Tělo bez duše a mysl bez těla

Člověk, coby tvor inteligentní, má dar svým mozkem ovládat nejen základní životní funkce těla, jako je dýchání, přijímání potravy a vyměšování. V tom jsme si kvit i s úplně nejjednoduššími organismy. Jako jediný vyšší savec je schopen konstruktivního myšlení, abstraktních představ i vymýšlení fantasijních námětů. Mysl a tělo tvoří po celý život jeden celek, jedno bez druhého nemůže fungovat. Konec přijde v okamžiku, kdy mozek vypoví činnost a nastává smrt. Z člověka se stává zcela bezcenná schránka, která je tak zvláštně cizí - najednou z ní vyprchá duše a tělo je jen jakousi neživou loutkou, kusem masa. Otázkou je, co se stane s naší duší - s tou obrovskou energií - po smrti. Můžeme se jen dohadovat, zda vyjde jako bílý obláček ústy z těla ven a je schopna samostatně přežívat, či se prostě jen rozplyne v nenávratnu. To zatím ještě nikdo nedokázal stoprocentně potvrdit.

Duše (či mysl) může ovšem také onemocnět. Znáte to prohlášení, když se o někom řekne, že je jak tělo bez duše. Takový člověk může být duchem nepřítomný, ne proto, že by snad cestoval v astrálním světě, ale proto, že se trápí. Tohle odpoutání duše od těla není vůbec nic příjemného, co by přinášelo uvolnění. Jsou to spíš jakési kleště, které drží konkrétní osobu v šachu a nepustí ji, pokud nebude schopna přijmout pomoc. A to je někdy velmi těžké.

Čím jsou věci složitější, tím větší je pravděpodobnost, že se pokazí. Přirovnala bych to k pračce - čím víc funkcí, čudlíků a programů, tím poruchovější je. Člověk ale není stroj a jeho psychika je křehká a snadno zranitelná. Myslím, že čím je společnost modernější a civilizovanější, tím víc přibývá právě chorob duše. S fyzickými chorobami si lékařská věda už dokáže poradit - dokáže dokonce i to, co by ještě před pár desetiletími bylo scifi. Ovšem proniknout do nehmotné schránky lidského myšlení a cítění není tak jednoduché, jako říznout nožem do břicha a vyjmout z něj kus nemocné tkáně.