My way to England

Někdy počátkem školního roku se Jirka dozvěděl, že jeho vzdělávací ústav pořádá na jaře studijní zájezd do jižní Anglie. Přiběhl domů celý divý a s očima navrch hlavy začal básnit o tom, že by rád jel. Ale byl tu jeden háček - chybějící finance. A tak jsme se poradili s naší Lucií, která už dříve uvažovala, že by nás na podobný výlet vzala. Teď tedy záviselo jen na ní, jak se rozhodne a jestli Jirkovi cestu zaplatí. Domluvili jsme se a nic nebránilo tomu, aby se všechno uskutečnilo.

Jednoho krásného dne jsem chlapci napekla do rance buchty s mákem, pomohla nabalit krosnu a smutně mu zamávala šátečkem na rozloučenou. Jeho čekal týden neuvěřitelných zážitků a mě naopak týden plný strastí s venčením našeho divého zvířete a chozením do práce. Teď si tady můžete přečíst něco z jeho zápisků z této první zahraniční mise:

V pondělí 23. dubna zastavil u Domu kultury Vítkovic autobus, do kterého jsme se všichni nasoukali (bylo nás i s učiteli 49) a hurá za dobrodružstvím! Po zhruba dvacetihodinové jízdě se celý autobus vyvalil ven - řidiči se totiž potřebovali vyspat - a všichni se nestačili divit. Ocitli jsme totiž v zcela jiném světě - v Bruggách, kterým se také přezdívá Benátky severu.

Před pěti stoletími bylo město živým obchodním centrem a prosperujícím přístavem. Pak moře zaneslo přístav pískem a nastal úpadek. Ten paradoxně přispěl k rozvoji turistického ruchu a jeho dnešní slávě. V Bruggách si člověk připadá jako ve středověku, čas se zde téměř zastavil a město si uchovává svůj nezaměnitelný ráz. Bruggy zdobí krásné parky a také jsou protkány hustou sítí kanálů, na kterých se plaví výletní loďky. Do jedné takové loďky nasedl i náš zájezd.

Lodivod se nám snažil podivnou hatmatilkou vysvětlit, kde co je, ale když poznal, že mu nikdo nerozumí, tak jen mlčky odjel svou trasu. I tak to byl ale zážitek, viděli jsme jako na dlani celé město i s jeho zahradami, architekturou a náměstími.

Po této plavbě jsme se vydali do centra. Zdobí ho vysoká vyhlídková věž Belfried na náměstí Markt, které své jméno
získalo podle toho, že je to centrum obchodů a restaurací.

Při čekání na vstupenky na vyhlídku se nám přihodila kuriózní příhoda. Oslovila nás skupinka dívek, pravděpodobně z Belgie a chtěla po nás pomoc s úlohou do angličtiny. No není to vtipné - banda Čechů na zájezdě dělá se školačkami domácí úkoly. Jenom když jsme se mezi sebou začali bavit česky, tak holky docela koukaly.

Po krásné vyhlídce, která nás všechny uchvátila, jsme se občerstvili a jelikož jsme museli čekat na průvodkyni, která se nám někde zatoulala, už se nikomu nechtělo do Muzea folkloristiky. Pomalu jsme se tedy vraceli k autobusu a po chvíli vyjeli na nocleh do Francie, do známé studentské ubytovny F1.

---

Další den jsme posilněni spánkem vyrazili vstříc Anglii. Škoda jen, že jsme se neplavili na trajektu, nýbrž jeli v Eurotunelu. Během půlhodiny cesty jsme se ocitli ve světě, kde je všechno naopak. Řidič, zblblý jízdou na českých vozovkách, občas vjel do protisměru a ohrožoval tak plynulost dopravy. Budiž mu přičteno ke cti, že se mu to povedlo asi jen dvakrát a všichni jsme to přežili.

Naše trasa mířila přímo do Stonehenge, který podle všeobecného mínění měli vystavět druidové. Ovšem jejich kult vzkvétal v Británii až 250 let před Kristem a stáří Stonehenge se odhaduje zhruba na 5000 let - je to tedy zřejmé, že to nemohli být oni. Stavitelé této monumentální megalitické památky byli výborní astronomové a ovládali aritmetiku a prstencově uspořádané obří kameny pak sloužily k rituálům při slunovratu.

Bohužel bylo velmi deštivo a tak jsme se nemohli dlouho mezi šutry procházet, navíc byla i zima. I tak na mě Stonehenge zapůsobilo velmi magicky. Po načerpání energie jsme všichni nalezli zpět do autobusu a vyrazili směr Plymounth, což je poměrně malé přístavní městečko. V době, kdy jsme tam dorazili, byl zrovna odliv, a tak pod loděmi nezbylo nic jiného, než písek. Cílem návštěvy Plymouthu nebylo jen ubytování v rodinách, ale také navštívení překrásného podmořského akvária, které je snad nejvýznamnější v celé Anglii.

Bylo ohromující a všechny nás zabavilo na dobré dvě hodiny. Mezi kulisy patřily vraky starých lodí a všude se rozléhaly
zvuky kosatek. Byl to skvělý zážitek. Když jsme vyšli ven, moře už bylo skoro zpět. Jen u břehů se nahromadily kupy chaluh. Přestalo pršet. Vítr všem cuchal vlasy a my jsme mohli pořídit další pěkné fotky, zachycující výhled do dálky se táhnoucího moře. Když odbila šestá hodina, museli jsme odcestovat na takzvaný meeting point, což bylo místo, kde si nás měly vyzvednout rodiny.

Většinou jsme byli rozděleni po třech, ale někteří i po dvou. My jsme byli tři a byli jsme parta plná srandy. Úsměv nám ale ihned ztuhnul na tváři, když si pro nás přijel bezzubý děda. Teď se smáli všichni okolo. Když jsme nastupovali k dědovi do auta, už zas začínalo být veselo. Děda byl neuvěřitelně srandovní a po cestě nám šišlavou angličtinou popisoval, kde co je. Jak se nakonec ukázalo, byl to otec paní, u které jsme bydleli. Měla dvě malé děti - holčičky. Jedné byl možná tak rok a druhé šest - už chodila asi do školy, protože jsme viděli její fotku v uniformě. Nevím, jak to popsat, ale byli jsme ubytovaní v takových domečcích, v angličtině se nazývají terached house a jsou velmi úzké a nalepené na sobě. Vpředu byla malá zahrádka (spíše než zahrádka to byla betonová miniplocha). Na to, jak byl baráček na pohled malý, uvnitř bylo místa docela dost. Rovně se šlo do obývacího pokoje spojeného s jídelnou, napravo v chodbičce byla kuchyňka a nalevo schodiště, vedoucí do druhého patra. Tam byla koupelna, záchod, dětský pokoj a pokoj, ve kterém jsme měli bydlet my. Jak se později ukázalo, neměli jsme tam žíti sami. U rodiny bydlel už jeden Francouz, jmenoval se César M. a byla s ním sranda. Poslouchal classic rock, tak jsme si rozuměli a docela slušně jsme si anglicky popovídali o muzice.

K večeři, což Angličané považují za hlavní jídlo dne - něco jako u nás oběd - jsme dostali rajskou omáčku s bramborem a listovou kapsou plněnou masem. Inu, omáčka nebyla to, co známe my tady, ale dalo se to jíst, a tak jsme nabyli dojmu, že Angličané nejsou zas tak špatní kuchaři. Později se ovšem ukázalo, že cheesburger s hranolkami a jogurtem tvořil převážnou součást naší stravy.

Druhý den byl zasvěcen výletu do Cornwallu, což je snad nejkrásnější část jižní Anglie. Tady se mi líbilo nejvíc, dokonce
jsem se skamarádil i s mořem, které mě ochutnalo na jedné z písčitých pláží, kde jsem se snažil vyfotit vlny přílivu. Moře bylo průzračně čisté a kontrastovalo tak s mohutnými skalisky, které se tyčily nad ním. Rostlinstvo v této oblasti mě docela šokovalo - byly zde k vidění nevídané subtropické rostliny, které bych v této části světa vůbec nečekal. V plánu jsme měli navštívit i hrad na ostrůvku v moři, ale jelikož byly divoké vlny, přesunuli jsme se na čtyřhodinovou procházku po skaliskách v rekreačním parku. Nechyběly tam ani miniatury typických anglických domků a taky všemožné informační panely, které se po vhození 50 pencí rozmluvily. Další den byl také dosti nabitý. Navštívili jsme totiž světový unikát - Eden project. Co to je? Mohutné futuristické skleníky, simulující deštné pralesy v Americe, obklopené zahradami s tulipány a subtropickými rostlinami. Projekt je zasazen do rokliny, takže je tam tepleji, než kdekoli jinde. Mimo deštného pralesa zde jeden skleník simuloval i středomořské podnebí. Škoda, že jsme na rozchod dostali jen dvě hodiny, takže jsme museli spěchat a na hlavní budovu přezdívanou "ježek", nebo taky "core", jsme neměli moc času. Zajeli jsme podívat i do Tingel Castle, což jsou romatické zříceniny hradu, obklopené útesy a také Princetown, který je znám svou nejstřeženější věznicí v Británii.

Ve volné přírodě tady pobíhají divocí koníci, ke kterým ale vůbec není problém se přiblížit. Jo, jo, ačkoli to tak nevypadá, byl to náročný den a my jsme celí unavení byli rádi, že jsme zpět v rodinách.

Sice byla větší půlka zájezdu za námi, ale i tak jsme toho měli před sebou ještě spoustu. Určitě všichni znáte festival Glastonbury. No a my jsme se do tohoto poutního města vydali. Traduje se, že je zde pohřben legendární král Artuš, jeho hrob však nebyl nikdy nalezen. Dále k věci - festival v Glastnobury je až v létě :-), tak jsme se zaměřili na Glastonburské opatství, založené kolem roku 700. Je tam spousta zřícenin gotických staveb, podzemní hrobky, rybníček a také tradiční budovy a předměty z té doby. Nedaleko je i léčivý pramen - když se z něj napijete, stanete se nesmrtelnými. Škoda, že jsem to neudělal.

Navštívili jsme taktéž městečko Wells, kde jsme si prohlédli biskupský palác. Škoda, že jsme uvnitř nemohli fotit, byly tam nádherně vyzdobené hrobky, obrazy a také krásný kostel. Město Bath, které bylo také na programu, jsme už jen tak prolítli a už nás čekala noc v další rodině. Tentokrát v Londýně. A hádejte, jaké nás tam čekalo překvapení.

Rodinka Wiliamsonových byla partaj černochů....ale velice příjemných. Odvezla si nás taková mladá černoška ve své luxusní káře a zpívala si při tom písničky z nějakého afrického rádia. Zatím jsme byli spokojeni a když jsme vešli do jejich domu, byli jsme vedle. My jsme to vyhráli! Parádně vybavený dům se vší možnou nejmodernější elektronikou. Koho by ale napadlo, že si nebudeme mít jak nabít telefony. Redukce, přes kterou jsme nabíjeli předtím, patřila Francouzovi v Plymouth a my tak museli vypnout telefony a být mimo síť.

Při večeři jsme byli velmi mile překvapeni. Černoši se úplně vymykají domorodým Angličanům. Umí totiž dobře vařit! Na amerických bramborech, propečeném kuřeti, těstovinách, zapečených se sýrem, kukuřici a vychlazeném salátě, jsme si náramně pochutnali. Večer jsme ještě zkoukli British got Talent a Terminator 4 v angličtině a šli spát. Byl před námi poslední den. Londýn.

Co dodat, celý den volnosti v Londýně. Jděte si, kam chcete, dělejte si, co chcete, tady máte celodenní jízdenku do metra a jeďte :-) Samozřejmě jen ti, co chtěli. Byla tu i možnost chodit po Londýně s průvodcem. To byste se ale vyhnuli tomu vzrušení z velkoměsta a jeho atmosféře. Vyrazili jsme tedy se skupinkou kamarádů po nějakých památkách, nafotili pár fotek a šli hledat různé obchody. Velkolepé hračkářství na Oxford street, obchody s oblečením a 70% slevy, Subway fastfood, suvenýry, obchodní střediska. Prostě jsme to všechno prošli skrz naskrz a já si koupil nové botky. Celí u vytržení jsme zoufale chtěli zůstat, ale už to nebylo možné. Před dlouhou poslední jízdou nás ještě čekalo malinké překvapení - 4D kino. Experiment, na který si ještě do kina nemůžete zajít. Je to vlastně 3D kino, jenom cítíte i vítr, déšť, prostě věci, které ve filmu právě jsou. Po těchto zajímavých zážitcích jsme odjeli na další 24 hodinovou cestu a Londýnu jsme už jen mávali z okna. Slíbil jsem mu ale, že se určitě jednou vrátím.