Colours of Ostrava 2012, den třetí - Euzen, Zaz, Alanis Morissette, Acollective
Festival se přehoupl do své druhé poloviny a já se ráno vzbudila ve výborné náladě. Třetí den je většinou nejnáročnější, ale adrenalin způsobil, že jsem se necítila vůbec unavená, i když spánku jsem moc nedala. Tentokrát jsme měli program opět nabitý - rozhodli jsme se tedy zahájit sobotu v kině.
Jirka je známý filmový maniak, takže mi nedalo velkou práci přesvědčit ho, abychom se zašli mrknout na kultovní Trainspotting. Potupně přiznávám, že jsem tuto filmovou legendu ještě neviděla - jak jsem stará, tak mám mezery. A byla jsem ráda, že jsme zašli. Film má spád, je až nechutně reálný, chvílemi vás z něj zamrazí, chvílemi donutí k výbuchům smíchu, chvílemi se vám z něj dělá šoufl. Snímek ukazuje pohled na svět ze strany drogově závislého člověka, jemuž droga nejprve něco dává, obohacuje jeho život, ukáže mu cestu do ráje, aby z něj pak v jediném okamžiku udělala roztřesený uzlíček. Naturalistický a uvěřitelný příběh doprovází skvělé herecké výkony a výborně zvolená hudba.
Po kině jsme se vydali zpět do víru koncertního mumraje. Neminuli jsme výborný koncert Michala Prokopa a Framus Five, který nabídl kromě starých a osvědčených fláků též pár kousků z připravovaného alba. To se údajně mělo právě na Colours křtít, ale bohužel se jim nepovedlo ho dotáhnout do konce. Bude hotovo snad někdy v srpnu, takže si na něj počkejte. Měla by na něm být i píseň, věnovaná zdejší slavné Stodolní ulici.
Po Prokopovi jsme zůstali na místě - měli po něm vystoupit Euzen, na něž jsme byli zvědaví. Zpěvačka Euzen, Maria Franz, u nás už vystoupila před dvěma lety jako doprovodná vokalistka a ozdobila koncert kapely Valravn. Obě spřízněné skupiny pocházejí ze severu - Dánsko, Norsko a Faerské ostrovy - a jejich společným jmenovatelem je lehká melancholie v hudbě i naléhavost a křehká vroucnost v hlasech obou zpěvaček. Je zajímavé, že ty holky mají zvláštní odstín hlasu, který je snad dán podnebím, nebo se s tím už narodily - dal by se přirovnat k pohanským zpěvům u severských ohňů a připomene vám svou barvou třeba i Bjork.
Maria Franz je křehká, nádherná dívka s bledou pletí a záplavou rezatých dredů, štíhlounká a ladně se pohybující do rytmu hudby. Oblečena v krásných černých šatech vypadala jako mladá severská bohyně a není divu, že mužské části publika při pohledu na ni podklesávala kolena. Koncert překvapil, podobně jako právě před dvěma lety Valravn. Hutný zvuk kapely, která je žánrově nezařaditelná, vás vtahuje dovnitř - a tam už čeká Maria, aby vás půvabně obtančila a spoutala svým něžným i drsným projevem. Podle mě jeden ze špičkových koncertů a určitě velký zážitek (hlavně pro Jirku:-)).
Sobota byla vůbec hodně "ženská", na Euzen totiž takřka okamžitě navazovala Zaz na vedlejší hlavní scéně. Zaz je mladá a nadějná francouzská zpěvačka a svým civilním, rozpustilým a bezprostředním projevem se okamžitě stala miláčkem publika. Na jejím koncertě už bylo narváno, a tak jsme se postavili trochu vlevo od pódia, ale já neodolala a trochu jsem se posunula blíž.
Zaz vás přesvědčí, že hvězda současné scény nemusí být zmalovaná fiflena se silikony a tunou makeupu, je to úplně obyčejná holka se skvěle nakřáplým hláskem. Její písničky v sobě snoubí tradice cikánského jazzu, šansonu, pouličního šramlu, popu, swingu i flamenka s odzbrojujícím projevem, který je zcela otevřen publiku a vtahuje ho do hry svým humorem a svádivou přirozeností. Zaz, vlastním jménem Isabelle Geffroy, odehrála skvělý koncert - dokonce si pro nás připravila speciální projev v češtině, který přečetla s roztomilým francouzským přízvukem. Patří k těm interpretům, kteří si libují v komunikaci s publikem a i když u nás její rodnou řečí vládne málokdo, poradila si i s tímto handicapem. Na pódium tak byla pozvána překladatelka z řad diváků - prostřednictvím níž nás Zaz zasvětila do tajů jedné písně. Zaz prostě bodovala, byla neuvěřitelná, milá a zaslouženě se zařadila mezi nejlepší interprety, kteří kdy na Colours vystoupili.
To ovšem neplatilo pro další hvězdu večera - Kanaďanku Alanis Morissette. Nejsem jejím příznivcem, ale zajímalo mě, jak koncert proběhne, a tak jsme zůstali.
První rozladění přišlo, když se koncert zpozdil o čtvrt hodiny - na pódiu se nic nedělo, takže to nebylo způsobeno nějakými problémy s laděním zvuku ( mám pocit, že zvukaři si šli hodit šlofíka). Když koncert konečně začal, vůbec jsme slavnou hvězdu neviděli, jen slyšeli její zpěv, který zněl jak z playbacku. Prvních deset minut se Alanis neukázala a ani lidé, kteří stáli přímo naproti pódia, se s ní nemohli přivítat. Bylo tam dost fanoušků, takže mi to přišlo vůči nim nefér, vzhledem k tomu, že všechny ostatní kapely byly nesmírně vstřícné.
Když už konečně slavná umělkyně přišla, zběsile běhala od jedné strany pódia k druhé a její zpěv byl prapodivný. Chvílemi mi přišlo, že vůbec nezpívá, že si to nechává jen pouštět, chvílemi zase zpívala hrozně. Písničky se mi nelíbily, zvuk se mi nelíbil, přišel mi umělý, jako celá tahle show. Kytara, na kterou měla Alanis jako hrát, tomu dodala korunu - snad si nemyslí, že jsme tak blbí, abychom jí to její divadlo zbaštili. Držela celou píseň jeden akord a to ještě nějaký pofidérní a jen rukou přejížděla po strunách. Nehledě na to, že tam ta kytara vůbec nebyla slyšet. Sólo, které hrála na foukací harmoniku, bylo taky hodně vtipné a hodné tak žáčka základní umělecké školy.
Nelíbilo se mi ani to, jak zpěvačka odkládala své nástroje - prostě jen zvedla ruce, nechala si odebrat kytaru a ani se na toho člověka nepodívala. Vlažná, nesympatická a vyčpělá - tak na mě působila Morissette. Vypadala, jako že se jí k nám vůbec nechtělo, že ji snad na náš festival museli dokopat. Četla jsem zajímavé názory návštěvníků koncertu, že by Alanis měla vrátit honorář a ještě zaplatit, že na tak skvělém festivalu vůbec mohla být. Potvrdila jen můj názor, že někdy místo velké hvězdy může být daleko zajímavější koncert méně známé kapely, která do toho jde s nadšením a navíc vás obohatí o nové zážitky a novou muziku. Alanis se nepodařilo ani se ctí odehrát své letité hity. Bez rozloučení a bez přídavku nám zmizela v zákulisí a nikomu to snad ani nebylo moc líto. Mi tedy určitě ne. Tento koncert považuji za největší letošní propadák.
Po Alanis jsme se přesunuli od hlavního pódia. Byla jsem sice už hodně utahaná, měli jsme na hodinkách něco kolem půl dvanácté v noci, ale Jirka mě přesvědčil, že se půjdeme podívat na izraelskou kapelu Acollective. Přešli jsme areál - tedy spíš překlopýtali po kamenech při sporém osvětlení a došli k naší staré známé OKD Fresh stejdži. Zatím tam ještě probíhal nějaký koncert, a tak jsme chvíli poseděli a pokecali a jakmile se lid rozešel, obsadili jsme opět naše místa u pódia.
Zatímco jsem si odskočila na Toitoiku a pro pivo, Jirka stačil pokecat s nějakým Američanem (alespoň tvrdil, že to byl Američan). Hledal kapelu Animal Collective - ta totiž hrála shodou okolností v téměř totožný čas na hlavní scéně a pro podobný název se to mnoha lidem pletlo. Říkal Jirkovi, že je ze stejného města, jako skupina - docela mě překvapilo, z jaké dálky k nám někteří přijeli. Dělala jsem si trochu legraci, že to beztak byl ruský Žid, protože uměl trochu rusky a ptal se Jirky, jestli pro něj ruština nebude k domluvě jednodušší. Samozřejmě že nebyla, ale přece mi bylo trochu divné, že by v Americe měli ve školách ruštinu. No ale je to možné, že.
Kapela Acollective měla vystoupit v jednu v noci a lidí bylo pořád poskrovnu. Všichni se nechali zlákat příslibem velkého koncertu na hlavní scéně, a tak se na ně dostavili hlavně objevitelé a fanoušci. Vedle mě stála holka, která s nadšením vyprávěla, jak poslouchala tuhle kapelu při učení se na zkoušky a jak se jí díky nim povedlo dostat z nich dobré známky.
Koncert byl skvělý. Písničky jsem sice neměla moc naposlouchané, ale líbí se mi jejich styl - rock s příměsí psychedelie, blues a kabaretu. Špičkové výkony muzikantů si vysloužily nadšený ohlas věrného publika a potvrdily, že téhle kapele by příště slušelo větší pódium. Mají v sobě velký potenciál, skvělé nástrojové vybavení a dobré skladby, co na koncertě mají sílu zaujmout. Holka vedle mě mi celou dobu pištěla do pravého ucha a ječela nadšením tak, že zvládla udělat kravál nejmíň za deset - trochu mě to ucho pak bolelo. Ale to byla jediná vada na kráse - vlastně ani to ne, protože je fajn, že si tahle u nás neznámá kapela už stihla "vyrobit" takové příznivce.
Po koncertě jsme se nabuzení a probraní odebírali na svůj noční spoj, bylo něco po druhé v noci. Jirka považoval sobotu za nejvydařenější den - i přes zpackanou Morissetku, ale říkal, že si kvůli ní nenechá kazit náladu. Já pořád ještě trvala na tom, že pátek byl o kapku lepší. Ale i tak - sobota se vyvedla, Zaz byla úžasná, Euzen i Acollective skvělí, viděli jsme výborný film, pobavili se, co chtít víc. Takže domů a rychle spát, ať můžeme zítra pokračovat.
***
Michal Prokop & Framus Five
***
***
***
Euzen
***
***
***
***
***
Acollective
***
***
Komentáře
Okomentovat