Měsíční

Kochá se odleskem sluneční záře,

v zrcadle tom každou noc se zhlíží.

Kdopak by vyčetl z jeho chladné tváře,

o čem sní, co hlavu jeho tíží.

Nehnutě nazírá do temného kraje,

zná každou skrýš v korunách stromů.

Poslouchá vítr, co na jejich struny hraje,

poslouchá šepot, patřící bůhvíkomu.

Namodralé světlo milenci rádi mají,

tisknouce se k sobě v jeho bledém svitu.

Ať je to v červenci, nebo v sladkém máji,

hlídá jejich kroky bedlivě do úsvitu.

Jeho přísné oko krajinou teď bloumá,

poodhalí závoj temných nočních rejdů.

Není snad na světě žádný jiný koumák,

co by pod nos viděl nekalým obejdům.

Co jen všechno vidí na nebeské pouti,

to by člověk neřek a on nemůže, nesmí.

Musí pouze klidně po obloze plouti,

a pohledem chladným hlídat celý vesmír.