Colours of Ostrava 2012, den druhý - Bobby McFerrin, Antony Hegarty & Janáčkova filharmonie, The Flaming Lips

Pokud bych měla označit jeden den, který se mi letos na festivalu nejvíc líbil, byl by to asi pátek. Už od pohledu to byl "můj" den - Bassekou Kouyaté & Ngoni Ba, Tamikrest, Bobby McFerrin, Antony and the Johnsons a the Flaming Lips. Trochu mě mrzelo, že jsem se nedostala na Ebeny, ale nevadí. Ty můžu ještě vidět, ale geniálního hráče na ngoni a malijského griota Bassekoua už třeba nikdy. Tyhle dva koncerty se totiž překrývaly a abyste byli dokonale v obraze, prozradím vám, že míst, na kterých se koncertovalo, nebo hrálo divadlo, bylo sedm; kromě toho jedna scéna workshopová, jedna diskusní, jedna představovala filmový klub, jedna byla určena dětem a jedna tanečníkům, kteří se přišli rozhýbat na mixy dýdžejů. Opravdu přebohatý výběr, když to srovnám s Master of Rock, kde jsou pódia jen dvě a mezi nimi se davy diváků neustále přelévají. Navíc mi vyhovuje pestrost programu, možnost výběru z menších scén a méně známých interpretů, možnost poznávání jiných kultur a vnímání jejich hudby, líbí se mi takřka "rodinná" atmosféra, která se vytváří mezi hledištěm a pódiem. Zkrátka si to užívám a vybírám s chutí to, co bezpodmínečně "musím vidět".

Bassekou Kouyaté & Ngoni ba

Bassekou Kouyaté z Mali byl tedy jedním z těch, na které jsme se v pátek vypravili a rozhodně jsme neprohloupili. Byl to skvělý úvod pátečního odpoledne - koncert začínal na jedné malé scéně, nazvané OKD Fresh stage, v půl páté. Dostavili jsme se v předstihu a bez problémů se uvelebili v první řadě.

Ti, kteří mě znají a chodí sem pravidelně, ví o mé slabosti pro africkou hudbu, zejména malijský region. Zpívající virtuoz a hráč na prastaré ngoni Bassekou Kouyaté se vyučil u Ali Farky Tourého, jednoho z nejuznávanějších afrických kytaristů a hudebníků, který bohužel již několik let není na tomto světě. Ten o něm prohlásil, že má ruce jako černé diamanty a Kouyatého nástup na sólovou dráhu to jen potvrdil - hned zkraje získal prvenství v kategoriích prestižní ankety BBC Awards for World Music Nejlepší africký umělec a Nejlepší africké album roku 2007. Taj Mahal, jeho spoluhráč, o něm řekl: "Bassekou je genius. Potvrzuje, že blues pochází z malijského kraje Segou."

Šestačtyřicetiletý charismatický Kouyaté pochází z váženého rodu griotů, patří k západoafrickým profesionálním hudebníkům a kronikářům a je to pravděpodobně největší revolucionář, který se kdy mezi hráči na ngoni narodil. Odmítl jeho tradiční zástupnou roli a na malý dřevěný nástroj o třech až pěti strunách, pokrytý kravskou kůží a zakončený klackem a tudíž bez hmatníku, hraje s omračujícím drajvem těch nejlepších světových kytaristů. V rukou tohoto geniálního a i přes jeho "vznešenost" skromně působícího umělce ožívá africká loutna neuvěřitelnými rytmy - doluje z ní melodické a strhující písně a svou hrou na tento jednoduchý nástroj ve vás vyvolá úžas. Místy ngoni opravdu zní jako kytara - Kouyatého sóla jsou plné improvizací s takřka jazzovými prvky.

Stejnou pozornost si pak zaslouží Kouyatého kapela Ngoni ba (Velké ngoni), složená výhradně z jeho bratrů a příbuzných s loutnami v rukou a z jeho ženy Amy Sack, která hudebníky doprovází zpěvem.

Tak tento koncert zahájil náš páteční program - musím přiznat, že mě nadchl a zvedl mou náladu okamžitě na sto procent. Byla jsem doslova ohromena mistrovskou hrou, lehkostí s jakou se kapela pohybuje ve spletitých improvizacích a přitom vás nabíjí kromě hudby i neskutečným optimismem. Neodolala jsem a po vydařeném koncertu jsem využila autogramiády - tedy, Bassekou přišel sám mezi lidi a ochotně podepisoval alba a povídal si s nimi. Bylo to neuvěřitelně milé a byla jsem ráda, že jsem si jeho album opatřila - mám tak cennou vzpomínku na báječné vystoupení.

Tamikrest - Elhoriya

A v Mali jsme ještě chvíli zůstali - na druhém největším pódiu za hodinku začínali moji oblíbenci Tamikrest, následovníci proslulých Tinariwen, drsných Tuarégů s elektrickými kytarami. Akorát byl čas na přesun s občerstvením a opět se nám povedlo zabrat si místa v první řadě. Měli jsme zkrátka štěstí a taky jsme věděli, že je třeba přijít v předstihu, než se lidi nahrnou. První řada je luxus - můžete se opřít a vidíte bez toho, že by vám ve výhledu bránil někdo, kdo má přes dva metry.

Tamikrest odvedli prvotřídní výkon - jejich naříkavé a nostalgické pouštní blues na chvíli ovládlo Colours. Drsná i hypnotizující hudba byla podbarvena ječivým vokálem zpěvačky, atmosféru dokreslovaly tradiční oděvy Tuarégů - typické dlouhé hábity a šátky, které měli někteří omotány nejen kolem hlavy, ale i úst. Tohle je charakteristický oděv mužů a šátek, zakrývající ústa, značí v jejich kultuře úctu. Ženy naopak zahalené nechodí, nosí pouze závoj přes vlasy, ale jsou běžně k vidění i prostovlasé.

Tamikrest ( v jazyce tamashek znamená spojení, uzel) mají za sebou šest let existence a dvě alba - Adagh (2010) a Toumastin (2011). Obě velmi dobře bodovaly v mezinárodních anketách. Tamikrest rovněž spolupracovali s americkou kapelou Dirtmusic, s níž natočili album BKO a vyjeli na evropské turné, kde hráli na stejných pódiích s Tinariwen.

Během koncertu mě velmi pobavily dvě opravdu malé děti - dle mého odhadu tak šest až osm let - které se za námi protlačily do první řady. Stály vedle mě a očividně se velice dobře bavily - tančily, tleskaly do rytmu, mávaly na pódium (zpěvačka jim zamávala zpět). Čekala jsem, že je to třeba nebude dlouho bavit, ale ne - vydržely dlouho a bylo vidět, jak si to užívají. Jen jsem trochu žasla, že rodiče neměli strach děti takhle pustit samotné - zahlédla jsem je pak ještě jednou v kotli na jiném koncertě.

Když jsme odcházeli z Tamikrest, na vedlejší hlavní scéně právě začínal hrát Bobby McFerrin. Bylo už značně plno, proto jsme se museli spokojit s místy na kraji - viděli jsme pódium pouze z boku a pohled na to, co se tam děje, nám zajišťovala velká obrazovka. Bobby Mc Ferrin odehrál koncert za účasti hostů - bylo to v podstatě trochu kabaretní vystoupení s divadelními prvky. Zábavné a strhující, došlo samozřejmě i na zpěv publika a jako speciální host se objevil i Dan Bárta, který odehrál svůj koncert před McFerrinem. Musím říct, že Bártu považuji za jednoho z nejlepších tuzemských zpěváků - a mám pocit, že s Bobby McFerrinem už vystupoval na svém nedávném koncertě v ČR. Jirku sice mrzelo, že neslyšel Don't Worry, Be Happy, jakož i to, že jsme se nedostali na lepší místa a špatně tak viděli - ale přesto ve mě vystoupení zanechalo velmi dobrý dojem. Jen je asi fakt, že Ferrinovi mnohem víc svědčí spíš komorněji laděné koncerty, na kterých může uplatnit osobní kontakt s publikem, což tady nebylo až tak možné.

Po tomto koncertě jsme na hlavní scéně už zůstali - měli jsme sice dost času, ale chtěli jsme se dostat dopředu, protože za hodinu měl vystoupit Antony and The Johnsons s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Antony byl můj velký favorit letošního ročníku a jsem moc vděčná pořadatelům, že se jim povedlo tohoto famózního zpěváka přivézt - údajně koncertuje velice málo, takže to určitě stálo dost úsilí.

Před dvěma lety jsem Antonyho (klikni na odkaz a čti víc) objevila díky tomu, že na Colours dávali ukázky z jeho klipů a písní. Zaujala mě nejen osobnost tohoto velmi zvláštního člověka, ale především sametově zbarvený soulový hlas s přehršlí emocí, prostřednictvím nějž vypráví příběhy ze života, týkající se lásky, ztracené identity i mizející přírody. Antony je naprosto výjimečný skladatel - jeho hudba i hlas jsou jedinečné a nenapodobitelné. Neznám na hudební scéně nikoho, kdo by se mu byť jen vzdáleně podobal.

Na něj jsem si s radostí vystála v první řadě místo, opět se nám to povedlo a měli jsme vynikající výhled. Teď bych ještě chtěla podotknout, že jsem už druhý den měla pocit, že zvuk na všech koncertech se významně zlepšil - nebylo to přebušené a vůbec mě nebolely uši a nešumělo mi v nich jako jiné roky.

Před koncertem jsme dostali pár informací - přísný zákaz focení, dokonce tam nebyly ani obvyklé davy fotografů a také prosba o to, abychom se ztišili a naladili na hudbu - trvá prý nejméně sedm minut, než se člověk takzvaně přeladí.

A pak už to přišlo. Na pódium nastoupila Janáčkova filharmonie, vedená proslulým dirigentem Anthonym Weedenem. Bylo krásné, že lidi opravdu vyslyšeli prosbu o klid - rozhostilo se posvátné ticho, což při počtu diváků určitě kolem dvaceti, pětadvaceti tisíc bylo úžasně disciplinované. I v tom jsou Colours jiné - lidé jsou zde vnímaví a jdou většinou opravdu za hudebními zážitky.

Antony and The Johnsons - Cripple and the Starfish

Když se Antony objevil - vysoký, s delšími vlasy, silná postava zahalena v dlouhém tmavém hávu - byl uvítán jaksepatří. Na úvod nám zazpíval česky : "Dobrý večer, Ostravo!", což bylo milé. Jakmile začal své vystoupení, zmocnil se mě nepopsatelný pocit. Jeho hlas mě naživo naprosto očaroval a vychutnávala jsem si hudbu celým srdcem. Bylo vidět, že je trochu nervózní - zřejmě z toho, že vystupuje před tolika lidmi. V jedné písni mu vypadl text, což zvládl s vtipem a začal znovu - vůbec celé vystoupení prokládal proslovy a vtípky.

I přes zákaz focení někteří vytahovali aparáty - Jirka tedy udělal dvě fotky, jen bez blesku nejsou tak kvalitní. Chtěla jsem mít památku na tento krásný večer v přítomnosti tak výjimečného umělce. Tento koncert mohu směle označit za jeden z vrcholů.

Flaming Lips - Do Your Realize?? Live at Glastonbury 2010

Poté jsme i přes značnou únavu, neustálý déšť a lezavou zimu rozhodli, že domů ještě nepůjdem. Slibovaná show The Flaming Lips nás totiž nenechala chladnými a zůstali jsme. I když pauza trvala hodinu a čtvrt, během níž jsme doslova "klepali kosu" a seděli na pláštěnce na zemi, byli jsme vytrvalí, což se vyplatilo.

Flaming Lips zahájili poslední koncert ve velkém stylu - po stranách pódia tančící české dívky v roztomilých kostýmech školaček, frontman Wayne Coyne, který se doslova zrodil z obřího projekčního plátna a po něm celá kapela, scházející postupně po plošině dolů a rozjíždějící svou neuvěřitelnou, psychedelickou jízdu. Zpěvák se na úvod pustil do publika v obřím nafukovacím balónu, v němž na způsob zorbingu proplul hledištěm a byl lidmi vynesen zpět na pódium. Nechyběly ani záplavy barevných konfet, snášející se nad hlavy roztančených fanoušků, desítky barevných balónků a nad vším vévodila obří laserová koule.

Mohlo by se zdát, že celý koncert byl jen vydařené divadlo, ale to by nesměli Flaming Lips hrát výbornou hudbu. Lehce pinkfloydovské linky byly oživeny silnými melodiemi, celé to prokládaly záběry na projekčním plátně a člověk snadno propadal radostné euforii. Rozjásané publikum ani nechtělo kapelu pustit a ta se pustila ještě do přídavku a zakončila tak famózně druhý večer Colours. Pro mě další vrchol - těžko vysvětlovat, to se musí zažít na vlastní kůži.

Tento druhý den jsme opouštěli festival ve vynikající náladě - skvělé koncerty, úžasná atmosféra, perfektní publikum. Jediné, co mohlo tento den trochu kazit, byl déšť, ale ten nám vůbec nevadil. Ocenili jsme i krásné nasvícení celého areálu, který v noci získal zvláštní kouzlo a byl opravdu nádherný. Už mi ani nevadilo, že klopýtám po šutrech, zapomněla jsem na anabázi s hledáním stage z prvního dne. Těšili jsme se s Jirkou oba na další den a odjížděli naprosto spokojení domů.

P. S. Prosím, nekopírujte fotky. Pokud by někdo měl zájem vidět více, nechť nás kontaktuje ve Zprávě autorovi. Děkuji.

***

Bassekou Kouyaté & Ngoni ba