Můj originální bratr

V naší rodině býval specialistou na originalitu bratr. Svérázné dítko mělo hlavičku plnou nápadů, které ovšem hned zatepla realizovalo. Už coby malý capart, ještě žvatlající batolecí hatmatilkou, měl vyvinutý sklon k vymýšlení nových slov. Tak třeba baterka byla v jeho podání enduku a ze své válendy si vyrobil auto, se kterým jezdil do bájné země Bumbedy. Později, kdy už dokázal souvisle mluvit, měl ještě bláznivější nápady. Já, coby starší, jsem ho mívala často na starost, takže jsem neposedu občas lovila z popelnice, kde hledal staré a rozbité hračky a nosil je pak domů. Chlapeček měl andělský dívčí obličejík, což u kolemjdoucích probouzelo nevoli, že se taková hezká holčička hrabe v odpadcích. Ovšem když ji jemně upozornili, že by měla poslouchat sestřičku a vylézt ven, hned se z popeláku dutě ozvalo hrdé: "Já jsem kluk!"

Tenhle kluk se občas dokázal měnit i v něco horšího, než byla holka a to v Tytadlo. Tytadlo znamenalo originální strašidlo, které mělo rádo strašidelný puding a vyžadovalo ho ve kteroukoli denní i noční hodinu. Když Tytadlo nemělo puding, bylo velmi nebezpečné.

Jednou takhle v neděli poránu dostalo Tytadlo zase chuť na puding. Rodiče ještě vyspávali a to byla doba, kdy jsme my děti musely být zticha a nerušit je, protože pak byli velmi nerudní. Tytadlo nevědělo, co dělat. Ale brzy dostalo nápad. Telefon.

V dobách, kdy ještě neexistovaly zásilkové služby s jídlem, jako je tomu dnes, si moje malé Tytadlo dokázalo poradit. Vzalo si do praciček telefonní seznam (to ještě nebyly mobilní telefony) a svým malým prstíkem vytočilo číslo nějaké paní. Ta se asi divila, když na její slušný dotaz "Prosím, u telefonu paní M., kdo volá?" se ve sluchátku ozvalo: "Tady je Tytadlo." Paní byla asi moc hodná, protože přistoupila na hru a laskavě se zeptala: "Chlapečku, copak bys rád?" Tytadlo se namíchlo a hned se ohradilo: "Nejsem chlapeček, jsem velké Tytadlo a mám chuť na strašidelný puding!!!" Paní se velmi srdečně smála a chtěla Tytadlo na puding pozvat, jenže než se stačili domluvit, tak jsem tomu zlobidlu telefon vytrhla z ruky a zavěsila. Samozřejmě v křečích smíchu.

O pár let později, když naše Tytadlo vyrostlo do školských let, už netelefonovalo osamělým starším paním, ale vyžívalo se ve škole. To, že na vánoční přání ve třetí třídě psalo, že všem přeje mnoho dobra i zla, to by se ještě dalo strávit. Ovšem to, co chlapec provedl někdy o rok či dva později ve škole před Velikonoci, to nemělo v dějinách výtvarné výchovy jistě konkurenci.

Děti měly malovat kraslice. Dostaly barvičky a všechny se činily. Činil se i můj bratr a to tak, že když učitelka spatřila jeho výtvor, dozajista nevěděla, zda má křičet, nebo se smát. Jeho kraslice, kterou mu maminka doma pečlivě vyfoukla a uložila do pytlíku s vatou, aby se nerozbila, se totiž neskvěla květinkami, puntíky, či jinými ornamenty. Byla celá černá a byli na ní červenou barvou vyvedeni dva rohatí čerti. Oba měli u pusy bubliny jako v komiksu a v nich svítil vražedný nápis: "Bledé a mrtvé Velikonoce."

Učitelka popadla kraslici a běžela ji ukázat naší mámě. Shodou okolností totiž naše máti učila na stejné škole, kam bratr chodil, takže to měla hned z první ruky. Tuším, že měla zrovna dozor v jídelně, když za ní přiletěla udýchaná kolegyně, v ruce držíc zlověstné vejce. "Podívej, co ten tvůj kluk namaloval! Dala jsem mu za to čtyřku, ale prosím tě, promluv si s ním!" Máti cukaly koutky, když viděla tu krásu, ale musela se ovládnout a samozřejmě slíbit učitelce, že hocha náležitě potrestá a promluví mu do duše. Pak jsme doma svorně vyslýchali bratra, proč maloval čerty. "Tak, líbilo se mi to. Všichni kreslili ty nudné kytky a já jsem chtěl udělat něco jiného." zněla sveřepá bratrova odpověď. Už nevím, co mu řekla máma, ale vím, že já si ho dobírala a smála se té kraslici a ten holomek ji pak ze vzteku, že se mu směju, rozbil a vyhodil. Škoda, měla bych ji po něm na památku. Můj originální bratr tu totiž už dnes není.