Muchomůrky
Máte rádi houby? Já ano a moc. Nejsem z těch, kteří je jen rádi hledají a pak nejí, či snad z těch, kteří houby sice jí, ale do lesa je nikdo nedostane. Už jen ten pocit, když vkročím obtěžkána košíkem a svačinkou mezi stromy a nadechnu se té vůně. Je to nádhera! Jenže takové krásné lesy tady u nás u Ostravy nejsou.
Vzpomínám často na dobu, kdy jsem byla malá holka a jezdila s rodiči k babičce do Čech. Městečko, kde babička s dědou žili, bylo obklopeno překrásnými jehličnatými lesy, které se stávaly cílem našich houbařských výprav. Když jsem ráno snídala horkou bílou kávu a křupavý rohlík a koukala se z okna na bílou páru, vystupující nad zelenými kopci, už jsem věděla, že ta pára zvěstuje dobrou novinu - houby rostou! To se pak celá naše rodinka nastrojila do ošuntělých oblečků, na nohy natáhla holiny a šup za hledačským dobrodružstvím. Táta se vždycky horečně vrhal do mlází, kde rostly praváky, my s mámou zůstávaly pod vyššími stromy, kde se daly najít takzvané "panské", čili suchohřiby. Ty se doma nakrájely na tenké plátky a nechaly se na sítech na sluníčku sušit, abychom měli v zimě trochu té lesní vůně do jídla. Pod břízkami zase rostly klouzky, které babička nakládala do octa s cibulí a zeleninou. To byla dobrota! Byla jsem schopna sníst celou skleničku na posezení.
Malá žlutá kuřátka, nebo také lišky, rostly tehdy v celých hejnech a jaká z nich pak byla polévka s koprem a smetanou! Babička uměla ty nejlepší polévky na světě - bylo to dáno tím, že měla na zahrádce čerstvou zeleninu a k tomu ty čerstvě donesené houbičky a nakonec - na vzduchu nejlépe tráví a hlad je nejlepší kuchař.
Když jsem chodila na houby s tátou, musela jsem počítat s tím, že se v lese zamotáme a budeme hledat cestu ven. Táta totiž v zápalu hledání prolézal kdejakou houštinu klidně i po čtyřech a já ho občas musela volat, protože jsem měla strach, že mě tam zapomene jako Mařenku z pohádky o Perníkové chaloupce. Ale vždy jsme se vítězně vrátili, pokaždé s plným košíkem, nebo plátěnou taškou.
Pamatuji si na jednu historku, kdy jsme s tátou sice nebyli na hřibech, ale uprostřed lesů u jednoho žabincem porostlého rybníčku. Táta se rozhodl, že bude chytat ryby - nikdy předtím to nedělal (aspoň tedy o tom nevím). Nahodil do té zelené vody nějakou udici a já bloumala okolo. Byly mi asi tak čtyři, pět let. Pamatuji si, že jsem najednou do té louže spadla. Táta místo ryb ( které v tom rybníčku ani nebyly) musel lovit svou promáčenou a bodláčím i žabincem oblepenou dcerušku a nést ji na ramenou domů, kde dostal řádně vynadáno, cože to s tím dítětem vyváděl.
Ale to jsem trochu odbočila od houbové tematiky tohoto článku. Jak jste si jistě všimli, jmenuje se Muchomůrky. Možná se divíte, že jsem se o nich zatím nezmínila. Záměrně - je to tajemství. Já si totiž z nich dneska udělala večeři. Byly dvě, měly hezky červené kloboučky s bílými puntíky a bílé nožky. No prostě vypadaly báječně a já neodolala. Tak to jen tak na okraj - kdybych se tu náhodou už neukázala, ať víte proč.
Nějak se mi začíná motat hlava... Snad tu ještě stačím vložit fotky, aby měli mykologové i lékaři usnadněnou práci.
***
Kdo by jim odolal?
***
Článek je součástí soutěže Za barem II, 13. zadání.
Komentáře
Okomentovat