32 let od posledního koncertu Led Zeppelin

Němečtí fanoušci měli to štěstí vidět kapelu Led Zeppelin naposled - a dnes je tomu právě dvaatřicet let, které uplynuly od úplně posledního koncertu této legendy v Eissporthalle v západním Berlíně. Věnujme jim tedy krátkou vzpomínku, i když mám dojem, že smutnit netřeba. Konec možná přišel v pravý čas a i když to ode mě může znít cynicky, na pozadí všech událostí, které se kolem Led Zeppelin seběhly v posledních letech let sedmdesátých, to bylo nevyhnutelné a svým způsobem osvobozující.

Samozřejmě už jsem se tady o všech těch neblahých záležitostech kolem Led Zeppelin v mnoha článcích zmiňovala, ale nebude na škodu si připomenout, co předcházelo rozkladu slavných rockerů, kteří dodnes zůstali inspirací pro mnohé následovníky.

Vypadá to, že celá špatná aura, která se nad kapelou vytvořila v druhé polovině sedmdesátých let, si vybírala daň hlavně na jejich frontmanovi. Jako by osud chtěl testovat výdrž jednoho člověka, jako by jeho prostřednictvím zkoušel sílu a soudržnost skupiny.

Čtvrtého srpna 1975 došlo k tragické nehodě Plantovy rodiny na řeckém ostrově Rhodos. Jejich pronajaté auto, které řídila Robertova žena Maureen, vylétlo ze silnice a narazilo do stromu. Zraněným přispěchala na pomoc Maureenina sestra Shirley a přítelkyně Jimmyho Page Charlotte Martinová, které jely v automobilu za nimi. Vypadalo to dost zle - nejhůře dopadla Maureen, která se těžce zranila na hlavě, zlomila si pánev a nohu a ztratila mnoho krve. Robert utrpěl komplikovanou tříštivou zlomeninu nohy, která ho na dlouhé měsíce vyřadila z provozu. Díky okamžité pomoci se Plantovým podařilo opustit Řecko a letecky byli přepraveni do Londýna. Tam se jeho žena s dětmi Karakem a Carmen zotavovala ze svých zranění v nemocnici a Robert, díky daňovým problémům, našel dočasné útočiště na ostrově Jersey, kde se o samotě v těžkých depresích vyrovnával nejen s fyzickým poraněním, ale i odloučením od svých blízkých.

Byla to první rána pro jeho ego, možná první krutá zkušenost, při níž si uvědomil svou smrtelnost a také to, co pro něj ve skutečnosti znamená rodina. Jeho noha se hojila dlouho, což pro zpěváka, zvyklého se každý večer pohybovat na pódiu, bylo utrpením. Musel být trpělivý a čekat, zda bude léčba úspěšná a on bude moci na pódiu znovu provádět všechny ty bláznivé kousky jako dřív.

Nucená koncertní pauza, kterou si kapela musela dát, trvala až do prvního dubna 1977, kdy Zeppelini vystoupili v Dallasu. Přestávky využili k nahrávání v mnichovském studiu Musicland, kde se během necelých třech týdnů na přelomu října a listopadu 1975 rodila deska Presence. Na ní je citelně znát stav, ve kterém se kapela nacházela - návrat ke kořenům a bolestný pocit osamění a zranění doslova prýští z většiny skladeb. Tyto pocity byly ještě umocněny další neblahou skutečností - v Mnichově Jimmy Page a John Bonham zcela propadli užívání heroinu.

Album Presence bylo v jejich dosavadní řadě alb hodnoceno jako nejslabší, možná to bylo způsobeno depresivností nahrávky, možná menší pestrostí materiálu, na kterém dominují pouze Pageovy kytary a rozervaný Plantův hlas, možná tím, že brzy po jejím vydání se na scéně se objevil punk se zarytou nenávistí k nabubřelým rockovým dinosaurům, za něž byli Led Zeppelin považováni. Každopádně prodej alba nebyl tak dobrý a své určitě udělala i absence koncertů, které by jeho prodej bezpochyby podpořily.

Ovšem temné období těchto let si ještě nevybralo svou daň - to nejhorší kapelu teprve čekalo. Sotva se Zeppelini trochu zmátořili a Plant začal nabývat sebevědomí z toho, že se mu daří opět předstupovat na koncertech před fanoušky (byť noha nebyla ještě zcela v pořádku), zasáhla je další Jobova zvěst. 26. července roku 1977 zavolala Robertovi manželka do Ameriky tragickou zprávu - jejich šestiletý syn Karac náhle zemřel na zákeřný virus. Nemoc postupovala rychle a tragédii se nedalo zabránit. Tím samozřejmě končila veškerá legrace - Robert Plant spolu s Johnem Bonhamem, který pro něj byl v tragických chvílích vždy oporou a s několika dalšími lidmi z doprovodu okamžitě letěl domů.

Následovalo období, na které asi nikdo nevzpomíná rád - pohřeb malého synka absolvoval Robert jako ve snách a zoufal si, že jeho život už nemá žádnou cenu. Samozřejmě přišly výčitky k sobě samému, obviňoval se, že mu nebyl nablízku, že dal přednost slávě, penězům, drogám, groupies, lžím... a nejvíc ze všeho že v té době lhal sám sobě. Teď viděl, jak malicherné je všechno pozlátko slávy ve srovnání s životem vlastního dítěte.

Vypadalo to, že z téhle kruté rány se Led Zeppelin nemůžou vzpamatovat. Kapela velkoryse dala Robertovi čas na to, aby se se svou bolestí vypořádal sám; jediný, kdo mu byl v té době nablízku, byl bubeník Bonham. Trvalo velmi dlouho, než se připravil na návrat zpět a podle jeho slov to byl opět "Bonzo", kdo mu k tomu dopomohl.

Mezitím se Page plácal v drogách, pití a prázdnotě, John Paul Jones zveleboval své nové sídlo v Sussexu, kde žil s manželkou a třemi dcerami a zdálo se, že mu dočasný klid vyhovuje. To ticho před bouří bylo prolomeno teprve v listopadu 1978, tedy šestnáct měsíců od tragédie. Šestnáct měsíců Led Zeppelin nestáli na pódiu a nenahrávali. Během té doby se celá hudební scéna bouřlivě změnila a punk stačil ovládnout srdce mladých fanoušků nové generace. Navíc v té době zemřel dlouholetý kumpán a přítel Bonhama, bubeník The Who Keith Moon, který se nešťastně předávkoval léky, co mu měly pomoci k odvykání závislosti na alkoholu. Keith Richards z Rolling Stones byl zatčen a hrozilo mu sedmileté vězení. Na turné ho měl údajně nahradit Jimmy Page, který stále čekal, jestli se Robert vrátí. Těžko říci, jak by to dopadlo, kdyby Jimmy skutečně nabídku Stounů přijal - jeho feťácká pomatenost by jim asi neprospěla.

V této konstelaci se tedy Zeppelini znovu sešli, aby promysleli, co bude dál. Prioritou byla nová deska, jenže nápady, které dříve doslova sypali z rukávu, se ne a ne dostavit. Jimmy Page, na jehož velení vždy spoléhali, byl teď nepoužitelný, a tak celá práce zůstala na Jonesym a Plantym. Jonesy naštěstí měl v zásobě pár motivů, které schraňoval během let a i když ne všechny byly na nové album vhodné, přesto nezbylo, než je nějak využít.

Ve studiu Polar, patřícím švédské skupině Abba, v prosinci roku 1978 začali nahrávat svou poslední řadovku, nazvanou

později In Through The Out Door. V té době se z nich utvořily dva tábory - v jednom stál bubeník s kytaristou, kteří občas zapomněli, proč ve Stockholmu vlastně jsou, v druhém basák a klávesák v jedné osobě spolu se zpěvákem, kteří při popíjení nealkoholických drinků často čekávali na své parťáky ve studiu marně. Uvědomili si, že budou muset dělat sami, aby se vůbec práce pohnula z místa. Tak se stalo, že Jonesy převzal velení nad zvukem desky a Plant dodal do všech sedmi skladeb alba své texty, překypující zoufalstvím. Přirozeně se v nich chtěl vyznat ze svých stavů, jež prožíval po smrti svého syna. Výsledkem této spolupráce bylo album, na němž převažují melodie nové Jonesyho hračky - syntezátoru Yamaha GX-1, jenž byl právě na trhu žhavou novinkou. Jimmyho kytara v některých písních neobratně konkurovala novému zvuku a na desce se našlo jen málo písní, ve kterých by se skutečně blýskla. Jednou z nich je úvodní The Evening, impozantní a majestátně rozlehlá a také poslední I'm Gonna Crawl se strhujícím bluesovým sólem, vydolovaným Pageem odkudsi z tajemných hlubin. Jedním z vrcholů zůstává také balada All My Love, kterou pozvedl zejména dojemný Plantův zpěv, vyvěrající doslova z hloubi jeho raněné duše - věnoval ji Karakovi. Page se sice ušklíbal, že je to slaďárna, při které budou lidé na koncertech vytahovat zapalovače, ale souhra jeho akustické a elektrické kytary spolu s novoklasickými klávesami byla v písni vkusná a stvořila z ní jeden z nejlepších kousků desky.

V roce 1979 následovalo několik vystoupení, na kterých se kapela rozehrála v Dánsku a pokračovala dvěma obřími a nezapomenutelnými vystoupeními na anglickém festivalu v Knebworthu. Paradoxně to byly poslední koncerty na domácí půdě, Zeppelini pak už v Anglii nikdy nevystoupili (pokud samozřejmě pominu takzvané návraty, na nichž chyběl Bonham). Letní šňůru koncertů 1980 zahájili Led Zeppelin v Evropě - bylo to zčásti i proto, že Robert nebyl ochoten opustit na dlouhý čas svou rodinu. Manažer Grant ovšem plánoval návrat na velká pódia ve Státech a spolu s Pageem se snažili Planta "zpracovat". Nakonec se zdálo, že se jim to povedlo - Robert souhlasil s krátkým turné, které by vynechalo stadiony a snažilo se znovu navázat kontakt s fanoušky v klubech a na menších pódiích. Grant mu to odkýval a myslel si své. Až bude Robert v Americe, hupne zpět do toho kolotoče a všechno bude klapat jako hodinky.

Robert ovšem nebyl jediný, kdo nechtěl odjet nadlouho pryč z domu. Také Bonham se bránil Americe jako čert kříži a zdálo se, že se stále víc utápí v alkoholu. Jeho zdraví na tom taky nebylo nejlíp - není divu, po takovém zápřahu, který svému tělu během všech těch let dopřál.

Konec Bonzova hýření nastal jednoho zářijového dne - tehdy se po alkoholovém dýchánku, při němž do sebe naházel asi 40 odlivek vodky, už slavný bicman neprobudil. Toho dne, 25. září, skončily i veškeré naděje na to, že Zeppelini s novou energií vyrazí do osmdesátých let.

Tento poslední hřebíček do rakve Zeppelinů vyvolal v řadách jejich fanoušků smutek. Jejich milovaná kapela se rozhodla už nepokračovat dál, bez parťáka Bonza už to nemělo cenu. Bonhamova smrt je všechny hluboce zasáhla, zejména Roberta, pro kterého byl něco jako brácha a stejně tak se spolu i často hašteřili. Ale Bonzo byl také jediný z kapely, který mu byl vždycky nablízku, Robert proto cítil, že musí jeho rodině oplatit podporu, kterou mu kamarád tak často poskytoval. Jel tedy ihned utěšit jeho manželku Pat a děti Jasona a Zoe v jejich žalu.

Konec Zeppelinů byl nevyhnutelný a každý ze zbylých členů se pustil svou cestou. Robert Plant později přiznal, že byl rád, když ze sebe setřásl tíhu, kterou pociťoval zejména v posledních letech fungování kapely. Byl svobodný a mohl tvořit podle svého - což ovšem zpočátku byl trochu problém, protože byl z kapely zvyklý pracovat kolektivně. Ale dokázal shromáždit kolem sebe skvělé hudebníky a spolu s nimi vytvořit hudbu, co nechtěla bezduše kopírovat slavnou minulost. A to je konec legendy a začátek nového života...

Pokud jste dočetli až sem, tak vám děkuji a na závěr si tady pustíme dvě písně. Jednou bude All My Love z posledního alba Zeppelinů a druhou Like I've Bever Been Gone z prvního sólového alba Roberta Planta, Pictures at Eleven. Hezký poslech a krásný večer.

---

***