Jen mě vytáhni ven a uvidíš!" Vtom si Lucka všimla, že jeden hrachový lusk je podivně velký a trochu se chvěje. Zvědavě po něm natáhla ručku, trochu ho stiskla a z lusku se vykulil malý zelený chlapeček. "Jůůů, kdopak jsi?" optala se Lucinka. "Já jsem Kulihrášek a urodil jsem se na vašem záhonku." uklonil se legračně malý kluk. Lucka se rozesmála : "Ty jsi ale hezký! To jsem nevěděla, že hrášek umí mluvit." "Tys toho nevěděla!" pravil Kulihrášek. "Nevíš ani to, jak dobrá může být polévka z mých lusků!" Kulihrášek se zamyslel a udělal kotrmelec. Lucka zatleskala rukama a volala: "Ještě, ještě!" Ale Kulihrášek zvážněl a řekl :"A teď hybaj pro košíček! Ukážu ti, jak trhat zeleninu, aby ji to nebolelo a mamince pak předvedu, jak ji dobře uvařit." Maminka jen stála a nevěřila vlastním očím. Tolikrát už byla na zahrádce, ale nikdy si nevšimla, že by na ní měli tak zvláštní zeleninu, co mluví a umí dělat kotrmelce.
Lucka běžela jak s větrem o závod domů pro košíček. Přinesla ho a s Žoldou v patách se dala do trhání hrášku. "Ne, Lucinko, nesmíš tak prudce! Když se pořádně zaposloucháš, uslyšíš jemné hlásky: "Au, to to bolí" To jsou mí kamarádi a s těmi se musí zacházet hezky zlehka." Lucinka poslechla Kulihráška a jemně brala do ruček jeden lusk za druhým. Každý pěkně pohladila a řekla: " Hrášku, hrášku, pojď ke mě do košíčku! Udělám z tebe dobrou polívčičku." "Tak je to správné," chválil ji Kulihrášek, " a teď, když už máme dost hrášku, půjdeme se podívat na mrkvičku."
Kulihrášek poskočil k Lucince do košíku mezi své brášky a ta hned šla hledat mrkev. "Co myslíš, Luci, poznáš, která zelenina je mrkvička?" pravil Kulihrášek před záhonky s kořenovou zeleninou. "Poznáš ji podle vlásků, má je pěkně střapaté." Lucka se chvíli dívala a pak vykřikla: "Už ji vidím! To je přece ta zelenina, jejíž nať dává tatínek králíčkům!" "No vidíš, jak jsi šikovná. A když chutná malým králíčkům, zachutná i tobě. Je moc slaďounká, však to poznáš sama!"
Lucka opatrně vytahovala ze země mrkev a přitom říkala: " Tahám, tahám mrkvičku, co vyrostla na políčku. Je hezky štíhlá, červená, v polívečce bude má."
"A co teď? Kam půjdeme teď, Kulihrášku?" optala se zvědavě. "No, řekni sama. Kterou zeleninu by sis dala do své polévky?" mazaně pravil Kulihrášek. "Tak třebááá...květák!" křičela Lucka. "Nekřič tolik!" napomínal ji Kulihrášek. "Květák je velký pán a nemá rád, když děti moc hulákají. Potom se mu dělají na obličeji tmavé skvrnky. A ty přece chceš, aby byl v polévce hezky bílý a aby nám doplnil chybějící barvu. Už tam máme zelenou, červenou a teď budeme mít bílou. Jen se neboj a pěkně květák chytni oběma rukama. Maminka ho nožíkem odřízne u země a ty ho pak polož do košíku. Ale opatrně, abys nepomačkala ostatní zeleninu!"
Lucka se způsobně uklonila květáku a zarecitovala mu: " Ty jsi ale velký pán, sedíš v záhonku si sám. Bělounkou hlavičku máš, teď budeš ale náš." Maminka odřízla květák nožíkem, tak, jak radil Kulihrášek a spolu ho hezky uložily do košíku. "Jé, to je ale barviček!" volala Lucinka radostně. "Co myslíš, Kulihrášku, můžeme přidat ještě jednu?" "Tak myslím, že by nám to mohlo pro začátek stačit." vážně zamudroval. "Maminka má doma určitě ještě brambory, ty tam patří také. Jsou pěkně žluťoučké." "Hurá, budeme mít v polévce čtyři barvy!" volala Lucka. "Správně, Luci. Jsi šikovná holčička."
Teď všichni tři - Lucka, maminka a Kulihrášek - šli hezky domů. V kuchyni maminka vytáhla hrnec, prkýnko a nůž. "Dobře se dívej Luci. Maminka teď důkladně očistí zeleninu a ty jí pomůžeš s krájením." pravil Kulihrášek a důležitě se usadil na kuchyňské lince. Maminka zeleninu připravila a spolu s Lucinkou pak brambory a mrkev krájely na drobné kostičky. Z květáku nadělala Lucka krásné růžičky a hrášek jen opláchla pod tekoucí vodou. Pak daly vše do hrnce, zalily vodou, přidaly trochu soli, kmínu a postavily na kamna. "Tak a teď, když máme chvíli času, si zahrajeme jednu hru." zašpásoval Kulihrášek. "Jakou?" dychtivě se ptala Lucka. "Třeba tu, že si sama zkusíš připravit do své polévky zásmažku. No, nedívej se tak a hybaj do lednice pro máslo a do spíže pro hladkou mouku!" Lucka se div nepřetrhla, všechno, co jí Kulihrášek řekl, plnila s obrovskou chutí, až se maminka nestačila divit. "Teď dá maminka do kastrůlku kousek másla a ty si vezmeš vařečku a budeš to pěkně míchat, dokud se neroztopí." "Chudinka máslo, už pláče a topí se!" smála se Lucka nad kastrůlkem. "Vidíš, jaká je to legrace. Dej na máslo lžíci mouky a pořádně, ale to ti povídám, pořádně míchej!" Lucka horlivě míchala, až zásmažka krásně zežloutla. "Podívej, jak je hezky zlatá! Jako sluníčko!" volala. "A teď tu sluníčkovou jíšku necháme hezky zchladit. Maminka ji pak do polévky přidá, ale musíme se podívat, jestli už máme zeleninu uvařenou."
Lucka nakoukla do hrnce a podivila se. Zeleninka v hrnci jen tančila a zpívala. "Mamí, píchni do ní vidličkou." Maminka si dala do pusy kousek mrkve a řekla: "Je čas polévku dokončit. Dám do ní ještě česnek a ty pak budeš míchat zásmažku, aby se nám neudělaly hrudky."
Lucka zvědavě přihlížela, jak maminka loupe stroužky česneku a dává je do podivného strojku. "Jé, ten má ale sílu! Hned je ze stroužku kaše. Ale pálí mě z ní očka!" naříkala. "Nesmíš na česnek sahat a pak si ručku dávat na obličej. Česnek pálí, ale je moc zdravý. Vyhání z těla bacily." domlouvala Lucce maminka.
Ještě daly do polévky zásmažku a Lucka míchala. Míchala tak důkladně, div, že polívka neutekla. " Z hrnce utéct nesvedu, budeš mě mít k obědu." zpívala si přitom. Lucka tleskala rukama, jak se jí všechno dařilo.
Když bylo uvařeno, maminka vytáhla čtyři talíře. Tři veliké a jeden malý, pro Kulihráška. "Když si nám tak hezky pomáhal, musíš i ochutnat, jak se nám dílo povedlo." pravila. Nalila voňavou polévku (předtím do ní dala ještě štipec majoránky) na talíře, zavolala na tatínka a jde se jíst!
Lucka si náramně pochutnávala. Jak by ne, když naproti ní seděl Kulihrášek a jedl, až se mu za maličkými oušky dělaly bouličky. "Maminko, ta zeleninka je vlastně moc dobrá a legrační. Koukej, jak se mi na talíři honí mrkvička s hráškem!" řekla. Maminka s tatínkem na sebe jen potutelně mrkli. A Kulihrášek? Ten se pěkně najedl, poděkoval a pravil: "Teď už mě tu nebudete potřebovat. Musím jít zas o dům dál, někam, kde jsou děti, které taky nechtějí jíst zeleninu. To by ses, Luci, divila, kolik jich je! Ale nebuď smutná, přijdu se na tebe zase někdy podívat, jak pěkně jíš. Nezapomeň pomáhat mamince a buď hodná!" Lucka se sice dívala trochu posmutněle, ale pak jí v očích zahrály plamínky: " Tak ahoj, kamaráde. Děkuji ti, žes mě naučil poznávat, jak je zelenina krásná, barevná a dobrá. A teď už radši honem utíkej za těmi dětmi, co nechtějí jíst!"
Od těch dob zavládla v domečku radost. Maminka s Luckou vařily polévku tak dobrou, že na ni brzy začaly chodit děti z celé ulice. Všechny se vyptávaly na Kulihráška a ten opravdu splnil svůj slib a chodil k nim na návštěvu skoro každou neděli.
KONEC
***
Pohádka byla napsána pro soutěž Za barem II - 10 zadání
Komentáře
Okomentovat