Colours of Ostrava 2012, den první - Svjata Vatra, Infected Mushroom
Zdravím všechny věrné čtenáře, kteří se (snad) těší na mou reportáž z letošních Colours. Úvodem bych chtěla poznamenat, že pokud se vám článek se zážitky z prvního dne bude zdát trochu rozpačitý, vězte, že i tak rozporuplný pocit jsem zažívala. Přece jen - když jste zvyklí několik let na určité prostředí a orientujete se tam jako doma, je pro vás nový a rozlehlý areál velká neznámá a může zpočátku přes své kouzlo a atmosféru působit trochu nepřátelsky. Tyto pocity se během bohatých koncertních i ostatních kulturních zážitků vytrácely a dnes můžu směle prohlásit Colours of Ostrava 2012 za velice vydařený ročník.
Vydařený jak hudbou, tak i prostředím, ve kterém opravdu festival získal nový rozměr a do budoucna se k nám do Ostravy za ním bude určitě sjíždět spousta lidí obdivovat jak jeho unikátní umístění, tak i (jak pevně doufám) stále kvalitní, zajímavou a objevnou muziku. Jsou tu, pravda, ještě některé mouchy, které bude třeba v příštích letech vychytat, ale myslím, že se to povede k všeobecné spokojenosti - i když vždy mezi námi budou remcalové, kterým bude vadit zas něco jiného. Každopádně se zdá, že organizátoři mají do budoucna velké vize a chtějí z festivalu udělat opravdovou událost evropských měřítek - což už se ostatně za jedenáct let jeho trvání povedlo.
Jediné, co mě na těchto snahách mírně děsí, je to, že se festival rozrůstá co do počtu návštěvníků a i když nový areál slibuje velké rezervy, přece jen už je to znát. Letošních jednatřicet tisíc návštěvníků Colours bezesporu přilákalo nejen dobré jméno festivalu a nebo zážitky z minulých ročníků; spoustu nováčků zcela určitě zlákala i známá jména interpretů, jako je kupříkladu Alanis Morrissette. Zkušenost z jejího sobotního koncertu mě utvrzuje v přesvědčení, že přesně takovým "hvězdám" by se Colours do budoucna měly vyhýbat.
Ale dost už, nyní vás zvu na procházku Dolních Vítkovic, jejichž historie sahá do první třetiny devatenáctého století a které jsou jedinečnou industriální památkou Ostravy. Vítejte na Colours!
Letošní ročník festivalu, v pořadí už jedenáctý, je přesto něčím první. Je to první ročník, kdy opustil přívětivé stanoviště Výstaviště Černé louky a Slezskoostravského hradu, dokonce i kostela a všech klubů ve městě a přestěhoval se do památkové zóny Dolních Vítkovic. Pro ty z vás, kteří nejste zdejší - jde o monumentální, industriální, velkolepou... no prostě jsou to staré, vyhaslé Vysoké pece a přilehlý areál, notně prašný a dýchající svou tajemnou atmosférou, jako z filmu Ocelové město.
My s Jirkou, letos jen sami dva, jsme se ve čtvrtek 12. července 2012 vypravili v podvečer na toto nové, pro nás zatím tajemstvím obestřené místo. Ač místní, zatím jsme tento areál nenavštívili a jeho nedávné slavnostní otevření jsme si nechali ujít - zčásti i proto, abychom se nechali překvapit.
Při vstupu, už opatřeni náramky (letošní látkové byly o mnoho hezčí, než ty loňské), jsme se zvědavě jali oblížet místo, kde budeme letos trávit ty čtyři nejhezčí dny z celého léta. Procházeli jsme se zatím celkem v klidu mezi zrezivělými komíny a starými budovami, zjišťovali, kde jsou hlavní scény, a pak jsme se rozhodli dát si něco k pití.
Po cestě k zatím prázdnotou zejícímu stanu s občerstvením mě odchytila nějaká reportérka z rozhlasu a jestli prý se mě může zeptat na pár otázek (čili dělala se mnou intervjůk).
Nejprve ji zajímalo, zda jsme místní a když jsem odpověděla, že ano a že na festival chodíme pravidelně, zajásala, nachystala si mikrofon, který mi šoupla k puse a hned spustila: " Jak se vám líbí nový areál a jaký je váš první dojem z něj?" Rozhlédla jsem se kolem sebe a řekla, co mě napadlo jako první : "Je to tu jako v Ocelovém městě." "Co říkáte na přestěhování festivalu z krásného prostředí Slezskoostravského hradu?" ptala se mě ta dobrá žena dále, povzbuzujíc mě profesionálním úsměvem. " No, je mi už teď smutno. Bylo to tam sice menší, ale útulnější, zelenější a navíc,(reportérka stále kývala hlavou a usmívala se) byli jsme tam už zvyklí." "V čem si myslíte, že tkví přednost toho, že se festival přestěhoval sem?", zněla další otázka. " Je to tady určitě prostornější a prostředí továren, myslím si, dobře vystihuje mentalitu našeho města."
"A co byste vytkla organizátorům?" otázala se mě na závěr. "Nejvíc mi vadí, že je tu nevhodný povrch. Hrubá struska a kameny, po kterých se bude špatně chodit. A možná by tu neškodilo víc zeleně." Jo, tak struska, to bude námět na horor. A mé odpovědi, zatím optimistické, by se možná po nějakém čase ještě změnily, ale to by paní reportérka musela přijít tak za hodinu, dvě.
Zatím jsme pod slunečníky klidně popíjeli - já červené festivalové pivo, uvařené k letošnímu 115 výročí založení Ostravaru a Jirka kofolu. Překvapena jsem byla z nových pevných kelímků, do kterých se nápoje čepují - platí se za ně záloha padesát korun. Je to proto, aby návštěvníci nedělali lidově řečeno bordel a pěkně si je hlídali. Můžou si je taky odnést jako suvenýr - speciálně pro tuto příležitost měly některé potisk s logem festivalu.
Procházeli jsme se velikým areálem a měli času dost - první koncert začínal v osm a podle Jirky byl na hlavní scéně. Jenže - my to spletli. Hlavní scéna se jmenuje Česká spořitelna stage a náš koncert začínal na České spořitelně active stage. Zbývalo nějakých třicet minut do začátku, když jsme to zjistili. Chodili jsme stále v kruhu mezi jednotlivými scénami a ne a ne to najít. Lid začínal povážlivě houstnout a my se tam pořád motali - pořádné označení nikde. Tak jsem se rozhodla využít služeb informačního centra.
Na mou otázku mi slečna odpověděla, že musím vyjít ven za bránu. Tak jsme se vymotali ven - všude lidí, jak malých myší, a já šla zase k dalším informacím, protože mě fakt nenapadalo, kde bych tu měla hledat nějakou stage. Další slečna mi řekla, že se musíme vrátit zase zpátky - to už jsem začínala nadávat a dost sprostě. Takže zase zpět k bráně, kde byl houstnoucí dav - naštěstí byl vchod pro nás okroužkované mimo.
A kam teď? Ptali jsme se lidí, někteří bloudili stejně bezradně, jako my. Chodili jsme pořád dokola a já klela jako starý havíř, když mu dojde pivo v lednici. Struskový povrch dělal taky své - nohy se mi na těch šutrech pěkně smekaly a párkrát to vypadalo, že si zvrtnu kotník.
Nakonec jsme zjistili, že naše utajená scéna je v boční skryté uličce a navíc - vůbec není označená. Bylo to v budově, na níž se skvěl nápis Kavárna. Před vchodem stála ochranka a pouštěla dovnitř jen tolik lidí, kolik jich vylezlo ven. Prostě kus za kus. Byli jsme poměrně vpředu, takže jsme se rozhodli čekat - po té šílené anabázi na strusce se mi už fakt nechtělo nikam šmatlat. Za pár minut - lidi ven dost čile vycházeli, uvažovali jsme, proč? - nás pustili dovnitř. Vlezli jsme do malého sálu, kde už hrála estonsko-ukrajinská kapela Svjata Vatra, kterou známe z ročníku 2009 - tehdy jsme na ni pařili ve stanu Tent.
Svjata Vatra
Hned po příchodu do sálku jsem pochopila, proč lidi odchází; byl tam naprosto vydýchaný vzduch, žádné větrání a horko takové, že jsem okamžitě byla mokrá. Kapela hrála skvěle, to se musí nechat. Všichni svlečení do půl těla, pot z nich jen lil, ale i na takovém improvizovaném pódiu lidi pěkně - teď nechci říct rozehřáli, protože víc už to nešlo - prostě je upoutali svou energií a drajvem.
Svjata Vatra
Abyste byli v obraze - Svjata Vatra je kapela, založená ukrajinským trombonistou Ruslanem Trochynskyim, bývalým členem Haydamaki. Nástrojové vybavení bláznivých hudebníků je tradiční - vévodí jí arménský duduk (hoboji příbuzný národní nástroj s tisíciletou historií), ruská garmoška, dudy, židovská harfa a flétna, djembé i darbouka, ba dokonce i kosa. Nevěřili byste, jak perfektní dokáže vyloudit zvuk.
Písně Svjate Vatry jsou stavěny na lidové tradici, do níž ovšem kapela zabudovala rockové, jazzové a bůhvíjaké jiné prvky. Na koncertech dovede lidi uhranout a strhnout - umí být řízná i teskně zádumčivá, asi jako kraje, z nichž pochází.
Tak jsme se tedy taky nechali strhnout a rozhýbat, jakož i napumpovat energií - přes tu pekelnou saunu, která na této ministage panovala. Po východu ven to byl docela velký teplotní šok. A teď už hurá na další koncert.
Čtvrtek je vždy rozjezdový - než se člověk zorientuje a rozkouká, může se stát, že něco prošvihne. Já třeba prošvihla Kronos Quartet, na které jsem si chtěla zajít a podle ohlasů šlo o mimořádnou událost. No nic, moje chyba, snad někdy příště.
Infected Mushroom
Jirka mě ovšem nalákal na Infected Mushroom, což jsou izraelští průkopníci v žánru psychedelic trance. Jejich hudba v sobě mixuje metal, progrock, pop, dubstep, arabské melodie, syntezátory - čímž údajně vybočují z veškerých žánrových škatulek. Jejich věhlas potvrdilo sedm alb a hity, které mají milionový počet shlédnutí na internetu. To samo o sobě ovšem není žádnou zárukou kvality - tou je spíš spolupráce s takovým jmény, jako je kupříkladu Ray Manzarek z The Doors, Perry Farrell z Jane's Addiction či zpěvákem Korn Jonathanem Davisem. Na koncerty si sebou duo, složené z dýdžejů a programátorů Amita Duvdevani a Ereze Aizena, vozí brazilského bubeníka Rogéria Jardima a dva kytaristy - Ereze Netze a Toma Cunninghama.
Možná před pár lety bych nad možností navštívit takový koncert jen ohrnula nos. Netvrdím, že jsem doma ve všech žánrech a že mě "bere" elektronická hudba. Ale festival je pro mě výzvou, abych poznávala i jiné styly. Zajímá mě i složení publika - je opravdu vidět, že každý koncert přiláká jinou směsku lidí. Na Infected Mushroom převažovali mladí lidé a vzduchem se linula "vůně" trávy.
Tento první venkovní koncert byl také nepřiměřeně hlasitě ozvučený, což bývá stará bolest - čím hlasitěji, tím líp. Mé ušní bubínky trpěly, ale po chvíli si zvykly a kupodivu jsem neohluchla. Bicí se razantně snažily přehlušit klávesy a kytaru a kvůli silnému zvuku to chvílemi splývalo do méně přehledné zvukové masy. Ale přesto to bylo energické a soudě z reakcí fanoušků se koncert líbil. Pro mě to byl spíš takový rozjezd a příslib nových zážitků - první den jsem opouštěla Colours plna rozporuplných pocitů, ale už natěšená na další den.
Díky novému stanovišti festivalu to máme domů tramvají pouhou čtvrthodinku - ocenili jsme snahu pořadatelů, kteří se domluvili s místním Dopravním podnikem na posílených spojích (ono by to ani při těch davech jinak nešlo). Proto nebyl tak jako jiné roky problém dostat se rychle do postele - tramvaj jezdila každou hodinu. První den jsme dorazili domů asi kolem půl druhé, šup do peřin, trochu se prospat a vzhůru za dalším dobrodružstvím!
P. S. - omluvte, prosím, kvalitu fotek, je to foceno ještě starým křápem. Hned v příštím článku budou fotky lepší a zajímavější - to vám garantuji.
Komentáře
Okomentovat