Uplynulo devět let od vydání How The West Was Won ( a čtyřicet let od doby, kdy byl dobyt Západ)

27. května 2003 vydala společnost Atlantic jeden z pokladů Led Zeppelin - záznam části dvou koncertů, odehraných během amerického turné v roce 1972. První z nich se konal v neděli 25. června v Los Angeleském Foru a ten druhý v úterý 27. června v Long Beach v Areně. Jimmy Page při prohledávání archivů kvůli chystanému DVD narazil na tyto nahrávky a spolu s hudebním režisérem Kevinem Shirleyem se pustil do jejich kompletace - spojili dovedně výběr z obou záznamů do jediného a ten pak vyšel pod názvem How The West Was Won.

Byla to velká sláva, když se fanoušci Zeppelinů po tolika letech dočkali konečně regulérního živého alba a potvrzoval to také jeho kasovní úspěch - ihned po vydání se album vyšvihlo na první příčku amerického žebříčku magazinu Billboard. Ale i jinde ve světě se How The West Was Won těšilo zájmu nadšených posluchačů a to zcela oprávněně - koncerty z roku 1972, které Zeppelini odehráli na západním pobřeží Ameriky, patřily k tomu nejlepšímu a díky pirátským nahrávkám i mezi sběrateli ceněnému materiálu. Kapela v té době byla na vrcholu tvůrčích sil, měla za sebou pět alb (z nichž Houses of The Holy ještě nebylo oficiálně vydáno) a hrála koncerty, běžně trvající tři hodiny.

Dobové recenze dokonce přišly s příznivými ohlasy na tyto koncerty a to při srovnávání s jinými superkapelami. Například s věčnými rivaly Zeppelinů Rolling Stones, jejichž produkce zřídka trvaly alespoň poloviční dobu a za něž diváci zaplatili v přepočtu téměř dvakrát tolik. Za osmdesátiminutové vystoupení Stounů dali fanoušci šest a půl dolaru a tři hodiny zeppelinovských hudebních orgií je přišly na sedm a čtvrt. To bylo samo o sobě dost přesvědčivým důkazem výjimečnosti Led Zeppelin. Nejen, že vydrželi hrát tak dlouho, oni se každým koncertem naprosto odevzdávali publiku a hráli s takovým zanícením a radostí, že to muselo obrátit na jejich víru i ty nejzatvrzelejší odpůrce.

Fanoušci koncerty přijímali s nadšením, které občas hraničilo až s šílenstvím. Někdy bylo nutno masu rozjívených dětí trochu usměrnit, zvlášť, když se objevily případy šarvátek v publiku. Robert Plant, jako dokonalý frontman a mluvčí kapely, v těchto okamžicích prokazoval své schopnosti ovládat davy s vtipem sobě vlastním. Většinou se mu povedlo publikum zklidnit několika dobře mířenými poznámkami a jelo se dál.

Tak třeba zrovna na koncertě v Los Angeleském Foru Plant zpozoroval, že se v davu někdo pere. "Hele, dlouháne, zklidni hormon! Já ti něco povím. Než tady začnou nějaký rvačky. Jak se do toho dáš, padáme, jasný? A povím ti ještě něco jinýho, není dobrý si to s náma rozházet. Když vydržíte všichni v pohodě, zůstaneme tady celou noc!"

Možná to zní trochu legračně, jakoby nabízel dětem, že když budou hodné, dostanou lízátko, ale asi to mělo účinek. Ten večer se Zeppelini loučili s publikem až po hodné době a po šesti přídavcích a bylo už vidět i slyšet, že se vydali tímto heroickým výkonem ze všech sil.

Později měly tyto vyčerpávající a spontánní akce vliv na Plantův hlasový výkon - kdo má trochu naposlouchané živáky z různých let, ví, o čem píšu. Zkrátka neškolený Robertův hlas dostával zabrat nejen jeho nespoutaným a nekontrolovaným používáním v prvních letech, ale i cestováním. V roce 1972, ze kterého pocházejí nahrávky na albu How The West Was Won, byl ve vrcholné formě a předváděl s ním neuvěřitelné akrobatické kousky. Další rok při nahrávání filmu a alba The Song Remains The Same už je slyšet, že mu hlas kolísá a jeho výkon není tak vyrovnaný. Snad byla na vině chřipka a opakovaný chrapot, snad si jeho hlas začal vybírat daň za neúměrné vytížení. Jisté je, že od roku 1973 si Robert musel dávat větší pozor na svůj hlasový výkon a občas využíval při zpěvu nižší tóniny. Někdy v roce 1988 měl v rozhovoru uvést, že v roce 1973 prodělal operaci hrdla a tři týdny nemohl promluvit. Tehdy žádná taková zpráva na veřejnost nepronikla, ale je víc než pravděpodobné, že to tak bylo. V pozdějších letech se už naučil držet obezřetně zpátky za pomoci zpěvového harmonizéru, který mírnil jeho nejextrémnější hlasovou gymnastiku.

No ale zpět k živáku How The West Was Won. Vyšel v podobě tří disků a obsahuje esenci toho nejlepšího, co tehdy Zeppelini hráli, včetně akustického bloku. Jeho poslech je zásadní - při něm si člověk uvědomí, jak neskutečnou sílu měla jejich hudba na koncertech. Pokud vás zajímá, co jsem o tomto albu psala před dvěma lety v článku, kde se obírám zvlášť každou písní a kde je též uveden kompletní playlist alba, klikněte sem.

Citace a informace v článku pocházejí z knihy Davea Lewise a Simona Palletta - Led Zeppelin Všechny koncerty (a pak ten pásek).